O dětech.

Předmluva:

Vladimír Megre, ruský podnikatel, napsal v letech 1998 až 2010 soubor deseti knih o tom, jak kdysi žili naši předkové v souladu s přírodou a s energií boha, s láskou.

Následující text je výňatkem z těchto deseti dílů a je zaměřen na děti.

Jak plánovat početí, jak se připravit na početí, jak vychovávat dítě v těhotenství, jak v těhotenství pečovat o matku, jaký je úkol otce a nakonec – jak děti vzdělávat, čemu je učit a od čeho je chránit.

V dnešním světě tak trochu cesta zpět, ale jen na první pohled.

Posuďte sami.

POMOCNÍK A PEČOVATEL VAŠEHO DÍTĚTE.

Když jsem dával Anastasii otázku, jakým způsobem zahrádka, byť je vysazována speciálním

způsobem a je v kontaktu s člověkem, může působit na výchovu dětí, čekal jsem, že od ní

uslyším odpověď podobnou tomu, že je třeba vychovávat v dětech lásku k přírodě. Ale mýlil

jsem se. To, co sdělila, bylo ohromující jednoduchostí argumentace a zároveň hloubkou

filozofického smyslu.

„Příroda a rozum Vesmíru zařídily to, že každý nový člověk se rodí jako vládce, král. Je podobný

andělu - čistý a bezúhonný. Ještě otevřená šišinka přijímá ohromný proud vesmírné informace:

schopnosti každého novorozeného mu dovolují být nejmoudřejší bytostí ve vesmíru, podobnou

Bohu. Stačí mu jenom trochu času na to, aby obdaroval své rodiče štěstím a slastí. Tento čas, v

průběhu kterého si uvědomí podstatu stvoření světa a smysl lidské existence, trvá jen devět let

a všechno, co k tomu potřebuje, již existuje. Rodiče by neměli zkreslovat přirozené hodnoty, ale

přetechnizovaný svět nedovoluje toto udělat. Co vidí nemluvně svým prvním uvědomělým

pohledem - strop, kraj postýlky, nějaké hadříky, zdí, atributy a hodnoty umělého světa,

stvořeného technickou společností. A v tomto světě jeho matka, její prsa. „Asi to tak má být,"

myslí si novorozeně. Jeho usmívající se rodiče mu jako klenot podávají řinčící a pískající

předměty - hračky. Proč ? Ono dlouho bude třískat a pískat, než pochopí jejich smysl. Potom

titíž usmívající se rodiče ho budou svazovat nějakými hadry - je mu nepohodlně. Bude se snažit

vysvobodit, ale marně a jediný způsob protestu je křik, protestní křik, rozhořčení, prosba o

pomoc. V tomto momentu se anděl a vládce stává žebrákem, otrokem, prosícím o almužnu.

Dítěti jeden za druhým přinášejí atributy umělého světa. Jako blaho - nová hračka, nové šaty,

šišlají na něj, tím se mimovolně k němu chovají jako k nedokonalé bytosti. A dokonce na školách,

kde jak si myslíte, probíhá vyučování, mu opět vykládají o hodnotách umělého světa. Do devíti

let jen lehce připomínají existenci přírody, jako dodatek k něčemu jinému, uměle vyrobenému,

což považují za důležitější. A většina lidí do posledního dne není schopna pochopit pravdu. Zdálo

by se, že jednoduchá otázka: „V čem je smysl života ?" - stále zůstává nevyřešená.

A on - ten smysl života - je v pravdě, radosti a lásce. Devítileté dítě vychované přírodním

způsobem má víc možností v chápání vesmíru, než vědecké ústavy vašeho světa."

„Stop, Anastasie. Zřejmě myslíš chápání přírody, pokud jeho život bude probíhat tak jako tvůj.

V tomto mohu s tebou souhlasit. Ale vždyť současný člověk je nucen, je-li to dobře nebo špatně

- to je jiná otázka, ale je nucen žít přesně v našem přetechnizovaném světě, jak ty ho nazýváš.

Bude znát přírodu, cítit ji, ale v něčem jiném bude úplným diletantem. Jsou tady ještě vědy, jako

matematika, fyzika, chemie, je prostě potřebné chápání života, jeho společenských jevů."

„Tohle všechno je pro člověka, který včas poznal podstatu vesmíru, prostě maličkost. Pokud se

mu bude chtít a bude považovat za nutné projevit se v oblasti nějaké vědy, pak lehce převýší

ostatní."

2

„Proč tak najednou ?"

„Člověk přetechnizovaného světa nevynalezl ještě nic takového, co neexistuje v přírodě."

„Dobře, souhlasím, ale ty jsi mi slíbila sdělit, jak je možné vychovávat dítě v našich podmínkách

a rozvíjet jeho schopnosti. Jenom o tom mluv srozumitelně, ukaž to na konkrétních příkladech."

„Pokusím se," odpověděla Anastasia, „už jsem modelovala takové situace a pokusila jsem se

napovědět jedné rodině, co se má dělat, jenomže oni nijak nemohou pochopit klíčový moment

a položit svému dítěti otázku... Rodiče přijíždějí se svým tříletým dítětem na chalupu a vezou s

sebou jeho oblíbené hračky. Tohle se nemá dělat. Je možné ho zaujmout a upoutat jinou a více

zajímavou prací, než nesmyslná a navíc škodlivá komunikace s ručně stvořenými předměty.

Napřed ho poproste, aby vám pomohlo, jenom to udělejte úplně seriózně, bez šišlání, protože

vám skutečně pomůže. Při vysazování ho poproste, aby podrželo semínka připravená k setí

nebo uhrabalo záhonek nebo ať samo položí semínko do připravené jamky. Při tom mu říkejte,

co děláte, například je to možné takto:

„Položíme semínko do půdy a zasypeme ho zeminou. Když sluníčko bude svítit a nahřeje půdu,

semínku se udělá teplo a začne růst, bude chtít uvidět sluníčko a vykoukne ze země zelený

klíček, takovýhle." Při tom je třeba ukázat nějakou bylinku. „Pokud se to klíčku bude líbit,

poroste a bude větší a větší a může se proměnit v takový strom nebo menší. A ještě chci, aby

ten strom nám zrodil chutné plody, a ty je budeš jíst, jestli se ti zlíbí."

Pokaždé, když přijíždíte s dítětem na chalupu, nebo se ráno probudí, nejprve mu nabídněte

podívat se, zdali se neobjevil klíček. Pokud uvidíte, že se ukázal výhonek, zaradujte se. Když

vysazujete sazenice, je nutné také vysvětlit dítěti, co děláte. Pokud vysazujete sazenice rajčat,

ať vám podává po jedné rostlince. Jestli ji nechtěně zlomí, vezměte do rukou zlomenou sazenici

a řekněte: „Myslím, že tato nebude žít a nezrodí nám plod, protože je porušená, ale zkusme

to." A zároveň se všemi zasaďte alespoň jednu zlomenou. Za několik dnů, když opět přijdete s

dítětem k záhonku s již upevněnými rajčaty, ukažte mu i zlomenou uvadlou rostlinku a

připomeňte dítěti to, že se zlomila při vysazování. Při tom nemluvte s dítětem, jako byste ho

poučovali. Mluvte s ním jako rovný s rovným. Ve vašem vědomí se má uložit, že vás v některých

věcech převyšuje, například čistotou úmyslu. Ono je anděl. Jestli se vám povede toto pochopit,

budete moci jednat nadále již intuitivně a skutečně vedle vás bude člověkem, který vás udělá

šťastným.

Když budete spát pod hvězdným nebem, vezměte s sebou i dítě, položte ho vedle sebe, ať se

také podívá na hvězdné nebe, ale v žádném případě nevysvětlujte název planet, ani to, jak

rozumíte jejich původu a předurčení, protože to sami neznáte a dogmata, která existují ve

vašem mozku budou jenom odvádět dítě od pravdy. Jeho podvědomí zná pravdu a ona přejde

do jeho vědomí sama. Vy jenom můžete říci, že se vám líbí dívat se na svítící hvězdy a zeptejte

se dítěte, jaká hvězda se mu líbí nejvíc. Vůbec je velmi důležité umět dávat dítěti otázky. Příští

rok je třeba nabídnout dítěti mít vlastní záhonek, dát možnost ozdobit ho, dělat na něm

všechno, co bude chtít. V žádném případě násilně nenutit dělat na něm něco nebo opravovat

to, co dítě udělá. Lze se jen ptát, co chce. Pomoci je možné jen tehdy, když se zeptáte a dítě

souhlasí pracovat společně s vámi. Když budete vysévat obilniny, dovolte mu hodit semena na

záhon vlastní rukou."

„Dobře," poznamenal jsem „skutečně tak dítě projeví zájem o rostlinný svět a může se stát

dobrým agronomem, ale odkud se u něho objeví znalosti v jiných oblastech ?"

3

„Jakpak odkud ? Není to záležitost jenom toho, co bude znát a cítit, jak a co roste. Nejdůležitější

je to, že začne myslet, analyzovat a v jeho mozku se probudí buňky, které budou pracovat po

celý život. Právě ony ho udělají rozumnějším, talentovanějším ve srovnání s těmi, u koho tyto

buňky spí. Co se týče vašeho bytí, toho čemu říkáte pokrok, dítě se může ukázat nepřekonatelné

v jakékoliv oblasti a čistota úmyslů, větší než u jiných, udělá jej nejvíc šťastným. Kontakt

navázaný s jeho planetami mu dá možnost přijímat stále novou a novou informaci, vyměňovat

si ji. Toto všechno bude přijímat jeho podvědomí a předávat vědomí ve formě nových a nových

myšlenek, vynálezů. Zevně bude dítě obyčejným člověkem, ale vnitřně... Vy takovým říkáte

géniové

V ČEM TKVÍ OTCOVA MISE?

Když syn usnul, můj malinký Vladimír, Anastasia běžela za svými záležitostmi, začal jsem se

procházet lesem, ničeho jsem si nevšímal a přemýšlel jsem. Současně se mě zmocnily pocity

radosti i rozmrzelosti. Posadil jsem se u cedru na břehu jezera a rozhodl jsem se: budu takhle

nehybně sedět, dokud nevymyslím, čím jako rodič mohu přispět k formování svého dítěte. Je

třeba vymyslet něco takového, aby pocítil, že hlavní pro něj je otec. Když se Anastasia vrátila,

tak jsem s ní ze začátku nechtěl mluvit. Právě její smích ode mě odvedl synovu pozornost.

Anastasia objala rukama kolena, tiše seděla vedle mě a zadumaně se dívala na klidnou vodu

jezírka. Promluvila první:

„Nezlob se na mě, prosím. Vaše komunikace vypadala tak směšně. Nevydržela jsem to."

„Tady nejde o to, že bych se urazil."

„A o co jde ?"

„Ve svých dopisech se mnozí čtenáři ptají na výchovu dětí, žádají mě, abych se všechno

dozvěděl o systému výchovy dětí a popsal jej v příští knize. A copak mám popisovat ? Není žádný

systém, všechno je naopak. Vy tady máte nějaký antisystém. Čtenář se může například zeptat,

co v takové situaci mají dělat otcové ?"

„Definoval jsi velmi přesně - antisystém, tak jej popiš."

„Kohopak to zajímá. Lidé hledají rozumné knížky, v kterých se říká, co je třeba dělat s dítětem,

když je mu měsíc, pak dva a tak dále. V kterých se všechno rozepisuje po hodinách. Knížky, které

nabízí způsob výživy, systém výchovy podle věku. A tady se plně podporují vrtochy dítěte.

Nějaká všedovolenost."

„Řekni mi, Vladimíre, jaký by podle tebe měl být náš syn, až vyroste ?"

„Jak to -jaký ? Samozřejmě, že šťastný, normální, úspěšný člověk."

„A je mnoho šťastných lidí mezi tvými známými ?"

„Šťastných ? No, úplně šťastných možná není mnoho. Každému se něco nedaří. Buď mají

nedostatek peněz nebo nedorozumění v rodině nebo se jich chytají různé nemoci. Ale já bych

chtěl, aby se můj syn vyhnul různým nepříjemnostem."

4

„Popřemýšlej, jakpak se jim vyhne, když jej vědomě vtlačíš do systému, podle kterého se

vychovávali všichni ? Popřemýšlej, možná, že je v tom nějaká zákonitost, že všichni rodiče chtějí

vidět své děti šťastnými, a ony vyrůstají a jsou jako všichni. Ne moc šťastné."

„Zákonitost ? V čem je ? Pokud víš, tak mi to řekni."

„Pojď, popřemýšlíme společně, v čem."

„Vždyť o tom přemýšlí lidé dávno. Přemýšlí odborníci, různí vědci. Právě proto vynalézají různé

systémy výchovy, rozepsané po hodinách, aby přišli na co nejvíce optimální systém."

„Dívej se kolem pozorněji, Vladimíre. Rostou stromy, tráva a kytky. Jakpak je možné předem

rozepsat po dnech a hodinách čas jejich kropení ? Vždyť nebudeš zalévat květiny, když je omývá

voda z nebe, jen proto, že někdo umně předepsal den a čas zalévání."

„No, tohle je příliš. To není příklad výchovy dětí, ale nějaká hloupost. Tohle se v životě nemůže

stát."

„Ale děje se to skoro vždy. Ať zvolíš jakýkoliv systém. Bude to pouze systém. Vždy směrovaný

na odtrhnutí srdce a duše od ještě malinkého člověka a na jeho podřízení systému. Aby vyrostl

jako všichni, vhodný pro systém. A tak to trvá věky, aby lidská duše nedosáhla pochopení. Aby

člověku nebyla dána možnost otevřít celou svou krásu, s duší danou Bohem. Jemu ! Vládci

celého vesmíru."

„Počkej, zastav, mluv na mě klidně a normálně. Co je třeba proto, aby to tak bylo ? No, aby

rostly děti, jak to říkáš, se svobodnou duší ? Aby byli vládci vesmíru, šťastní, jak chtěl to Bůh ?"

„Je třeba jim nepřekážet a ve svých myšlenkách je vidět takovými, jakými je chtěl vidět Bůh.

Usilování všech Sil světlaje nasměrováno na to, aby každému narozenému bylo dáno všechno

to nejlepší. A povinností rodičů je nezastiňovat tvořící světlo přemoudrostí strojených dogmat.

Od věků se na zemi diskutuje, který ze systémů je moudřejší. Ale popřemýšlej sám, Vladimíre.

Dohadování je možné tam, kde je zakrytá pravda. V bezúspěšných dohadováních lze nekonečně

diskutovat, kde jsou v místnosti zavřené dveře. Ale stačí je otevřít a všem to bude jasné a není

o čem diskutovat, když každý bude moci vidět pravdu."

„Ale kdopak konec konců otevře tyto dveře?"

„Jsou otevřené. Teď je třeba pouze otevřít oči své duše, uvidět, pochopit."

„Co pochopit?"

A kdybych vyložil to, co řekla Anastasia o výchově dětí, tak by to zřejmě bylo úplným

protikladem toho, co se u nás děje v této oblasti dnes. Už jsem říkal, že celý jejich starý rod,

Anastasiin také, se chová k novorozenému dítěti jako k Bohu nebo čistému andělovi. U nich se

považuje za nepřípustné přerušit myšlenkový proces dítěte. Dědeček a pradědeček mohli

dlouho pozorovat, jak malinká Anastasia se zájmem prohlížela broučka nebo květinu, o něčem

přemýšlela. Snažili se ji nevyrušit svou přítomností. Komunikovat začínají pouze tehdy, když si

jich dítě všimne a bude chtít komunikovat. Anastasia tvrdila, že v okamžiku, kdy malinký

Vladimír prohlížel něco v trávě, poznával nejen broučky, ale i celý vesmír. Podle ní je brouček

dokonalejší mechanizmus než jakýkoliv ručně vytvořený, a obzvlášť primitivní stavebnice. Dítě,

které má možnost komunikovat s těmito dokonalými živými mechanizmy, se samo stává více

dokonalé, než při komunikaci s mrtvými, neživými primitivními předměty.

5

A navíc, jak tvrdí, každá bylinka, brouček jsou ve vzájemné souvislosti s vesmírem a později

pomáhají pochopit podstatu vesmíru, své místo v něm a své předurčení. Uměle vytvořené

předměty nemají takové spojení a nesprávně stanovují prioritu hodnot v mozku dítěte.

Na poznámku, že podmínky, v kterých byla vychovávána ona a teď i náš syn, se velice liší od

těch, v kterých musíme vychovávat děti našeho civilizovaného světa, odpověděla následovně:

„Ještě když, jak se zdá, bezmocné dítě, je v lůně své matky, tím spíše, když se objeví na světě,

tak jásají vesmírné Světlé síly. Jásají v rozechvělé naději, že opět přišedší, bezúhonný člověk,

podobný Bohu, bude dobrým vládcem a zesílí na Zemi světlo Lásky. Stvořitel pro něj všechno

předpokládal. Vesmír přes broučka, strom, bylinku nebo zvíře, navenek líté, je připravený být

mu dobrou chůvou. Navenek ještě malinkému člověku - velkému stvoření Stvořitele. V návalu

světlého nadšení byl Stvořitelem stvořen člověk. Pro něj byl stvořen zemský ráj. Nikdo a nic

nemá tu vládu nad vyšším stvořením Stvořitele. Jeho vzplanutí Lásky a světlého nadšení již je v

každém okamžiku, zrozeném na svět. Ze všech bytostí nezměrného prostoru pouze jedna má

možnost ovlivňovat jeho osud, stát mezi Bohem, rájem a šťastnou hvězdou."

„Takže existuje na světě bytost, která je silnější než Bůh?"

„Na světě není nic silnějšího než Boží nadšení. Ale je bytost, která se mu podobá svou silou a je

s to postavit se mezi Bohem - něžnějším vychovatelem, a andělu podobným dítětemčlověkem."

„Kdopak to je, jak se jmenuje?"

„Tou bytostí je člověk-rodič."

„Co?.. Jakpak se může tohle stát, aby rodiče svému dítěti přáli neštěstí?"

„Všichni přejí štěstí. Ale zapomněli cestu k němu. A proto ušlechtilými záměry konají násilí."

„Můžeš alespoň nějak svá tvrzení dokázat?"

„Mluvil jsi o různých výchovných systémech. Přemýšlej, jsou různé. Ale pravda je jedna. Už

jenom toto říká, že mnohé z nich povedou nás nesprávnou cestou."

„A jak rozlišit, zdali je to správný systém nebo není?"

„Podívej se na život otevřenou duší. Očisti svou mysl od marné pomíjivosti, pak uvidíš svět,

Stvořitele vesmíru a sebe."

„Kde je oko duše a kde jsou obyčejné oči? Kdo se v tom může vyznat? Raději mluv ovšem

konkrétněji. A používej jednodušší obraty. Slibovala jsi, že tvá řeč bude podobná mé, a mluvíš

jinak. Mě také pleteš podle svého. Cítím to, mluvíš nějak jinak."

„Jenom trochu jinak. A budeš moci si zapamatovat to nejdůležitější. A moje řeč se smíchá s tvou.

Nedělej si s tím starosti, nestyď se za spojení svých slov, tvoje řeč bude pochopena mnohými

lidmi. Mnohým duším otevře to, co se v nich skrývá. Ať se v ní uskuteční poezie vesmíru."

„K čemu je tohle všechno? Nechci, aby někdo měnil můj jazyk."

„Ale vždyť ses urazil, když jeden z novinářů tvůj jazyk pojmenoval kódovým. Společně s těmi,

kdo čtou knihu, mohu udělat to, že se promění v ten nejlepší jazyk ze všech, co kdy zněly."

6

„No, dobře, ať se to stane, a zatím bych chtěl slyšet jednoduchý jazyk. I tak je problém složitý.

Nepochopitelný. Jak se to stává? Proč? Že právě rodiče stojí v cestě k štěstí svého dítěte. A je

tomu tak ve skutečnosti? O tom se je třeba nejdřív přesvědčit,"

„Dobře. Když se chceš přesvědčit, tak vzpomeň si na obrazy ze svého dětství."

„Ale to je těžké. Ne každý si může vzpomenout na své dětství."

„A proč? Zdalipak to není tím, že ve snaze šetřit pocity, paměť odsekává to bezúspěšné a

prázdné a snaží se vymazat vštípenou beznadějnost? Snaží se vymazat i to, jak ses v matčina

lůně trápil a cítil pozemské strasti způsobené prožitky své matky. Chceš, abych ti pomohla

vzpomínat dál?"

„No, pomoz. Co bylo dál a odešlo z mé paměti?"

„A dál si nechceš vzpomenout na to, jak jsi ty, vládce vesmíru, bezmocně ležel v postýlce. Pevně

zabalený, jakoby spoutaný, a místo tebe se s úsměvem rozhodovali, kdy máš jíst a kdy máš spát.

Chtěl jsi to promyslet, pochopit. Ale dost často s výskáním tě házeli ke stropu. „Proč?" nestíhal

jsi to pochopit. Trochu jsi vyrostl a uviděl kolem sebe množství věcí, němých a bezduchých, ale

nebylo možné na ně sáhnout. Mohl ses dotknout pouze té, kterou ti dali. A smířený ses snažil

pochopit, v čem tkví dokonalost podané hračky-tretky. V absurdním primitivu nemohl jsi najít

to, co ani nebylo a nemohlo v něm být. Nevzdával ses a pokračoval jsi v hledání, sahal jsi na to

ručičkou a snažil ses do toho kousnout, ale marně. To vysvětlení jsi nenašel. A tehdy poprvé

ustoupil ten, kdo byl zrozený být vládcem vesmíru. Souhlasil s tím, že nic nemůže řešit. Byls

zrazen těmi, kdo tě zrodili, a sám ses zradil také."

„Mluvíš o událostech mého života. Copak jsem se něčím lišil od ostatních dětí?"

„Mluvím přesně o tobě. A o tobě, kdo mě slyší v daný okamžik."

„Takže je hodně vládců vesmíru, když se jím rodí každý, ale jakpak je to možné? Co je to za

vládce, když jedním a tím samým vládne množství. Nebo snad je vesmírů hodně?"

„Vesmír je jeden. Jediný. Nedílný. Ale v něm každý má svůj prostor. A celek záleží na něm. Na

každém."

„Tak kdepak je můj prostor?"

„Je ztracený. Ale najdeš ho."

„Kdypak jsem stihl jej ztratit?"

„Když ses vzdával."

„Co to znamená „vzdával“? Byl jsem jako všechny děti."

„Jako všechny děti jsi věřil v dobrotu svých bližních, svých rodičů, stále častěji jsi potlačoval svá

přání a souhlasil s tím, že ještě jsi nicotné, nic nevědoucí děťátko. Ale ty pocity, co se v tobě

zrodily v dětství, se snaží projít s tebou celým životem a pak se vtělit i do tvých potomků. Stejně

jako všichni jsi chodil do školy. Tam ti vyprávěli, jak člověk byl pouhou opicí. Jak je primitivní.

Jak hloupě věřil v Boha. Vykládali, že existuje pouze jeden vůdce, který ví všechno. Zvolený

národem. A že je nejhodnější a nejrozumnější. Se sebezapřením jsi recitoval básně o tom vůdci

a se zanícením ho oslavoval."

„Četl jsem básně a oslavoval nejen podle rozkazu. Tehdy jsem tomu věřil sám."

„Ano, mnozí to recitovali. A soutěžili mezi sebou, kdo je nejlépe oslaví. I ty ses snažil býti první."

7

„Tenkrát se všichni takhle snažili."

„Ano, celý systém žádal, aby všichni měli stejná úsilí. Právě tímhle znásilňovali každého člověka.

Snažili se zlomit jej, aby se zachránili sami. Ale najednou, když jsi prožil část života, tak ses

dozvěděl, že je množství systémů a že jsou různé. Pak ses dozvěděl, že člověk možná ani nebyl

opicí. A nejmoudřejší vůdce byl nejhloupější tyran. A že tvá generace prožila život nesprávně.

Teď je třeba žít v jiném systému. A ty se stáváš rodičem. A bez přemýšlení odevzdáváš svou

dceru do nového systému, jako by to bylo blaho. Již nepřemýšlíš tak, jak jsi přemýšlel dříve.

Nedivíš se rachocení chrastítka. Uznal jsi násilí a sám se jej dopustíš na své dceři. Po dobu tisíc

let se mění, jeden za druhým přichází a odchází různé systémy, a každý z nich má jeden cíl: zničit

tebe - vládce, předělat moudřejšího tvůrce na bezduchého otroka. Tento systém funguje přes

rodiče. A také přes ty lidi, kteří si říkají moudřejší učitelé. Vytvoří nové učení, čímž zrodí nový

systém. A stačí pouze trošku se zadívat a uvidíš jasně, že je vede dávná snaha oddělit tě od

Boha. Postavit se mezi vás, donutit tě a Boha pracovat pro jejich blaho. V tomto je podstata

každého systému. A ty, Vladimíre, mě prosíš stvořit další. Nebudu moci splnit tvou prosbu. Sám

se dívej kolem sebe a zkus to pochopit pouze svou duší."

„Řekni mi, Anastasie, a náš syn? Copak, když žije v neproniknutelné tajze, nepoznal ještě ani

trochu násilí?"

„Nezná ani strach, ani násilí. Získává stále větší jistotu, že všechno je podřízené člověku a že za

vše je člověk zodpovědný sám."

„Copak to není násilí, no, aspoň trochu, když jej po spaní olizovala medvědice, jeho zašpiněný

zadeček. Když jej olízla tak spadl na bříško. Když opět začal lézt, olízla ho podruhé. Opět spadl.

Viděl jsem to jasně. Nelíbilo se mu takové omývání. Proto ji pak chytil za tlamu, aby pochopil. A

hned jej medvědice přestala olizovat."

„Trochu později pochopí význam této procedury, a teď to bere jako hru, sám si s ní hraje a chce,

aby běžela za ním."

„Říkala jsi, že člověk je nejmoudřejší ve vesmíru, a našeho syna vychovávají zvířata. Není to

úplně normální. Viděl jsem v televizi, jak ukazovali jednoho už dospělého člověka. Jako dítě se

dostal mezi vlky, když vyrostl a lidi jej chytili, dlouho nemohl mluvit lidskou řečí, a zdá se, že byl

rozumově zaostalý."

„Všechna zvířátka kolem syna nejsou vychovatelé, ale dobré a schopné chůvy, které ho upřímně

milují. A bezpochyby jsou v okamžiku připravené odevzdat svůj život za malinkého člověka."

„A dlouho jsi je takhle cvičila? Pomáhal ti děda a praděd?"

„Nač cvičit? Už dávno všechno takhle zařídil Stvořitel."

„Jakpak mohl předpokládat všechno předem, aby každé zvířátko vědělo, co a kdy má dělat?

Tam, na louce, když jsem pozoroval syna, tak on si všiml veverek, jedna se mu zalíbila, natáhl k

ní ručičku, usmál se a takhle pronesl „e-e". A veverka se k němu vrhla, přesně ta, co se mu

zalíbila. Pak si s ní hrál, bral ji za tlapku, hladil jí ocásek. Jakpak mohl Stvořitel předvídat tuto

situaci a vycvičit veverku?"

„Stvořitel je moudrý. Udělal všechno jednodušeji a geniálněji."

„Jak?"

„Od člověka, zbaveného agrese, ziskuchtivosti, strachu a mnohých dalších temných citů, se line

světlo Lásky. Není viditelné, ale je silnější než sluneční světlo. Je jeho životodárnou energií.

8

Stvořitel udělal všechno tak, že pouze člověk má tu velkou schopnost. Pouze člověk, pouze on

má tuto schopnost zahřát všechno živé. A proto se to všechno živé k němu táhne. Náš maličký

syn Vladimír si všiml veverek, pouze na jedné zastavil svůj pohled, zkoncentroval na ni svou

pozornost, k této veverce přišlo jeho teplo. Pocítila blaho toho tepla a vrhla se ke zdroji, dělalo

jí dobře hrát si s ním. A stejným způsobem náš syn dokáže přivolat jakékoliv zvířátko. Díky

Stvořiteli má tu schopnost každé novorozeně. Když je v Prostoru Lásky, když ještě není zničen

překrásný začátek. V matčině lůně začíná Prostor Lásky, pak se jen rozšiřuje. A pouze člověk má

tu schopnost zdokonalovat jej nebo ničit. Tuhle dědeček cvičil orla, slyšel jsi o tom, a tímto vnesl

do prostoru něco nového. Za starých časů se tohle snažili udělat mí prarodiče a otcové. Zítra

bude neobyčejný den a uvidíš, co se stane. Zítra bude velmi důležitý den pro budoucnost."

PTÁK PRO POZNÁNÍ DUŠE.

Druhý den jsme přišli k louce a stejně jako dříve, nenápadně jsme pozorovali nadšenou hru

našeho syna. Na kraji louky ležela vlčice a také to pozorně sledovala. Všiml jsem si, že čas od

času náš chlapeček dává prst do pusy a cucá jej, jak tohle dělají všechny malinké děti. Věděl

jsem, že rodiče mají různými způsoby odvádět dítě od této procedury. Svázat mu plenkami

ručičky nebo mu dát do pusinky dudlík. Řekl jsem o tom Anastasii a odpověděla mi:

„Nedělej si starosti, je to velmi užitečné. Ze svých prstíků náš synek olizuje pyl."

„Pyl? Jaký?"

„Květinový pyl, z bylinek. Dotýká se rukama květin a bylinek. Občas se plazí po jeho ručičce

broučci a na svých tlapkách také mají pyl. Podívej, zamračil se. A vytáhl prstík z pusy. Znamená

to, že mu nechutnal pyl z nějaké kytky. Teď sklonil hlavičku a pokouší se vzít do pusinky květinu,

ochutnat ji. Ať bere. Ať si ochutná vesmír."

„Vesmír a malinká kytka! Jaké je tady spojení? Nebo to říkáš jenom tak? Obrazně?"

„Na světě všechno živé je ve vesmírném spojení."

„Ale jak? Kde, v čem lze uvidět tuto spojitost? Jaký přístroj je schopný zaznamenat ji?"

„Není třeba žádného přístroje. Tady je zapotřebí duše. Tehdy dokážeš pochopit, uvidět to, co

se uskutečňuje každý den a mnohokrát."

„Co je například možné vidět duší a pak i pochopit?" „Tuhle slunce. Je daleko. Je to vesmírné

těleso a jen co vyjde a dotkne se svým paprskem květiny, tak hned se v radosti otevře kytka.

Zdálo se, že jsou tak daleko jeden od druhého - velké, obrovské těleso a úplně malinká květina,

ale jsou mezi sebou spojeni. Nemohou býti jeden bez druhého."

Anastasia nečekaně zmlkla a začala se dívat nahoru. Také jsem se podíval. A uviděl jsem. Nízko

nad loukou kroužil velký orel. Přibližně takového jsem viděl v zoologické zahradě. Kroužil a stále

klesal níž a níž. Najednou se svými drápy dotkl země asi dva metry od chlapečka, setrvačností

hrdě popoběhl, otřepal se a zastavil na louce. Vlčice se celá nastražila. Srst se jí naježila, ale

nezaútočila na orla, který se hrdě procházel loukou. Chlapeček se celý zachvěl. Posadil se na

zadeček a natáhl ručičky k strašnému ptákovi. Pomalu stoupaje svými drápy orel přistoupil

těsně k dítěti. A hákovitý zobák se sklonil nad hlavičkou chlapečka. A dítě, které vůbec necítilo

nebezpečí, sahalo na orlí peří, dotýkalo se jeho velkých drápů, plácalo ručičkou po jeho hrudi,

usmívajíc se bezzubou pusou. Obrovský zobák se dotkl hlavičky jednou, podruhé, jako by v ní

něco hledal. Pak najednou orel odešel od chlapečka a roztáhl křídla, mávl jimi, trochu se vznesl

9

nad trávou a opět přistál. Chlapeček k němu natahoval ruce a zval jej „e..., e-e-e..." a najednou

orel... Prošel za zády dítěte, rozběhl se, vzlétl, nízko nad loukou udělal kruh, vrhl se dolů a v letu

svými drápy chytl dítě za záda. Ale ostré spáry se nezaťaly do tělíčka, podsunul je pod paže,

objal ho kolem zad a mávaje křídly začal kroužit nad loukou. Chlapeček cukal nožičkama,

táhnoucíma se po louce a jen občas se trochu nadzvedávajícíma nad zemi, vyvaloval očička,

která se leskla ohněm vzrušení. A najednou... Oni se zvedli. Zvedli se metr nad trávu, když odraz

dětských nožiček připadl na stejnou dobu s mávnutím křídel orla. Orel kroužil a nabíral výšku,

nesl dítě, ale chlapec, nekřičel, společně letěli do nebeské modři. Pták vynesl dítě do úrovně

vrcholů majestátních cedrů a dál mířil do nebeské výše. Ztuhl jsem překvapením, neměl jsem

sílu mluvit a chytil jsem Anastasii za ruku. Upřeným pohledem se dívala nahoru a tiše šeptala:

„Jsi ještě silný. Jsi statečný. I když jsi starý, stejně máš tu sílu. Tvá křídla jsou mohutná. Vzlétni!

Vzlétni výš."

A orel, nesoucí ve svých drápech malinké tělíčko dítěte, stále kroužil a vzlétal do nebeské

modře.

„Proč je zapotřebí tato exekuce dítěte? Nač jej vystavovat takovému nebezpečí?" vykřikl jsem

na Anastasii, jakmile jsem se probral ze strnutí.

„Neboj se, prosím, Vladimíre. Let orla není tolik nebezpečný jako let letadla, kterým jsi létal."

„A co když pustí dítě z výšky?"

„Na tohle nikdy ani nepomysli. A ty se uvolni a nevytvářej ve své mysli strach, ani pochyby. Let

orla je moc důležitý pro chápání našeho syna. Orla, který zvedl dítě nad naši Zemi."

„Není v tom žádný smysl, pouhá pověra. Skutečně člověku není třeba zasahovat do velkého díla.

S tím souhlasím. Nepředpokládal se tenhle vzlet. Vy sami, dědeček naučil tomu ptáka. Nejspíš

to bylo kvůli nějaké pověře. A pro co jiného? To je nesmyslné riziko."

„Když jsem byla malinká, tak jsem se také s tímto orlem zvedala vysoko. Tehdy jsem toho ještě

moc nechápala, ale bylo to velmi, velmi zajímavé. Z výšky se louka zdála malá. A Země se mi

zjevila veliká, nedohledná. Vše bylo velmi výrazné a toto neobvyklé zůstalo v mé paměti

nadlouho, navždy. Když jsem vyrostla a byly mi tři roky, tak mi dal jednou dědeček otázku:

,Řekni, odpověz, Anastasie, všem zvířátkům se líbí, když je laská a hladí tvá ruka?'

,Ano, všem. A proto také vrtí ocáskem, protože mají velmi rádi něžnost. Líbí se to bylinkám,

květinám i stromkům - všem se líbí, ale ne každý má ocásek, aby jím vrtěl a ukázal, jak se mu

líbí, když jej laská lidská ruka.'

,Znamená to, že všechno má touhu poznat objetí tvé ruky?'

,Ano, všechno, co žije a roste, malé i velké.'

,A velká Země také potřebuje něžnost? Viděla jsi Zem, její velikost?'

,Jasný obraz s orlem jsem si pamatovala od dětství. O velikosti Země jsem věděla nejen z

doslechu a odpověděla jsem dědečkovi okamžitě: ,Země je velká, není vidět její okraj. Ale když

všichni potřebují něžnost, znamená to, že Země po ní touží také. Ale kdopak dokáže obejmout

celou Zem? Je tak veliká, pradědečku, že nestačí ani tvé ruce, aby objaly celou Zem...'

Praděd rozpřáhl ruce, podíval se na ně a souhlasil se mnou: ,Ano, ani mé ruce nestačí, abych

objal celou Zem. Ale řekla jsi, že Země, jako všichni, potřebuje něžnost?'

,Ano, potřebuje. Vše potřebuje od člověka něžnost.'

10

,Tak právě ty, Anastasie, máš obejmout celou Zem. Popřemýšlej jak.'

Pradědeček odešel. A já jsem začala přemýšlet, jak mám obejmout celou Zem. Nemohla jsem

nic vymyslet. A věděla jsem, že nebude se mnou mluvit, nebude dávat otázky, dokud nedokážu

vyřešit úkol a snažila jsem se. Ale uplynul víc jak měsíc a úkol nebyl vyřešen. A takhle jednou

jsem se z dáli s něhou podívala na vlčici. Stála na druhém konci palouku. Při mém pohledu

zamávala ocasem. Pak jsem si začala všímat toho, že se radují všechna zvířátka, když se na ně

podívám s radostí a něžností. A tady není důležité, jak jsou velká a na jaké vzdálenosti jsou.

Začínají se radovat při pohledu, nebo když na ně pouze myslíš. Všimla jsem si, že jim to dělá

stejně dobře, jako když je hladíš svou rukou. Tehdy jsem pochopila... „Já" jsem se svýma

ručkama a nožičkama, ale ještě jsem „Já" podstatně větší, než je to možné ručkama ukázat. A

toto větší, neviditelné jsem také já. Znamená to, že tak je uspořádaný každý člověk, i já. A toto

mé velké „Já" dokáže obejmout celou Zem.

Když pradědeček přišel, tak jsem celá zářila radostí a řekla: ,Podívej, dědečku, podívej, zvířátka

se radují nejen : tehdy, když je ručkou obejmu, ale i tehdy, když se na ně dívám z dáli. Něco

neviditelného, ale mého je objímá, dokáže obejmout i celou Zem. Zemi obejmu sebou

neviditelnou! Jsem Anastasia. Jsem „Já" malinká a také jsem velká. A jak mám i pojmenovat

sebe, druhou -ještě nevím, ale budu přemýšlet o tom, jak se správně pojmenovat. Až to udělám,

tak ti na ' všechno odpovím, dědečku. Pak budeš opět se mnou mluvit?'

Pradědeček na mě hned promluvil:

,Říkej sobě neviditelné, vnučko, - duše. Tvá duše. Chraň ji a konej jí, nezměrnou duší.'"

„Řekni, Vladimíre, kolik ti bylo, když jsi dokázal pochopit a pocítit svou duši?"

„Nepamatuji si to přesně," řekl jsem Anastasii a pomyslel jsem si: poznal jsem vůbec svou duši,

a jak ji poznávají ostatní, v jakém věku? A v jaké míře? Možná, že pouze mluvíme o duši,

nepociťujíce sebe s duší, nemyslíce na své druhé „Já", i neviditelné. A do jaké míry je důležité

cítit toto všechno, nač?

Bod, pohybující se ve výši, se začal rychle zvětšovat. Orel se krouživým letem snášel na louku.

Když kroužil níže korun stromů, uviděl jsem zčervenalou tvářičku dítěte, zářící očička. Prstíky na

roztažených rukou hýbaly se do taktu mávání křídel neobyčejného ptáka. Když se malinké nožky

dotkly země a začaly se táhnout trávou, orel rozevřel své drápy. Chlapeček spadl na trávu,

převrátil se a rychle se postavil na všechny čtyři, posadil se a začal se rozhlížet, hledat svého

nedávného přítele. Pohoupávaje se poodešel orel stranou, ale spadl na bok. Asi deset metrů od

dítěte na trávě nějak nemotorně ležel orel a do strany natáhl jedno křídlo. Těžce dýchal a hlavu

měl skloněnou k trávě. Chlapeček jej uviděl, usmál se a namířil po čtyřech k orlu. Pták se pokusil

vstát, ale opět spadl na bok. Vlčice zlobně vycenila zuby a dvěma skoky se dostala mezi dítě a

orla. Anastasia rozechvěle zašeptala:

„Jak dokonalé, přísné jsou tvé zákony, Stvořiteli, od věků jsi všechno odevzdal člověku. Tvými

zákony se řídí vlčice, ale je mi líto, je mi velmi líto orla."

„Co se děje? Proč je vlčice agresivní, proč se zlobí?" zeptal jsem se Anastasie.

„Teď vlčice nepustí orla k Vladimírovi, považuje ho za nemocného, když upadl na bok. Může na

něj zaútočit, aby ho odehnala z louky. Synek by neměl vidět útok, zatím by to nepochopil. Oh,

copak?.. Copak je třeba udělat?.."

Najednou se orel otřepal, pevně se postavil na nohy, hrdě pozdvihl hlavu a dvakrát cvakl

strašným zobákem. Pevnou chůzí šel hrdý orel k dítěti. Vlčice se jako by uklidnila, ustoupila

11

stranou, ale daleko neodešla. Ustavičně všechno sledovala a byla připravena v jakýkoliv okamžik

ke skoku. Chlapeček se dotýkal obrovského ptáka, nejdřív zobáku, pak ho začal tahat za peří na

křídle, třást křídlem, o něco žádat nebo prosit, stále opakuje: „e-e-e... a-a-a...". Hákovitý zobák

se dotýkal temena dítěte a ramena, na kterém zůstaly stopy od drápovitých pařátů. Pak sklonil

hlavu k zemi, utrhl zobákem nějakou malou květinku a uložil ji do otevřené, jako u ptáčka,

pusinky dítěte, které stále vyslovovalo nějaké zvuky. Nakrmil jej jako své mládě. Pak kus

poodešel. Rozběhl se... Mávl křídly... Vzlétl! Zvedal se výš a výš, a pak najednou letěl střemhlav

dolů k louce, asi půldruhého metru od země vyrovnal svůj let a opět vzlétl do výše. Chlapeček

mával ručičkama, natahoval se za ním, volal ho a usmíval se bezzubou pusou.

Anastasia ustavičně sledovala orla a rozechvěle šeptala:

„Není třeba. Udělal jsi všechno správně. Jsi zdravý, vím, že nejsi nemocný. Tak odpočiň si,

odpočiň. Děkuji ti. Věřím, věřím, že jsi zdravý! Jsi jenom trochu starý. Odpočiň si!.."

Orel ještě jednou udělal svou složitou piruetu a to tak, že zachytil svými drápy o trávu a přesto

se nepostavil na nohy, neodrazil se od země, ale silně mávl křídly a dokázal se vznést do vzduchu

s trsem trávy vyrvaným drápy. Udělal kruh, posypal dítě trávou a začal vzlétat výš a výš do nebe.

Anastasia jej neustále sledovala, dokonce i tehdy, když se proměnil v tečku. Také jsem se z

nějakého důvodu stále díval, jak se tečka vzdalovala od louky. Zpočátku přímo nahoru, pak

najednou prudce stranou, trochu dál od louky. Najednou orel padal k zemi a brzy bylo vidět, jak

vítr rozevírá jedno a pak druhé křídlo. Nebylo to promyšleným úsilím ptáka, ale větrem. Orel

nemával svými křídly, neplachtil, prostě padal. Křídla mu ve větru vlála, větrem se sama

rozevírala.

Anastasia vykřikla:

„Zemřel jsi v nebi, nahoře. A tam jsi zůstal. Udělal jsi vše, co jsi mohl pro člověka udělat. Děkuji

ti... Děkuji ti za výšku, starý můj učiteli."

Orel stále padal a nad ním nahoře kroužili dva jiní mladí orli.

„Tvá ptáčata. Posílená. Udělals všechno i pro jejich budoucnost," šeptala Anastasia starému

orlovi, spadlému někde za loukou. Jako by ji mrtvý mohl slyšet.

Dva mladí orli kroužili již nízko nad loukou. Věděl jsem, že jsou to jeho ptáčata a můj synek jim

mával...

„Je to možné? K čemu ta nesmyslná oběť? Proč to udělal? A všechno pro člověka? Proč se tak

snaží, Anastasie? Za co se takhle obětují?"

„Za světlo, vycházející z člověka. Za blaho, které jim může dát člověk a za naději pro své děti.

Teď jeho ptáčata uvidí, pocítí od člověka světlo životodárné Lásky. Podívej se, náš syn se usmál

na malé orly a oni letí k němu. Možná, že orel chápal, že v tomto blahodárném světle,

vycházejícím z člověka, bude i jeho částečka."

„Za světlo od všech lidí jsou takhle připraveni obětovat sebe?"

„Za všechny lidi, kteří jsou schopni vydávat toto Blahodárné Světlo!!!"

12

ENERGIE LÁSKY.

„Ona, velká energie Lásky, kterou Bůh poslal na Zem pro své děti, jednou přichází ke každému.

Stává se, že i vícekrát se snaží ohřát člověka a zůstat s ním navždy. Ale většina lidí nedává

možnost velké Božské energii zůstat s nimi.

Představ si, že se jednou potkávají on a ona v překrásném záření Lásky. Snaží se spojit své životy

navěky. Myslí si, že jejich svazek bude pevnější, když bude zpečetěný na papíře a rituálem při

velkém shromáždění svědků. Ale marně. Uběhne pouze několik dnů a energie Lásky je opouští.

A tak to je skoro u každého."

„Ano, máš pravdu, Anastasie. Rozvádí se nesmírné množství lidí. Asi sedmdesát procent. A ti,

kteří se nerozvádí, občas žijí, jako pes s kočkou, nebo si nevšímají jeden druhého. Vědí o tom

všichni, ale proč se to stává ve velkém měřítku - nikomu není jasné. Říkáš, že je opouští energie

Lásky, ale proč? Všechny jakoby dráždí, nebo hraje nějakou svou hru?"

„Láska nikoho nedráždí a nehraje. Snaží se s každým žít věčně, ale způsob života si člověk volí

sám a ten způsob života odpuzuje energii Lásky. Láska nemůže inspirovat ničení. Pro plod Lásky

není vhodné žít v mukách, když on a ona začínají budovat svůj společný život. Když se snaží

ubytovat se v bytě, podobajícím se kamennému bezduchému sklepu. Když každý má svou práci

a zájmy, své okolí. Když nejsou společné činy pro budoucnost, nejsou společná toužení. Když se

těla zabývají pouze tělesným potěšením, aby pak odevzdali své dítě na roztrhání světu, v kterém

není čistá voda, jsou banditi, války a nemoci. Od tohoto energie Lásky odchází."

„A když on a ona mají hodně peněz? Nebo když rodiče darují novomanželům ne malinký

byteček, ale šestipokojový, v moderním domě s ochranou u vchodu, když darují dobré auto a

hodně peněz na bankovním kontě, souhlasí energie Lásky s žitím v takových podmínkách?

Budou se moci on a ona dožít v Lásce vysokého stáří?"

„Do stáří budou nucení žít ve strachu, bez svobody a Lásky. A pozorovat, jak všechno kolem

stárne a rozkládá se."

„Tak copak v tom případě potřebuje vrtošivá energie Lásky?"

„Není vrtošivá, není vzpurná, usiluje o božské tvoření. Navěky může ohřát toho, kdo s ní souhlasí

tvořit Prostor Lásky."

„A v tom projektu, který kreslíš, je tam někde Prostor Lásky?"

„Ano."

„A kde je?"

„Ve všem. Nejdřív se rodí pro dva, pak pro jejich děti. A děti budou mít prostřednictvím tří

aspektů bytí spojení s celým vesmírem.

Představ si, Vladimíre, že on a ona začnou v Lásce uskutečňovat projekt, který kreslíme.

Vysazovat rodové stromy, byliny a sad. A radovat se, když na jaře jejich výtvory budou rozkvétat.

Láska bude věčně žít v jejich srdcích, mezi nimi, kolem nich. A každý toho druhého bude vidět v

jarní květině, vzpomínaje, jak společně sázeli strom, který teď kvete. A chuť maliny jim

připomene chuť Lásky. Vždyť on a ona se v Lásce jeden k druhému na podzim dotýkali větví

maliny.

Ve stinné zahradě zrají překrásné plody. A vysázeli tu zahradu společně, on a ona. Vysázeli ji v

Lásce.

13

Zvonivě se smála, když kopal jamku, zpotil se a ona mu svou rukou utírala kapky potu z čela a

líbala jeho rozechvělé rty.

Často se v životě stává, že miluje pouze jeden. Druhý nebo druhá pouze dovolují být vedle sebe.

Jakmile začnou obdělávat svou zahradu, energie Lásky se rozdělí a nikdy ty dva neopustí! Vždyť

jejich způsob života bude odpovídat tomu, při kterém mohou žít v Lásce sami a posléze předat

Prostor Lásky i svým dětem. A vychovat děti podle obrazu a podoby, společně s Bohem."

„Anastasie, pověz podrobněji o výchově dětí. Mnozí čtenáři se ptají na výchovu. Jestli nemáš

svůj systém, tak alespoň řekni, který z existujících je lepší?"

PODLE OBRAZU A PODOBY.

„Vladimíre, není možné najít jediný systém na výchovu dětí už jen proto, že nejdřív by si každý

sám měl odpovědět na otázku, koho se snaží vychovat ve svém dítěti."

„No, jak „koho“? Člověka, samozřejmě, šťastného a rozumného."

„V tom případě je třeba nejdřív sám být takový. A pokud jsi sám nedokázal být šťastný, tak musíš

vědět, co ti v tom zabránilo.

Moc se mi chce mluvit o šťastných dětech. Jejich výchova, Vladimíre, je výchova sebe sama.

Projekt, který teď všichni společně kreslíme, tomu napomůže. Je ti známo, jak se teď rodí děti,

znají to i všichni ostatní. To, co předchází narození, lidé podceňují a nedodávají svým dětem

mnohé aspekty bytí, vlastní pouze člověku, čímž vědomě rodí mrzáky."

„Mrzáky? Myslíš bez rukou, nebo bez nohou, nebo nemocné poliomyelitidou?"

„Narozený člověk může být mrzákem nejen navenek. Tělo navenek může připadat normální.

Ale člověk má druhé „Já", a každý by měl míti úplný komplex všech energií. Rozum, city,

myšlenky a mnoho dalšího. Ale víc než polovinu všech dětí, dokonce podle dnešních velice

snížených měřítek, vaše medicína teď považuje za méněcenné. Až se budeš chtít o tom

přesvědčit, tak se informuj, kolik máte škol pro debilní děti. Takovými je uznala vaše medicína.

Ale srovnávajíc je pouze s těmi dětmi, které považuje za relativně normální. A kdyby doktoři

uviděli, jaký může být rozum a vnitřní komplexy lidských energií v ideálu, tak mezi všemi dětmi,

narozenými na zemi, pouze jednotlivci by se považovali za normální."

„Ale proč se všechny děti rodí, jak říkáš, ne moc plnohodnotné?"

„Technokratický svět se snaží nedopustit, aby se u narozeného člověka tři hlavní body spojily

vjedno. Technokracie se snaží, aby se přetrhly nitě s božským Rozumem. A nitě se přetrhávají

před narozením dítěte. A toto spojení pak člověk hledá, putuje světem, a nenachází."

„Jaké hlavní body? Jaké nitě s rozumem? Nic jsem nepochopil."

„Vladimíre, vždyť se člověk z velké části formuje ještě před narozením na svět. A jeho výchova

má probíhat ve spojení s celým vesmírem. To, co použil Bůh, tvoře Svá překrásná díla, neměl by

ignorovat Jeho syn. Rodiče mají poskytnout svému stvoření tři hlavní body, tři první aspekty

bytí.

Tady je první bod narození člověka, říká se mu rodičovská mysl. Mluví se o tom v Bibli a v Koránu:

„Na počátku bylo Slovo", ale je možno říci přesněji: „Na počátku byla mysl". Ať si připomene

14

každý, kdo se teď nazývá rodič, kdy a jakým v myšlenkách zamýšlel své dítě. Co mu předurčoval?

Jaký svět stvořil pro svůj výtvor?"

„Myslím si, Anastasie, že většina moc nepřemýšlí do okamžiku, kdy žena otěhotní. Jen tak,

jednoduše spolu spí. Stává se, že i bez toho, aby se vzali. A žení se, když už přítelkyně otěhotní.

Protože není jasné, jestli vůbec otěhotní. A když není jasné, bude-li vůbec dítě, tak ani nemá

smysl předem přemýšlet."

„Ano, bohužel tak se to jeví. Většina lidí je počata pro tělesné potěšení. Ale člověk, podoba a

obraz Boha, by se neměl objevovat na světě jako důsledek potěšení. Představ si jinou situaci.

On a ona, v lásce jeden k druhému a s myšlenkami na své budoucí překrásné stvoření, budují

nový dům. A představují si, jak na tom místě bude šťastný jejich syn, anebo dcera. Jak jejich dítě

uslyší první zvuk - dýchání matky a zpěv ptáků, Božích tvorů. Pak si představí, jak si jejich dospělé

dítě bude chtít odpočinout po namáhavé cestě a přijde do rodičovské zahrady, posadí se ve

stínu cedru. Posadí se ve stínu stromu, který na rodné zemi zasadily rodičovské ruce v lásce k

němu a s myšlenkami na něj.

Zasazením rodového stromu budoucí rodiče určí první bod a přivolají pomoc planet při

budoucím stvoření. Je důležitý! Je potřebný! A nejvíce vlastní Bohu! Je potvrzením toho, že

budeš tvořit podobné Jemu! Jemu, velikému Tvůrci!

A On se bude radovat z uvědomělosti Svého syna a Své dcery. Počátkem všeho je myšlenka.

Uvěř mi, prosím, Vladimíre. Proudy všech kosmických energií se octnou v tomto bodě, kde se v

lásce spojí myšlenky dvou, kde dva pomýšlejí na překrásné stvoření.

Druhý bod, nebo spíš aspekt lidského bytí, se zrodí a rozsvítí na nebi novou hvězdu, když na tom

místě, na kterém budují rajský, živý dům pro své budoucí dítě, v lásce a s myšlenkami na

překrásné stvoření, dvě těla splynou vjedno.

Pak se má na tom místě žena, která počala dítě, zdržovat devět měsíců. A je lepší, aby těmito

měsíci byly kvetení jara, libovůně léta a ovoce podzimu. Kde ji nic nebude vyrušovat, kromě

radosti a příjemných pocitů. Kde pouze zvuky Božích výtvorů obklopují ženu, v které již žije

překrásné stvoření. Žije a cítí sebou celý vesmír. Budoucí matka by měla vidět hvězdy. A darovat

mu v myšlenkách všechny hvězdy a všechny planety, svému překrásnému dítěti. Toto všechno

matka lehce může dělat, všechno pro ni bude zvládnutelné. A všechno neprodleně bude

následovat myšlenku matky. A vesmír bude věrným sluhou překrásnému výtvoru dvou v lásce.

A třetí bod neboli nový aspekt se zrodí tehdy, když se porod uskuteční na tom

místě, na kterém bylo počato dítě, A otec má být u toho. Pak nad třemi vznese věnec náš velký

milující Otec."

„To je neuvěřitelné! Nevím proč, ale tvá slova, Anastasie, mi naprosto vyrazila dech. Víš,

představil jsem si místo, o kterém mluvíš. A tak jsem si ho představil!.. Že se mi zachtělo opět

se narodit, na takovém místě. Abych teď měl možnost přijít tam a odpočinout si v překrásné

zahradě, kterou vysázeli otec a matka. Posadit se pod stinným stromem, který před mým

narozením byl zasazen pro mě. Kde jsem byl počatý a kde jsem se narodil. Kde se zahradou

procházela matka, myslíc na mě, ještě neobjeveného na světě."

„Takové místo by tě uvítalo s velkou radostí, Vladimíre. Kdybys měl nemocné tělo, tak by ho

vyléčilo. Jestli by byla nemocná duše, tak by vyléčilo duši. A také by nakrmilo, napojilo tebe,

unaveného. Objalo by tě klidným spánkem a vzbudilo radostným úsvitem.

15

Ale stejně tak, jako většina lidí, dnes žijících na zemi, takové místo nemáš. Neexistuje tvá vlast,

kde by se spojily vjedno tři aspekty bytí."

„Ale proč to všechno máme tak neuspořádaně? Proč matky dál rodí napůl debilní děti? Kdo mě

připravil o toto místo? Kdo o něj připravil všechny ostatní?"

„Vladimíre, možná že odpovíš sám, kdo nestvořil toto místo pro tvou dceru, Polinu?"

„Co? Chceš říci, že jsem vinen tím... Že ho nemá má dcera?"

KDO VYCHOVÁVÁ NAŠE DĚTI?

Na dveřích ordinace soukromé polikliniky visela tabulka informující o tom, že zde ordinuje

doktor lékařských věd, specialista v oblasti dětské psychologie. Bylo tu uvedeno příjmení, jméno

a jméno po otci doktora, který mi byl doporučen jako jeden z nejlepších věhlasných odborníků

v otázkách vzájemných vztahů mezi dětmi a rodiči. Objednal jsem se k němu jako poslední,

abychom nebyli omezeni časem: pokud se rozhovor ukáže být prospěšný, za příplatek navrhnu

doktorovi prodloužení pro mě důležitého rozhovoru.

V ordinaci u stolu seděl člověk důchodového věku se smutnou tváří. Unaveně ukládal do desek

popsané listy papíru. Nabídl mi, abych se posadil, položil před sebe čistý list papíru a pronesl:

„Poslouchám vás. Jaké máte problémy?"

Abych mu nemusel vyprávět dlouhý příběh spojený s událostmi, jež se staly po setkání s

Anastasií v tajze, pokusil jsem se vyložit podstatu mé otázky co nejstručněji:

„Alexandře Sergejeviči, potřebuji navázat kontakt s dítětem, se svým synem, kterému

zanedlouho bude pět let."

„Myslíte, že jste ztratil kontakt se svým synem?" zeptal se unaveně a lhostejně psycholog.

„Uvědomělý kontakt jako takový skoro ani nebyl. Stalo se, že jsem se svým dítětem po jeho

narození skoro vůbec nekomunikoval. Viděl jsem ho ještě v kojeneckém věku a potom... Nikdy

jsem s ním nemluvil, zkrátka, začal si uvědomovat život beze mě. Žili jsme odděleně, ale teď

mám před sebou setkání a rozhovor s mým pětiletým synem. Možná, že existují nějaké techniky,

které pomáhají získat si dítě? Vždyť jsou případy, když se muž žení se ženou, která již má dítě, a

navazuje s ním kontakt, stává se mu otcem a kamarádem."

„Postupy samozřejmě jsou, ale ne vždy jsou stejně účinné. Ve vztahu mezi dětmi a rodiči mnoho

záleží na individualitě, na povahách."

„Chápu, ale přesto bych chtěl tyto konkrétní postupy znát."

„Konkrétní... Nu což... Když se objevíte v rodině, a je třeba pochopit, že dokonce jedna žena s

dítětem je již rodina, pokuste se co nejméně rušit ten způsob života, který vytvořili. Nějakou

dobu pro svého syna budete cizím člověkem a s

tímto je třeba se smířit. Z počátku si potřebujete na všechno zvyknout a nechat je, aby si zvykli

na vás. Pokuste se spojit svůj příchod se splněním doposud nesplněných přání a tužeb dítěte.

Zeptejte se jeho matky, po jaké hračce toužil, ale ona mu ji nemohla koupit. Není třeba, abyste

ji kupoval sám. Navažte s dítětem nějak rozhovor o svém dětství, o svých hračkách a řekněte

mu, že jste po ní toužil. Jestli rozhovor podpoří a sdělí vám své přání mít stejnou, nabídněte mu,

že společně pojedete do obchodu a koupíte vytouženou hračku. Důležitý je samotný rozhovor,

společná cesta. Chlapec se vám musí svěřit se svou touhu, dovolit, abyste se zúčastnil jejího

splnění."

16

„Příklad s hračkami se mi moc nehodí. Můj syn zatím neviděl hračky, které se prodávají v

obchodech."

„To je divné... Takže se nehodí?.. Pojďte, můj drahý, budeme mluvit otevřeně. Pokud chcete

slyšet radu, užitečnou pro vás, povězte mi podrobněji o svém vztahu se ženou, která vám

porodila syna. Kdo je? Kde pracuje, kde žije? Jak je zajištěná její rodina? Co, podle vás, bylo

příčinou vaší roztržky?"

Pochopu jsem, že chci-li slyšet od psychologa konkrétnější rady, budu mu muset povědět o

svém vztahu s Anastasií, v kterém i já sám jsem zatím neměl jasno. Proto jsem ani neměl ponětí,

co o něm mám vyprávět psychologovi. Aniž bych řekl její jméno, sdělil jsem mu následující:

„Žije ve velice vzdáleném kraji na Sibiři. Seznámil jsem se s ní náhodou, když jsem tam byl s

obchodní expedicí. Se začátkem perestrojky jsem se pustil do podnikání na Sibiři: po řece Ob

jsem lodí vozil různé zboží do vzdálených míst, zpátky - ryby, kožešiny, divoce rostoucí plody."

„Chápu. Takže, jako Paratov: po sibiřské řece kupec vesele putoval k závisti všech."

„Ne vesele putoval, ale pracoval. Podnikatelé mají vždy problémy."

„Připusťme, že mají, ale pobavit se vy, podnikatelé, stíháte."

„U mě s touto ženou vůbec nešlo o zábavu. Zachtělo se mi od ní mít syna. I dříve jsem chtěl

syna, potom jsem jako by zapomněl na své přání. Ubíhala léta... A když jsem ji viděl... Jak je

zdravá, mladá a krásná... Teď jsou skoro všechny ženy nějaké neduživé, nemocné, ale ona -

zdravá, kvetoucí. Proto jsem si pomyslel, že dítě také bude krásné a zdravé. Porodila mi syna.

Jezdil jsem za nimi, když byl ještě úplně malinký, ještě nemohl mluvit a chodit. Měl jsem ho v

náručí. Potom jsem se s ním nestýkal."

„A proč jste s ním nekomunikoval?"

Jak jen jsem měl během krátké besedy objasnit tomuto člověku všechno, o čem jsem napsal v

několika knihách. Jak jsem mu měl povědět, že Anastasia odmítla opustit svůj palouček v tajze

a odstěhovat se se synem do města, a já nejsem přizpůsobený životu v tajze. A to, že právě ona

mi nedávala možnost nejenže darovat mu obvyklé hračky, ale ani se s ním stýkat. Každé léto

jsem přijížděl do sibiřské tajgy, chodil jsem na louku, kde žije Anastasia a můj syn, ale vidět syna

se mi stále nedařilo. Pokaždé byl někde pryč, u dědy a pradědy, kteří žili v sousedství, v hloubi

bezmezné sibiřské tajgy. Anastasia mě odmítala odvést k nim na návštěvu a co víc: pokaždé

houževnatě trvala na tom, že nejdřív se mám připravit na rozhovor se svým synem. Ve snaze

dotknout se tématu výchovy dětí jsem dával mnohým svým známým stejnou otázku, která, i

když byla úplně jednoduchá, vždy vyvolávala podiv a nepochopení: „Promluvil sis někdy vážně

se svým dítětem?"

A nakonec se ukázalo, že témata rozhovorů jsou u všech stejná: „Jdi jíst... Je na čase spát...

Nevyváděj... Posbírej své hračky... Udělal jsi domácí úkoly?.."

Dítě roste, jde do školy, ale na to, aby se s ním pohovořilo o smyslu života, o předurčení člověka,

nebo alespoň o tom, jakou životní cestu má před sebou, mnohým lidem buď nestačí čas, nebo

podobný rozhovor nepovažují za důležitý. Možná si myslí, že je to předčasné, že to ještě stihnou.

Ale nestíhají. Dítě vyrůstá...

Ale když se my sami nesnažíme mluvit se svými dětmi seriózně, kdo je v tom případě vychovává?

Proč mi Anastasia po všechna ta léta nedovolovala komunikovat s mým vlastním synem? Nevím,

čeho se bála nebo něčemu chtěla zabránit?

17

A pak přišel den, kdy se najednou zeptala: „Vladimíre, cítíš se být připravený, aby ses setkal se

svým synem a pohovořil s ním?" Odpověděl jsem, že se chci setkat, ale nedokázal jsem pronést

slova „jsem připravený".

Po celá ta léta jsem o vztazích mezi rodiči a dětmi četl všechno, co se mi podařilo najít. Psal

jsem knihy, mluvil jsem na konferencích v různých státech, ale nepsal jsem a nemluvil jsem o

tom nejdůležitějším, co mě zajímalo celou tuto dobu - o výchově dětí a o vzájemném vztahu

mezi nimi a starší generací.

Promýšlel jsem množství rad z literatury o výchově dětí, avšak stále častěji se mi vybavovala

Anastasiina věta: „Výchova dětí - je výchova sebe."

Dlouhou dobu jsem nechápal úplně smysl této věty, ale nakonec jsem si pro sebe udělal pevný

závěr: naše děti nevychovávají rodičovská kázání, škola nebo univerzita. Naše děti vychovává

způsob života: náš způsob života, způsob života společnosti celkově. A ať rodiče, učitelé ve škole

nebo jiné osvětářské instituce říkají cokoliv, používají jakékoliv moudré výchovné systémy, děti

budou následovat způsob života vytvořený kolem nich většinou lidí.

Tedy výchova dětí zcela závisí na tvém vlastním chápání světa, na tom, jak žiješ ty sám, tví rodiče

a celá společnost. V nemocné, nešťastné společnosti se mohou rodit pouze nemocné a

nešťastné děti.

„Pokud mi podrobně nepovíte o vzájemném vztahu mezi matkou vašeho syna a vámi, bude pro

mě těžké dát vám účinnou radu," přerušil dlouhou pauzu psycholog.

„Bylo by to dlouhé povídání. Ale stručně řečeno, život se vyvinul tak, že jsem několik let

nekomunikoval se svým synem, a to je všechno."

„Dobře, v tom případě mi řekněte, pomáhal jste nějak materiálně v průběhu těchto let matce

vašeho dítěte? Myslím si, že pro podnikatele je materiální pomoc nejjednodušším projevem

pozornosti k rodině."

„Ne, nepomáhal jsem. Myslí si, že je vším potřebným zajištěna."

„Copak je velice bohatá?"

„Prostě všechno má."

Alexandr Sergejevič prudce vstal a rychle pronesl:

„Žije v sibiřské tajze. Vede poustevnický způsob života. Jmenuje se - Anastasia, váš syn -

Vladimír a vy sám - Vladimír Nikolajevič. Poznal jsem vás. Četl jsem všechny vaše knihy, a ne

jednou."

„Ale..."

Alexandr Sergejevič začal nervózně chodit po pokoji, potom opět řekl:

„Ano... ano... Opravdu jsem na to přišel? Rozluštil jsem to. Odpovězte mi, prosím, na jednu

otázku. Odpovězte mi! Je to pro mě velice důležité. Pro vědu... I když ne, neodpovídejte.

Řeknu to sám. Začínám chápat. Jsem přesvědčen, že po celá ta léta po setkání s Anastasií jste

intenzivně studoval psychologii, filozofii. Stále jste přemýšlel o výchově dětí. Je to tak?"

18

„Ano."

„Ale závěry, jež jste udělal po přečtení „moudrých" knih a článků, vás neuspokojily. A tehdy jste

začal hledat odpovědi sám v sobě, nebo jinými slovy, přemýšlet o dorůstající generaci, o

výchově dětí?"

„Zřejmě ano. Ale víc o svém synu."

„To je nerozlučně spjato. Přišel jste ke mně v zoufalství a nemáte moc velkou naději, že

dostanete odpovědi na otázky, jež před vámi vyvstaly. Když je nedostanete ode mě, budete

pokračovat v hledání."

„Zřejmě."

„Ano... Ohromující... Řeknu vám jméno člověka, který je nesrovnatelně silnější a moudřejší než

já."

„Kdo je ten člověk a jak se mám k němu dostat?"

„Tento člověk je vaše Anastasia, Vladimíre Nikolajeviči."

„Anastasia? Ale poslední dobou velice málo mluví o výchově dětí. A to právě ona mi

neumožňovala komunikovat se synem."

„Právě - ona. Také jsem do tohoto okamžiku nemohl logicky objasnit její chování. Neuvěřitelný

čin. Milující žena najednou prohlašuje budoucímu otci, že on nesmí komunikovat se svým

synem. Nestandardní situace, která se dříve nikde nevyskytovala. Ale ten důsledek!.. Důsledek

je ohromující! Vždyť se jí podařilo donutit... Ne, toto slovo v dané situaci není vhodné. Anastasii

se povedlo přimět... A koho? Promiňte, přimět nepříliš vzdělaného podnikatele, aby se zajímal

o psychologii, filozofii, o otázky výchovy dětí. O tomto jste přemýšlel celou dobu, samotný fakt,

že jste přišel ke mně to potvrzuje. Po celá ta léta Anastasia vychovávala syna, ale současně

vychovávala i vás. Připravovala setkání otce se synem."

„Syna skutečně vychovávala sama. A co se týká mě - nemyslím si to. Vídáme se celkem zřídka.

Setkání jsou také krátká."

„Ale o informaci, kterou dává v průběhu těchto, jak říkáte, krátkých setkání, je třeba přemýšlet

až dodneška. Ohromující informaci. Vy, Vladimíre Nikolajeviči, říkáte, že Anastasia málo mluví o

výchově děti, ale není tomu tak."

Alexandr Sergejevič se rychle přiblížil ke stolu, vytáhl ze zásuvky silný šedivý sešit, šetrně ho

pohladil a pokračoval:

„Z vašich knih jsem v určité posloupnosti vypsal všechny Anastasiiny výroky o narození a

výchově dětí. Dějové podrobnosti jsem vynechal. I když jsem možná zbytečně vytrhl citát z

kontextu. Námět je samozřejmě důležitý, pro snazší pochopení. V Anastasiiných výrocích je

ukryt velikánský, řekl bych, filozofický smysl, moudrost starodávné kultury. Jsem ochoten

předpokládat, a nejen já, že tyto teorie jsou vyloženy v nějaké starodávné knize, jejíž stáří se

počítá na miliony let. Anastasiina vyprávění vynikají hloubkou, přesností vyjadřování podle nás

nejzávažnějších myšlenek, vyložených v starodávných manuskriptech i soudobých vědeckých

pracích. Když jsem zvlášť vypsal všechno, co se týká narození a výchovy člověka, tak... nakonec

vznikl traktát, kterému ve světě není rovno. Jsem přesvědčený, že na jeho základě bude

obhájeno množství disertací, uděleno nemálo vědeckých hodností, budou udělány ohromující

objevy, ale to hlavní je v něčem jiném - na Zemi se objeví nová rasa, jejíž jméno je „Člověk“!"

„Vždyť člověk existuje i teď."

19

„Myslím, že z pohledu budoucnosti lze o faktu existence člověka pochybovat."

„Jak to? Vždyť vy i já existujeme, jak tedy lze pochybovat o naší existenci?"

„Existují naše těla, říkáme jim „lidé". Ale obsah, psychický stav lidských bytostí se v budoucnu

bude významně lišit od našeho, tudíž, vzhledem k odlišnostem, je nutné změnit název. Možná,

že dnešní lidé budou pojmenováni „člověkem určité doby", nebo nějak jinak budou nazváni ti,

kdo se narodí v budoucnu."

„Cožpak je opravdu všechno tak vážné?"

„Vážné i nepochybné. Například vy jste přečetl mnoho knih o výchově dětí, které napsali vědci.

Teď mi řekněte, kdy začíná výchova dítěte?"

„Někteří autoři se domnívají, že je třeba začít od jednoho roku."

„No právě. V lepším případě - od jednoho roku. Ale Anastasia ukázala, jak se člověk formuje již

před... Jsem si jistý, že jste si teď pomyslel: „V matčině lůně." Ale ona dokázala, že rodiče mohou

vytvářet budoucí dítě již před setkáním spermatozoidu s vaječnou buňkou. A toto lze vědecky

objasnit. Anastasia stojí výš než všichni současní nebo dřívější psychologové. Její výroky jsou

pádné, zahrnují všechna období vývoje dětí: před početím, při početí, nitroděložní a další.

Dotýká se témat, jež nedokázali plně pochopit ani mudrcové v minulosti, ani dnešní vědci.

Zdůraznila to, bez čeho není možné porodit a vychovat plnohodnotného člověka."

„Na nic takového si nevzpomínám. Nepsal jsem o obdobích."

„Psal jste knihy, svědčil o událostech. Anastasia pochopila, že budete psát právě takto. A potom

- následující krok: sama začala formovat tyto události, fakticky odívala velikou vědeckou práci

do poutavé vyprávěcí formy. Tvořila vaši knihu svým životem, přinášela lidem drahocenné

znalosti.

Většina čtenářů toto cítí intuitivně. Mnozí jsou nadšení z knih, ale nemohou si úplně uvědomit

příčinu nadšení, přijímají informaci, kterou dříve neznali, na podvědomé úrovni. Ale lze ji vnímat

i uvědoměle. Hned vám to dokážu. ,Takže, máme před sebou konspekt Anastasiiných výroků o

narození člověka. S mým kolegou jsme je důkladně propracovali a prokomentovali. Je kandidát

lékařských věd, sexuolog, ordinuje v sousední ordinaci. Provedli jsme experimenty a

proanalyzovali situaci."

Alexandr Sergejevič otevřel svůj sešit a trochu s rozechvěním a slavnostně začal mluvit:

„Tak tedy začátek... Období před početím. V nedávné minulosti ani v současnosti jej společnost

nepovažuje za aspekt výchovy dítěte. Dnes je však zcela zřejmé, že na Zemi nebo někde v

nekonečných prostorech vesmíru existovala nebo existuje kultura, kde vzájemné vztahy mezi

mužem a ženou byly mnohem dokonalejší než dnešní. A období předcházející početí bylo

důležitou, možná, že i hlavní součástí výchovy člověka.

Anastasia v duchu kulturních zvyků civilizace, již neznáme, provádí určitou přípravu dříve, než

je dítě počato. Otupila vaši sexuální touhu. Podle událostí, popsaných v první knize, to jako

psycholog dobře vidím. Připomenu jejich posloupnost.

Zastavili jste se s Anastasií v tajze, pijete koňak, svačíte, Anastasia se jídla a alkoholu, které jste

jí nabídl, ani nedotkla. Svléká vrchní oblečení, lehá si na trávu. Jste uchvácen její přirozenou

krásou, probouzí se ve vás samozřejmé přání ovládnout překrásné ženské tělo. V sexuálním

vzrušení se pokoušíte o sblížení, dotýkáte se jejího těla a... ztrácíte vědomí.

20

Nebudeme zabíhat do podrobností toho, jak odpojila vaše vědomí. Důležité je něco jiného - v

důsledku tohoto jste Anastasii přestal vnímat jako objekt uspokojení sexuální potřeby. I vy sám

o tom vyprávíte, zapsal jsem si vaši větu: „Neměl jsem ani pomyšlení..."."

„Ano. Je to tak, po události při odpočinku jsem už nepocítil sexuální touhu ve vztahu k

Anastasii."

„Teď druhá etapa - početí - vyprávění o kultuře početí dítěte.

Nocleh v útulné zemljance, vůně suché trávy a květin. Ale pro vás je neobvyklé spát sám v noci

v tajze a žádáte Anastasii, aby si lehla vedle vás. Již chápete: jestli bude nablízku, nic špatného

se vám nestane. Anastasia si lehla vedle vás.

Takže ve velice intimním prostředí se vedle vás ocitá překrásné mladé ženské tělo, které se Mší

ještě jednou zvláštností - vyzařuje zdraví. Na rozdíl od mnoha ženských těl, jež jste viděl dříve,

skutečně kypí zdravím. Cítíte aroma Anastasiina dechu, ale přitom se ve vás neprobouzí žádná

sexuální touha. Je z vás vyhnána. Prostor je očištěn pro jiný psychický stav - snahu o pokračování

rodu. Myslíte na syna! Na syna, jenž zatím není. Tady je vaše věta z knihy: „Bylo by dobře,

kdybych měl s Anastasii syna. Je tak zdravá. Dítě by také pochopitelně bylo zdravé a krásné."

Mimovolně dáváte ruku na Anastasina prsa, hladíte je, ale to už je jiné láskání. Ne sexuální. Jako

byste hladil svého syna. Potom píšete o doteku rtů, o lehkém Anastasiinu dechu, a dál... úplné

vynechání jakýchkoliv podrobností. Potom hned popisujete jitro, překrásnou náladu, pocit

neobyčejné události. Jsem si jistý, že vám vydavatelé pro větší popularitu knih nejednou

nabízeli, abyste popsal tuto noc detailněji."

„Ano, skutečně mi to nejednou nabízeli."

„Nicméně, tuto noc jste nepopsal v žádném ze svých nových vydání knihy, proč?"

„Protože..."

„Stop! Prosím, nemluvte. Chci prověřit sám sebe, správnost svých závěrů. Sexuální podrobnosti

té noci jste nepopsal proto, že po doteku Anastasiiných rtů se jednoduše absolutně na nic

nepamatujete."

„Ano, nepamatuji se, ani teď si nemohu na nic vzpomenout, kromě neobyčejných pocitů ráno."

„To, co vám teď řeknu, budete pokládat za neuvěřitelné. V tu překrásnou noc jste neměl s

Anastasií žádný sex."

„Neměl? A co syn? Sám jsem ho viděl."

„V tu noc jste se skutečně fyzicky sblížili. Byly spermatozoidy... zkrátka všechno to, co k početí

dítěte patří, ale sex to nebyl. Nejednou jsme s kolegy analyzovali to, co se vám přihodilo. Stejně

jako já jsou přesvědčeni o tom, že jste s Anastasií sex neměl. Samotným slovem „sex" se v naší

době myslí uspokojení tělesných potřeb, snaha o dosažení tělesného uspokojení. Ale v kontextu

událostí noci v tajze daný cíl chybí, myslím tím, že jste se nesnažili docílit tělesného uspokojení.

Snaha a cíl byly jiné - dítě. Tudíž i název události má být jiný. Tady nejde jen o terminologii, tady

jde o kvalitativně jiný způsob narození člověka.

Ještě jednou chci zopakovat: je to kvalitativně jiný způsob narození člověka. Mé tvrzení není

abstraktní, lze jej lehce dokázat vědeckými srovnáními. Posuďte sám, nikdo z dnešních

psychologů nebo fyziologů nebude popírat vliv vnějších psychických faktorů na formování

zárodku v matčině lůně. Mezi jiným má velký, a dosti často dominantní, význam chování muže

k těhotné ženě. Také nemůžeme popírat vliv chování muže k ženě v okamžiku tělesného sblížení

21

na formování budoucího člověka. V jednom případě je to vztah jako k objektu uspokojení

tělesné vášně. V druhém - jako k společnému tvůrci. Tudíž i výsledek bude různý. Je možné, že

dítě počaté za takových podmínek, se bude úrovní intelektu lišit tak výrazně, jak se liší dnešní

člověk od opice.

Sex a s ním spojené uspokojení při stvoření nejsou cílem, jsou pouze prostředkem. Jiné

psychické energie budou řídit těla, také jinak se bude formovat stav dítěte.

Z výše řečeného vyplývá první pravidlo: žena, která si přeje porodit plnohodnotného člověka,

vytvořit pevnou a šťastnou rodinu, musí vycítit okamžik, kdy se muž bude chtít s ní sblížit s cílem

narození dítěte a bude si představovat své budoucí dítě, přát si jeho narození.

Za těchto podmínek muž a žena dosahují psychického stavu, který jim dává možnost dosáhnout

nejvyšší spokojenosti ze sblížení. A budoucí dítě dostává energie, které nemají děti narozené

tradičním, přesněji, náhodným způsobem."

„A jak žena vycítí tento okamžik? Jak se dozví o myšlenkách muže? Vždyť myšlenky jsou

neviditelné."

„Laskání! Podle něj to lze určit. Psychický stav se vždy vyjadřuje vnějšími příznaky. Ve stavu

radosti se člověk směje, má na tváři úsměv. Když je mu smutno, bude mít odpovídající výraz očí,

pózu a tak dále. V tomto případě, myslím si, nebude tak těžké odlišit čistě sexuální láskání od

toho, kdy se muž dotýká ženy, jako by se dotýkal budoucího dítěte. Pouze při takovém přístupu

se stává něco, co ze všech bytostí, žijících na Zemi, je schopen pocítit pouze člověk. Popsat,

vědecky objasnit toto „něco" nikdo a nikdy nedokáže. V okamžiku, kdy se toto stává, není možné

analyzovat. Jako psycholog můžu pouze předpokládat, že podstatným v této události nebude

spojení dvou fyzických těl, ale něco nezměrně většího: splynutí dvou myšlenek vjedno. Ještě

přesněji: splynutí

dvou komplexů citů vjedno. Dosažené uspokojení a prožité blaho budou značně předstihovat

pouhé sexuální uspokojení. Nepomíjí tak rychle, jak je to při obyčejném sexu. Nepochopitelný

příjemný stav může trvat měsíce, dokonce i roky. Právě tento stav formuje pevnou, láskyplnou

rodinu. Právě o tomto mluví Anastasia. To znamená, že muž, který jednou něco takového pocítí,

nedokáže proměnit získaný pocit na pouze sexuální uspokojení. Nedokáže, nebude mít přání

být nevěrný své manželce. Své milované. Právě od tohoto okamžiku se začíná formovat rodina.

Šťastná rodina!

Existuje takový výraz: „Sňatky se uzavírají na nebesích." V daném případě se tento výraz úplně

shoduje s událostí. Posuďte sám. Co je dnes všeobecným důkazem nebeského sňatku? Papír,

vydaný občanským matričním úřadem, nejrůznější církevní rituály. Je to směšné, že? Směšné a

smutné.

Anastasia dává přesnou definici: důkazem sňatku, uzavřeného na nebi, může být pouze

neobyčejně překrásný stav muže a ženy, jehož důsledkem je narození nového plnohodnotného

člověka.

Sám za sebe mohu dodat: většina dětí, dnes narozených, jsou nemanželské. A teď... Teď vám

přečtu komentáře mého kolegy sexuologa:

,Sexuální vztahy muže a ženy, popsané v knize „Anastasia", odhalují úplně jiný význam sexu.

Všechny dnes existující příručky na toto téma, počínaje starořeckými, indickými a konče

současnými, jsou naprosto naivní a směšné ve srovnání s významem toho, co řekla Anastasia.

Všechna starodávná a také současná veledíla o sexu, jež k nám došla, všechna pojednání se

22

omezují na hledání všemožných póz, na techniku láskání a vnější atributy. Ale fyziologické,

psychické schopnosti a možnosti lidí jsou různé.

Pro každého konkrétního jedince může být nejvíce efektivní a přijatelná pouze jedna poloha,

vlastní pouze jeho charakteru a temperamentu, určité vnější atributy.

Stěží se ve světě najde odborník schopný z množství existujících způsobů přesně určit

nejpřijatelnější pro každého konkrétního člověka. Pro splnění podobného úkolu musí odborník

znát tisíce existujících způsobů s různými nuancemi, prostudovat fyzické, psychické schopnosti

konkrétního člověka a to je nemožné.

Důkazem toho, že problém teorie sexuálních vztahu mezi mužem a ženou dnešní věda

nevyřešila, je stále větší pokles potence u většiny mužů a žen dnešní společnosti. Narůstá počet

manželských párů sexuálně neuspokojujících jeden druhého. Smutná situace může být změněná.

To, co ukázala Anastasia, je důkazem toho, že v přírodě existuje nějaký mechanizmus, nějaké

vyšší síly, jež jsou schopny vyřešit zdánlivě neřešitelný problém okamžitě. Tento mechanizmus,

nebo nějaké síly prostřednictvím určitého stavu dvou lidí - muže a ženy - speciálně pro ně

vyhledávají stav a způsoby pohlavních vztahů, vhodné pouze pro ně.

Nepochybně, v tomto případě bude uspokojení svou úrovní dosahovat nejvyššího bodu. Je zcela

možné, že muž a žena, kteří prožijí podobné uspokojení, budou vždy chránit manželskou

věrnost nezávisle na tom, jakými zákony a rituály bude podmíněna.

Manželská věrnost! Manželská nevěra. Zrada." Alexandr Sergejevič vstal od stolu a mluvil dál

vestoje: „Anastasia poprvé ukázala podstatu tohoto jevu, pamatuji si nazpaměť některé věty i

celé monology. Poslechněte si, jak říkala:, Všemi možnými způsoby vnucují člověku, že

uspokojení lze lehce dosáhnout, myslíce pouze na tělesná potěšení. A tím člověka odvádějí od

Pravdy. Chudinky zklamané ženy, jež o tom nevědí, se celý život trápí a hledají ztracené blaho.

Hledají na špatném místě. Žádná žena nemůže uchránit muže před mravní zpustlostí, pokud si

sama dovolí oddat se mu jenom kvůli uspokojení tělesných potřeb.' A tady ještě... Hned... Ano...

,Potom se budou snažit ovládat stále nová a nová těla nebo používat všedně a odsouzeně jenom

svá těla a jen intuitivně si budou uvědomovat, že skutečná slast opravdového svazku se od nich

neustále vzdaluje.'

Absolutně přesně uvedená příčina manželské nevěry. Mohu to objasnit i jako psycholog.

Všechno je logické: muž a žena, tak zvaní manželé, se zabývají sexem pro sex. Intuitivně cítí, že

nedosahují dostatečného uspokojení, obrací se na odborníka, čtou doplňkovou literaturu.

Doporučují se jim různé polohy, laskání, zkrátka, aby se pustili do hledání většího uspokojení

prostřednictvím změny sexuálních technik.

Všimněte si - pustit se do hledání. Toto ani nemusí být vysloveno, ale oni sami, jak to přesně

vystihla Anastasia, intuitivně vědouce o existenci vyššího blaha, začnou hledat. Ale kde jsou

meze tohoto hledání? Copak se omezuje pouze na změnu poloh? Jeho absolutně logickým

pokračováním je změna těl.

,Och!' křičí ve společnosti. ,Je to manželská nevěra.' Není tady žádná nevěra. Není proto, že

nejsou manželé!

Sňatek, stvrzený papírem, není manželským svazkem. Jsou to pouze konvence vymyšlené

společností.

23

Manželský svazek má být uzavřen mezi mužem a ženou prostřednictvím dosažení toho

nejvyššího stavu, o němž pověděla Anastasia. Nejenže o něm pověděla, ale i ukázala způsoby

jeho dosažení. Je to nová kultura vzájemného vztahu mezi mužem a ženou."

„Copak, Alexandře Sergejeviči, navrhujete mladým lidem, aby začínali s intimním stykem ještě

před oficiálním uzavřením manželství?"

„Většina lidí se právě takhle chová. Jenom se stydíme o tom mluvit otevřeně. Ale já navrhuji

nevěnovat se sexu pro sex ani před, ani po registraci manželského svazku.

Považujeme se za svobodnou společnost. Máme možnost svobodně se zabývat mravní zkázou.

A také se jí zabýváme! Zvrhlost se stala průmyslem. Kino a množství různorodé pornografické

produkce, prostituce, gumové ženy ze sexshopů jsou toho důkazem.

Na pozadí této bakchanálie, jež svědčí o úplné nemohoucnosti současné vědy pochopit přírodu

a předurčenost mechanizmů, zpevňujících svazek dvou, se jako blesk objevil vynález.

Já jako psycholog jsem pochopil grandióznost toho, co odhalila Anastasia. Ukázala novou

kulturu vzájemných vztahů mezi mužem a ženou.

Hlavní role v nich náleží ženě. Anastasia dokázala i vás přivést k chápání této kultury. Dokázala

to udělat, používajíc, možná intuitivně, poznatky nějaké starodávné civilizace. Ale... my...

Přesněji můj kolega, dokázal v praxi... Dokázal, že muž také může...

Je sexuolog. Společně s ním jsme analyzovali Anastasiiny výroky. To on jako první hovořil o nové,

pro nás neznámé, kultuře vzájemných vztahů. A nejvíc ho ohromil Anastasiin výrok... Musíte se

na něj pamatovat. Anastasia řekla: ,Který člověk by se chtěl objevit na světě jako důsledek

tělesného potěšení? Každý by chtěl být stvořen velkým návalem lásky, touhou ke stvoření, ne

objevit se na světě jako důsledek tělesných radovánek.'

Ale naše děti se objevily na světě právě jako důsledek tělesných radovánek. Chtěli jsme s

manželkou dítě, zabývali jsme se sexem. Ani nevím, který den jsme počali. Konkrétněji jsme

začali na dítě myslet, když byla těhotná. Ale Anastasia říká, že musí být určitý stav a snaha právě

v okamžiku předcházejícím intimnímu sblížení.

Zkrátka můj kolega z jejích výroků zřejmě pochopil víc než já. Nebo víc pocítil. Chtěl prožít tento

stav. Chtěl, aby se jim narodilo dítě, syn. Mému kolegovi je přes čtyřicet, manželka je mladší o

dva roky. Mají dvě děti. Sexem, jak se mi svěřil, se v posledních letech zabývali zřídka. Ale začal

mluvit s manželkou o dítěti. Nejdřív se podivila jeho přání. Říkala, že rodit je již pro ni pozdě. Ale

své chování k manželovi změnila k lepšímu. Dal jí přečíst knihu s Anastasiinými výroky. A žena

již sama začala zavádět rozhovor, ne, ne o svém přání mít dítě, ale o tom, jak správně je to

řečeno v knize. Jednou v noci můj kolega začal laskat svou ženu. Nemyslel při tom na sex, ale

na svého budoucího syna. Zřejmě to dokázal udělat tak, jak jste to dělal vy. Rozdíl je pouze v

tom, že vás k tomuto přivedla Anastasia, a on toho dosáhl sám. Je to náhoda, nebo není - těžko

říci, ale jemu se podařilo dosáhnout, podle všeho, právě stejného stavu. Manželka mu

odpověděla stejným láskáním. Nejsou mladí, samozřejmě, nepociťovali tak silnou sexuální

touhu, jako zamlada. Myšlenky na dítě zřejmě úplně odsunuly do pozadí myšlenky na techniku

sexu. V důsledku... v důsledku se stalo „něco". Ani můj kolega, ani jeho manželka si nemohli

vzpomenout na podrobnosti intimního sblížení. Nepamatují se na ně stejně jako vy. Ale stejně

jako vy mluví o nezapomenutelných, překrásných pocitech po ránu. Můj kolega říká, že za celý

svůj život ani při sblížení se svou manželkou, ani při sblížení s jinými ženami, a měl jich nemálo,

nic podobného nezažil.

24

Jeho čtyřicetiletá manželka je teď těhotná, v sedmém měsíci. Ale tohle není to nejdůležitější.

Podstatné je něco jiného - jeho manželka se zamilovala."

„Do koho?"

„Do svého manžela, Vladimíre Nikolajeviči. Jen si to představte, tato dříve bručivá a trochu

nedůtklivá žena teď občas přichází do naší kliniky a čeká, kdy její manžel ukončí ordinaci. Sedí

ve vestibulu a jako zamilovaná dívenka čeká. Nenápadně jsem dosti často pozoroval výraz její

tváře. Také se změnil, objevil se lehce znatelný úsměv. Znám tuto rodinu dlouho. Přibližně osm

let. Sklíčená, obtloustlá žena najednou omládla asi o deset let. Zkrásněla, nehledě na jasně

viditelné těhotenství."

„A chování vašeho kolegy k manželce se také změnilo, nebo zůstalo jako dřív?"

„Sám se změnil. Úplně přestal pít, i když to dříve moc nepřeháněl, nechal kouření.

Nejoblíbenější činností se pro ně s manželkou stalo kreslení."

„Kreslení? A copak kreslí?"

„Kreslí svůj budoucí rodový pozemek, o němž mluvila Anastasia. Chtějí získat půdu a vystavět

na ní... Špatně jsem se vyjádřil, ne vystavět dům, ale založit základ rajského koutku pro své

budoucí děti."

„Pro budoucí?"

„Ano, pro budoucí. Jeho manželka teď lituje pouze toho, že se početí dítěte neuskutečnilo na

vlastním statku, jak to říká Anastasia, v Prostoru Lásky, stvořeném vlastníma rukama, v kterém

se má žena nacházet v průběhu těhotenství a v kterém se má uskutečnit porod, ale v bytě.

Manželka mého kolegy je přesvědčená, že dokáže porodit ještě jedno dítě. Můj kolega si tím je

také jistý.

Jsem přesvědčený, že instinkt pokračování rodu, vlastní zvířatům, se liší od lidského tím, že se

zvířata páří, řídíce se pouze voláním přírody. Zabývaje se tak zvaným sexem, stává se člověk

podobný zvířatům. Dítě, jež se objeví na světě v důsledku tohoto procesu, bude napůl člověk -

napůl zvíře.

Skutečný člověk se může narodit pouze tehdy, když se stvoření zúčastní energie a city, vlastní

pouze člověku: láska, schopnost vidět budoucnost, uvědomění si tvořeného. Slovo „sex" se tady

moc nehodí. Zneuctívá daný čin. Přesnější tady bude slovo „stvoření". Když muž a žena dosahují

stavu, při kterém se uskutečňuje stvoření, právě tehdy se mezi nimi uzavírá svazek na nebesích.

Tento svazek není potvrzený papírem nebo obřadem, je upevněný něčím nezměrně větším a

významnějším, proto bude pevný a šťastný. A není třeba si myslet, že vstoupit do takového

svazku mohou pouze mladí. Příklad mého kolegy dokazuje, že je to dostupné lidem v každém

věku. Takový svazek je možný v tom případě, jestli oni dokážou pochopit význam toho, co řekla

Anastasia."

„Tak copak z toho vyplývá? Všichni lidé, kteří mají v občanském průkazu razítko o registraci

sňatku, nejsou ve skutečnosti ženatí?"

„Razítko v občanském průkazu - to je pouze konvence, vymyšlená společností. Papíry, všemožné

obřady v různých dobách u různých národů se navenek lišily, ale jejich podstata je stejná -

působení na psychiku, snaha umělou cestou stvořit alespoň zdání svazku dvou lidí. A Anastasia

to přesně určuje, když o něm říká: ,Falešný svazek je strašný. Děti! Rozumíš, Vladimíre, děti! Ony

25

cítí umělost a lživost takového svazku. A začínají pochybovat o všem, co říkají rodiče. Děti

podvědomě cítí lež již ve svém početí. A je jim z toho špatně.'

Ukázalo se, že v přírodě existuje ne umělý, ale přirozený, Božský svazek. Jak ho lze dosáhnout,

je právě ukázáno dnešním lidem."

„Takže fakticky je třeba, aby ženatí lidé, tím myslím ty, kteří mají razítko v občanském průkazu,

uzavírali sňatek se svým manželem nebo manželkou podruhé?"

„Přesněji řečeno ne podruhé, ale opravdově."

„Pro mnohé lidi to bude těžké pochopit. Ve všech zemích jsou zvyklí, že sex je největší potěšení

a zabývají se jím všichni, jeden jako druhý, pro rozkoš."

„Tohle všechno je lež, Vladimíre Nikolajeviči. Devadesát procent mužů není schopno uspokojit

ženu. Mýtus o tom, že mnozí lidé při sexu dosahují nejvyšší rozkoše je pouze psychologická

sugesce. Sexuální touhy člověka jsou využívány komerčním průmyslem. Masa legálních a

nelegálních pornografických časopisů - to jsou finanční toky. Právě ony balamutí lidské hlavy.

Filmy, v kterých supermani různého druhu lehce uspokojují své partnerky, jsou také byznys.

Jednoduše se bojíme, stydíme se přiznat jeden druhému, že nemáme vhodné partnery. Ale

nepopiratelný fakt zůstává. Šedesát procent uzavřených manželských svazků se rozpadá.

Zbylých čtyřicet procent rodin má daleko k dokonalosti. Stálé manželské nevěry, rozkvět

prostituce jsou toho důkazem.

To uspokojení, které dnes prožíváme při sexu, není zdaleka úplné. Je pouze malinkou částí

uspokojení, charakteristického pro člověka, když dva skutečně naplňují božské předurčení,

které marně hledáme po celý život.

,Hledáme na špatném místě!' Správnost tohoto výroku nepopiratelně potvrzuje sám život.

Anastasia - představitelka kultury nějaké starodávné civilizace, o které naši historici zřejmě

nemají ani potuchy - ruší ustálené stereotypy. O dokonalosti této kultury lze soudit i podle

vztahu k těhotné ženě. Jistou podmínkou této kultury je to, že se těhotná žena má nacházet

devět měsíců na tom místě, na kterém počala dítě a tamtéž i porodit. Do jaké míry je to

důležité?

Za pomoci informací, které má současná věda, a srovnávací analýzy lze dokázat přednost tohoto

tvrzení. Místo, kde se má uskutečnit početí a kde má matka donosit své budoucí dítě, je nazváno

statkem. Na něm muž a žena vlastnoručně založí zahradu s různými rostlinami. Fyziologové

nebudou popírat důležitost správného stravování těhotné ženy. Na toto téma je napsáno

mnoho vědeckých a amatérských prací. A co? Každá těhotná žena je má studovat? Zapomenout

na všechno a usilovně studovat literární prameny: co a kdy má jíst? Tohle je těžké si představit.

Dokonce i kdyby každá těhotná žena prostudovala tyto vědecké teorie, vyvstal by před ní určitě

druhý neřešitelný úkol: kde má dostat doporučovaný produkt.

Představme si velice bohatý současný manželský pár. Jeho materiální možnosti mu dovolují

koupit cokoliv. Je to iluze! Nejsou a ani nemohou být peníze, dovolující koupit to, co bude chtít

těhotná žena a právě v ten okamžik, kdy to bude chtít. Myslím tím to, že za žádné peníze se

nedá koupit například jablko, jež je blízké svou hodnotou tomu, které může utrhnout žena z

jabloňky ve své zahradě a ihned je sníst.

Následující aspekt je psychologického rázu, a je neméně závažný, než fyziologický. Pojďme si

představit a porovnat dvě situace.

26

První - standardní, která se stává většině. Vezmeme mladou rodinu průměrně nebo trochu více

než středně bohatou. Těhotná žena žije s manželem v bytě. Může se dost hodnotně stravovat?

Ne! Dnešní, dokonce drahé supermarkety nám nemohou nabídnout hodnotnou stravu.

Konzervované, zmražené potraviny jsou pro člověka nepřirozené. Tržnice! Ale i tam mají

potraviny, jemně řečeno, nedůvěryhodnou kvalitu. I soukromníci se naučili používat všemožné

chemické přípravky při pěstování potravin. Když je pěstují pro sebe - to je jedna věc, ale když

na prodej, tak je snaha dosáhnout co největšího výnosu nutí používat různé stimulátory. Toto

chápe každý a samozřejmě vzniká pocit neklidu při přijímání stravy neznámého původu.

Pocit neklidu! Je to stálý průvodce dnešního člověka.

Na těhotnou ženu doléhá nekonečný proud informací o ustavičných sociálních kataklyzmatech,

ekologických neštěstích. V jejím vědomí a podvědomí narůstají obavy o osud budoucího dítěte.

A kde, v čem jsou pozitivní faktory? Jednoduše nejsou a ani nemohou být v hrozných bytových

podmínkách, k nimž se sami odsuzujeme.

Dokonce i v dobře zařízeném bytě si zvykáme na zařízení a ono přestává těšit náš zrak novotou.

Zvykáme si i na to, že v bytě se všechny věci ničí a stárnou, stejně jako si zvykáme na to, že voda

z kohoutku není vhodná na pití. Ale toto všechno najednou jasně začíná cítit těhotná žena.

Nezbývá jí nic jiného než doufat ve „snad".

Tohle je jediné, s čím může počítat, nacházejíc se pod tlakem bezvýchodnosti.

V druhém případě - žena, obklopená Prostorem Lásky, jak ho nazývá Anastasia, kromě

uspokojení fyziologických potřeb dostává velice silné psychické dobíjení.

Dnešní věda může objasnit a dokázat správnost skoro všech Anastasiiných výroků. Jsou velice

jednoduché a logické. Nezbývá než se divit, proč my, kteří pronášíme mnoho moudrých řečí,

jsme na ně nezaměřili svou pozornost.

Avšak Anastasia mluví i o tajemných jevech, jež nemůže objasnit dnešní věda:

,Rodiče mají poskytnout svému stvoření tři hlavní body, tři první aspekty bytí.'

Dále říká, že pro spojení třech tajemných bodů bytí vjedno na jednom místě a právě na rodovém

statku, se musí stát následující: Myšlenky dvou v lásce splynou vjedno... Tady je první bod, říká

se mu rodičovská mysl... Druhý bod, nebo spíš aspekt lidského bytí, se zrodí a rozsvítí na nebi

novou hvězdu, když v lásce a s myšlenkami na překrásné stvoření, dvě těla splynou vjedno... A

třetí bod neboli nový aspekt se zrodí tehdy, když se porod uskuteční na tom místě, na kterém

bylo počato dítě. A otec má být u toho. Pak nad třemi pozvedne věnec náš velký milující Otec.'

Nepochybně, přednosti početí, donošení a narození dítěte na jednom místě - překrásném

rodovém statku - mohou vědecky dokázat fyziologové a psychologové. Avšak Anastasia mluví o

něčem větším. Říká, že v tomto případě se dosahuje úplného spojení narozeného člověka s

Kosmem. Proč? Prostřednictvím čeho? Do jaké míry je pro osud budoucího člověka důležitý

daný přístup k jeho narození? Současní vědci to mohou jen předpokládat.

Pokusil jsem se porovnat to, co řekla Anastasia, s tím, co prorokují horoskopy moderní v dnešní

době. Sama od sebe se naskytla otázka, který ze třech bodů lze pro narození dítěte považovat

za hlavní: myšlenku, fyziologické početí nebo příchod dítěte z matčina lůna na svět.

Všeobecně se za datum narození člověka považuje okamžik, kdy dítě opustilo matčino lůno. Od

tohoto okamžiku se sestavují horoskopy. Ale věda teď ví, že plod, který se zatím nachází v těle

matky, již žije, cítí. A když je tomu tak, tak člověk již existuje. Již je narozený. Hýbe se - matka

27

cítí pohyby jeho nožiček a ručiček. Možná, že přesnějším datem narození člověka je okamžik

oplodnění vaječné buňky

spermatozoidem? Z hlediska fyziologie tento okamžik přesněji určuje datum narození člověka.

Ale... Setkání spermatozoidu s vaječnou buňkou není příčinou, ale důsledkem. Předchází mu

úmysly dvou. Možná, že právě ony jsou určením data narození? V současné době se ze třech

aspektů za datum narození obvykle považuje okamžik objevení plodu na světě. Zítra to třeba

bude něco jiného. Podle Anastasiiny teorie to vypadá, že datum narození člověka je okamžik

spojení třech složek vjedno, všech výše vyjmenovaných okamžiků. A toto má svou

nepopiratelnou logiku. Ale my, mám na mysli jak dnešní vědu, tak i náboženství, se bojíme

dokonce se o tomto zmiňovat."

„A čeho se tady bát?"

„Je čeho... Víte, Vladimíre Nikolajeviči, jestli uznáme nepochybnost Anastasiiných tvrzení,

rovněž budeme muset uznat, že ve srovnání s lidmi té kultury, již Anastasia představuje, nejsme

plnohodnotní lidé. Většině dnešních lidí bude chybět jedna nebo dvě složky, charakteristické

pro plnohodnotného člověka. Právě proto se nejen bojíme o tom mluvit, ale i pomyslet na to.

A bylo by třeba se zamyslet..."

„Ale možná o těchto tvrzeních nemluvíme a nepřemýšlíme proto, že jsou sporná?"

„Naopak! Jsou zcela nesporná!

Zaprvé. Zamyslete se, kdo bude popírat, že nejmorálnější a psychologicky nejnasycenější bude

situace, kdy spojení spermatozoidu s vaječnou buňkou bude předcházet nikoli mravní rozklad,

ale myšlenka na budoucí dítě.

Zadruhé. Absolutně nesporné je i to, že se těhotná žena má plnohodnotně stravovat, vyhýbat

se stresům. Ideálně se k tomu hodí vlastní statek, o němž mluví Anastasia.

Zatřetí. Porod ve známém prostředí, na obvyklém místě je příznivější pro rodičku a hlavně - pro

novorozence. Tohle je také nesporné faktum jak pro psychology, tak i pro fyziology. Souhlasíte

s každým z těchto tří bodů?"

„Samozřejmě, souhlasím."

„Tak vidíte, jsou nesporné a nejen pro vědce. Tudíž, nemůžeme popírat pozitivní působení

splynutí těchto třech pozitivních složek do jediného celku.

Jako psycholog mohu předpokládat, že při takovém spojení v prostoru probíhá psychická

reakce. Reaguje na ni celý vesmírný prostor. Přijímá novorozeného a navazuje s ním informační

spojení."

„Možná. Ale jaký význam přitom má přesnost určení data narození člověka?"

„Obrovský! Globální! Určuje úroveň našeho vlastního vnímání světa. Pokud na první místo

klademe příchod plodu na svět, pak v našem cítění světa je prvotní hmota.

Pokud na první místo klademe okamžik splynutí úmyslů muže a ženy, v našem vnímání světa je

prvotní vědomí. Budou se tedy formovat různé kultury určující obraz života. V prvním případě

se dává přednost hmotě, v druhém - duchu. Veřejný a neveřejný spor na toto téma probíhá již

dlouho. Ale teď je pro mě očividná nesmyslnost takového sporu. Anastasia mluví o splynutí

vjedno nejen těchto dvou pojmů, ale i třetího. Na základě jejích tvrzení lze vybudovat teorii o

narození plnohodnotného člověka a také možnost její realizace. Je to jednoduché a dostupné

28

pro každého. Ale proč nerealizujeme své možnosti? Proč máme chaos ve svém vědomí a život

probíhá ve shonu? Tohle je otázka."

„Myslím si, že za datum narození je přece možno považovat den a hodinu, kdy dítě vyjde z

matčina lůna na svět. Jen je to třeba nazvat přesněji: hodina příchodu na svět."

„Možná. Je to jistě možné. Ale na okamžik narození se přece zeptejte Anastasie."

„Zeptám se, pro mě samotného je také zajímavé dozvědět se, kdy jsem se narodil, kdy se narodil

můj syn."

„Váš syn... Přišel jste ke mně pro radu a já tady o svém... Promiňte, zapovídal jsem se. Měl jsem

toho hodně na srdci.

Pochopte, ordinuji třikrát týdně. Lidé sem přicházejí se svými problémy. Všichni mají standardní

otázky: jak vychovat dítě, jak navázat kontakt se synem nebo s dcerou? A dítěti je již pět, deset

nebo třeba i patnáct let.

Říci člověku: ,Je pozdě, milý brachu, vychovávat,' znamená zničit v něm poslední naději. Proto

se vlastně musím zabývat utěšováním."

„Vždyť mému synovi je také skoro pět let. Takže jsem také přišel pozdě?"

„U vás, Vladimíre Nikolajeviči, je to jiné. Vedle vašeho syna je Anastasia. Ne nadarmo nedovolila,

abyste uvrhl dítě do podmínek našeho světa. Ona ho také vychová v souladu s jinou kulturou."

„Takže my se synem jsme představitelé různých kultur, a tudíž si nikdy nebudeme rozumět?"

„Rodiče a děti jsou vždy představiteli jakoby různých kultur, různých světonázorů. Každá

generace má své priority. Pravda je, že rozdíl není tak zarážející, jako ve vašem případě. Dám

vám radu, dříve, než budete komunikovat se synem, poraďte se s Anastasií, jak to nejlépe

udělat. Pozorně sledujte, co bude říkat. Vždyť jste hodně četl o výchově dětí, přemýšlel jste.

Teď pro vás bude jednodušší ji pochopit."

„Ne vždy se daří ji pochopit, dokonce i po dlouhé době. Některé výroky vyvolávají pochybnosti.

Jsou mystické a nepodložené. Mnohé z toho, co říká, se vůbec snažím nepublikovat, protože se

to často více podobá fantastice a..."

Alexandr Sergejevič najednou udeřil dlaní do stolu a ostře, dokonce hrubě mě přerušil:

„Nemáte právo se takhle chovat. Jestli vám rozum neumožňuje něco pochopit, dejte tu

možnost druhým."

Příkrost psychologova hlasu a smysl toho, co řekl, se mi nelíbily. Podobná vyjádření na svou

adresu jsem slyšel a četl již nejednou. Podle nich to vycházelo, že jsem nějaký hlupák a má role

se omezuje jen na co nejpřesnější vyložení všeho, co řekla poustevnice z tajgy. Ale vědátoři,

kteří podobné věci prohlašují, nepřihlédli ke všemu. Rozhodl jsem se usměrnit psychologa, jenž

najednou začal být agresivní:

„Vy si samozřejmě myslíte, že patříte k těm druhým - schopným pochopit všechno řečené.

Nejsem psycholog s vědeckou hodností, ale dokonce i pro mě je pochopitelná jednoduchá

pravda: pokud začnu publikovat všechny

556 neodůvodněné mystické výroky, tak se celkově ke všemu, co jsem napsal v knihách, budou

chovat jako k pohádce. A bude pohřbeno všechno racionální, co lze použít již v dnešním životě.

Tím, že nepublikuji některé mystické výroky, možná zachraňuji to racionální."

29

„A můžete mi říci konkrétněji, o jaké mystice mluvíte?"

„Třeba o tomhle. Anastasia řekla, že posbírala z vesmíru nejlepší spojení tónů, schovala je v

textu knihy a ony budou blahodárně působit na čtenáře."

„Ano, pamatuji se na to. Velmi dobře se na to pamatuji. Je to napsáno již v první knize. Tamtéž

je řečeno, že se působení zesílí, pokud čtenář při čtení bude naslouchat zvukům přírody."

„Takže si to pamatujete? A také to, že tato slova jsou nejen v textu samotné knihy, ale také jsou

umístěna na vnitřní straně přebalu. Pamatujete se na to? Poradili mi to vydavatelé, aby se

nalákali čtenáři. Tak jsem to také udělal..."

„Správně jste to udělal."

„Správně? A víte o tom, že tento výrok na přebalu knihy mnohé čtenáře od knihy odradil? Mnozí

ho pochopili jako reklamní trik, psalo se o tom i v tisku. V některých vydáních jsem to z přebalu

odstranil. Mnozí lidé ho považují za mystické, vymyšlené."

„Idioti! Copak... Copak rozum společnosti do takové míry atrofoval? Nebo lenost rozumu

odpojuje logické myšlení mas?"

„Co s tím má společného lenost rozumu, jestli to není možné dokázat?"

„Dokázat? Copak se tady má dokazovat? Tento výrok není nic jiného, než psychologický test

geniální svou jednoduchostí a účinností, který okamžitě a jednoduše určuje hlupáky s

atrofovanými rozumovými schopnostmi. Jestli při tom ještě vystupují v médiích, tak tím ukazují:

dívejte se, jsme všichni hlupáci. Geniální test!"

„Co s tím má společného test? Tento výrok není dokazatelný."

„Myslíte, že není dokazatelný? Ale vždyť tady není co dokazovat. To, co řekla Anastasia je axióm.

Posuďte to sám. Text jakékoliv knihy, všimněte si - jakékoliv knihy, jakéhokoliv dopisu,

jakéhokoliv ústního projevu se skládá právě ze spojení zvuků. Je to jasné? Souhlasíte s tím?"

„No, celkem ano, souhlasím. Skutečně, texty všech knih se skládají ze spojení..."

„Vidíte, jak je všechno jednoduché? A na této jednoduchosti ti, kteří jsou líní logicky myslet,

ztroskotali."

„Možná. Ale vždyť Anastasia řekla, že našla a sebrala z vesmírného prostoru nejlepší spojení a

že ona budou mít blahodárný vliv na čtenáře."

„Ale i na tomto není nic mystického. Posuďte to sám. Když čtete tu nebo onu knihu, článek v

novinách nebo v časopisu, copak to na vás nijak nepůsobí? Text vás může nezaujmout, vyvolat

podráždění, uspokojení, zlobu nebo radost. Je to tak? Rozumíte mi? Souhlasíte?"

„Ano."

„To je dobře. A co se týká blahodárného vlivu Anastasiiných textů, je dokázaný tím, jak čtenáři

reagují na knihy. Tady nejde o recenze, které se mohou udělat i na objednávku. Fakt

blahodárného vlivu se potvrzuje tvůrčím nadšením. A jeho důkazem je množství básní a písní,

jež napsali vaši čtenáři. Vždyť jsem koupil sadu pěti kazet s písněmi, věnovanými Anastasii.

Napsali je obyčejní lidé nebo, možná, naopak - neobyčejní. Koupil jsem tyto nahrávky,

poslouchal jsem je. Samotný život potvrdil to, co řekla Anastasia. Vždyť se básně zrodily pod

vlivem přečteného. A vy říkáte „mystika". Nemáte právo být cenzorem Anastasie."

„Dobře. Mějte se. Děkuji za rady."

30

Již jsem se chytl kliky na dveřích, abych opustil ordinaci psychologa.

„Počkejte, prosím, Vladimíre Nikolajeviči. Vidím, že jste se urazil. Promiňte mi, jestli můj tón byl

poněkud ostrý. Nechci, aby naše loučení bylo takové."

Alexandr Sergejevič stál uprostřed místnosti, trochu zavalitý starší člověk. Pečlivě zapnul

knoflíky svého pláště a pokračoval:

„Pochopte, musíte psát všechno, co říká Anastasia. I když něco z toho nechápete vy, já nebo

ještě někdo. Budiž. Důležité je, aby to pochopily ony!"

„Kdo, ony?"

„Mladé ženy, jež jsou zatím schopné rodit zdravé děti. Když to pochopí, určitě se všechno

změní… Avšak nějak málo jsme mluvili o vašem synu, vy jste ale ke mně přišel právě kvůli němu."

„Samozřejmě, přišel jsem kvůli němu."

„Nic konkrétního vám poradit nemohu. Příliš nestandardní situace. Možná, že byste mu měl

přinést nějaké knihy s obrázky. O dějinách, například. Hezky se obléknout. Možná, že teď říkám

hlouposti, ale prostě chci, abyste mu představil naši skutečnost nepříliš drsnou."

„A jakou? Upravenou a přikrášlenou?"

„O to tady nejde. Vždyť se mu ukážete jako představitel naší skutečnosti, čímž se

zkompromitujete před dítětem."

„A proč mám odpovídat sám za všechny zvrhlosti naší společnosti?"

„Jestli synovi ukážete svou neschopnost změnit něco v naší společnosti k lepšímu, ukážete mu

svou bezmocnost. Zkompromitujete se před synem. Myslím si, že je vychován tak, že nechápe

existenci něčeho nemožného pro člověka."

„Zřejmě máte pravdu, Alexandře Sergejeviči. Děkuji za dobrou radu. Skutečně, je lepší před

dítětem naši skutečnost trochu přikrášlit. Ano, stojí to za to, jinak si pomyslí..."

Stiskli jsme si ruce, a jak se mi zdálo, rozloučili jsme se bez zloby.

Svazek dvou - sňatek.

Obřad sňatku, spojující dva ve svazek, se konal za účasti celé osady a občas se ho zúčastnilo

několik osad: sousedních nebo vzdálených.

Setkání dvou budoucích zamilovaných probíhalo různě. Stávalo se, že se do sebe zamilovali

mladí z jedné osady. Ale častěji se na jednom ze společných svátků najednou spojily pohledy

dvou a v srdcích zaplanuly city.

Přibližoval se k ní nebo ona k němu - to není důležité. Mnoho si mohly povědět pohledy dvou.

Ale byla i slova, při překladu do dnešního jazyka zněla asi takto:

,S tebou, překrásná bohyně, bych dokázal stvořit Prostor Lásky navěky,' říkal mládenec své

vyvolené.

A jestli dívčí srdce odpovídalo láskou, zněla odpověď:

,Můj bože, jsem ti připravená pomáhat ve velkém stvoření.'

Potom oba zamilovaní vybírali místo pro svůj budoucí dům.

31

Odcházeli za osadu, ve které žil on se svými rodiči, potom - za vísku, kde žila ona. A nebylo

nutné, aby zamilovaní sdělovali rodičům své záměry. Stejně v osadách každý chápal a znal

nadcházející dění.

Když místo pro život zamilovaní ve shodě určili, často pouze ve dvou na něj odcházeli.

Stávalo se, že nocovali pod širým nebem, nebo ve zbudované chýši, vítali úsvit, provázeli den.

Ne nadlouho se vraceli do domu svých rodičů a opět pospíchali na své místo. Zvalo je a

přitahovalo stejně tak, jako děťátko nevysvětlitelně přitahuje své milující rodiče.

Rodiče se netázali mladých zamilovaných. Jen s rozechvěním a velkou radostí čekali na otázky

dětí, hledíce, jak jejich syn nebo dcera přebývají v hlubokém přemýšlení. A děti opět odcházely

do svého velkého osamocení. Takhle to mohlo trvat měsíce, rok nebo dva. A po celou tuto dobu

mezi zamilovanými nebyl fyzický, intimní kontakt. Lidé vedických osad věděli: dvě milující srdce

tvoří velký projekt, energie Lásky je inspiruje.

On a ona, od dětství přejímajíce od svých rodičů způsob života, znalosti, chápání vedické

kultury, mohli vyprávět o hvězdách, zářících na nočním nebi, o květině, jež s úsvitem otvírá

lístečky, i o předurčení včely, o energiích přebývajících v prostoru.

On a ona, od dětství pohlížejíce na překrásné statky, oázy a rajské sady, které jejich rodiče v

lásce tvořili, se teď snažili stvořit své.

Na vybraném pozemku, velikosti hektar nebo víc, zamilovaní projektovali reálný život. Měli před

sebou úkol: v myšlenkách vyprojektovat dům, rozmístit množství rostlin, aby všechno bylo ve

vzájemném vztahu a pomáhalo jeden druhému.

Všechno rozmístit tak, aby rostlo samo, bez fyzického úsilí člověka. Při tom je třeba vzít v úvahu

množství detailů: rozmístění planet, každodenní pohyb vzdušných proudů.

Na jaře a v létě rostliny libě voní, vydávají étery. Zamilovaní se snažili rozmístit rostliny tak, aby

při závanu větříku do jejich obydlí vcházelo aroma sestavené z množství různých éterů.

Tak se rodil nevídaný komplex. Byl sestavený z božských výtvorů. Navíc místo, vybrané

zamilovanými, se mělo proměnit v překrásný obraz těšící zraky. Ne na plátně, ale na živé půdě

se v myšlenkách tvořila živá kresba.

I dnešní člověk si může představit, jak je uchvácená a koncentrovaná mysl, když projektuje svůj

dům. I zahrádkáři to bude jasné, jak, obzvlášť na jaře, se lze nadchnout myšlenkou na

budoucnost svého pozemku. Promýšleje svůj budoucí obraz, talentovaný malíř také ví, do jaké

míry je schopna myšlenka uchvátit.

Všechna tato snažení se právě koncentrovala ve dvou milujících srdcích. Znalosti se zesilovaly

energií Lásky, jež rodila nadšení.

Právě proto ani nemysleli na to, čemu se dnes říká tělesné potěšení.

Když byl projekt v myšlenkách ukončen, zamilovaní šli nejdřív do osady, v které žil ženich. A

vcházeli do každého domu. Zvali hospodáře k sobě na návštěvu. Se vzrušením a chvěním

očekával každý dům jejich příchod.

Lidé Vedické kultury věděli: když přicházejí zamilovaní, jejich statek alespoň na okamžik

navštěvuje energie božské Lásky. A překrásný prostor každého statku obdaří úsměvem

mladou lásku. Není to výmysl nebo okultní náboženské představy. Vždyť i dnes pro každého

člověka je příjemnější, když se vedle něj nachází dobrý člověk, ne zlý.

32

Zamilovaní nemohou být zlí, obzvlášť když k vám přichází ve dvou. Ale byla také nervozita v

každé rodině osady. Když mladý pár navštívil zahradu, dvůr nebo dům, neřekl hospodářům

mnoho slov. Pouze jednu větu. Třeba, jako tahle: ,O, jak je překrásná vaše jabloňka' nebo:

,Oduševnělý pohled kočičky', ,Je taktní a pracovitý váš medvěd.'

Pro každého, kdo slyšel, jak zamilovaní chválili stromeček, rostoucí v zahradě, nebo kočičku,

žijící u nich, to znamenalo uznání důstojného života starých generací mladými. Hodnocení vždy

bylo upřímné, vždyť věta chválícího znamenala, že by chtěl u sebe mít stejný stromeček nebo

medvídka.

A s hrdostí a s velkou radostí před celou osadou se každý snažil darovat mladým to, co oni poctili

svou chválou. A s nedočkavostí čekal na den určený mladými, aby jim přinesl svůj dar.

A mladí šli od domu k domu již v osadě nevěsty. Stávalo se, že jim stačily tři dny, aby obešli

statky obou osad. Stávalo se, že nestačil ani týden. Když bylo obcházení statků ukončeno a

nastával určený den, z obou osad k nim za úsvitu pospíchali na návštěvu staří i mladí.

Lidé stávali po obvodu pozemku, jenž mladí vytyčili suchými větvemi. Uprostřed, vedle chýše,

zdvíhal se ze země pahorek ozdobený květinami.

Podívej se, teď uvidíš neobyčejný obraz!

Tady je! Podívej se! Před obyvatele obou osad vychází mládenec. Je překrásný jako Apollem.

Rusovlasý, modrooký vyšel na pahorek. Radomír, tak se jmenuje mladík stojící před všemi, je

nervózní. Pohledy všech shromážděných lidi jsou upřené pouze na něj. A v tichu, které se

rozhostilo, začíná svou řeč.

Přede všemi vykládá o projektu nového prostoru, jenž stvořil se svou milovanou. Ukazuje rukou,

Radomír vypráví, kde bude růst jabloňka, višeň nebo hruška. Kde bude růst lesík z borovic, dubů,

cedrů a olší, jaké mezi nimi mají růst keře, obsypané plody. Jaké bylinky budou vydávat aroma.

S jakým pohodlím v lesíku včely mohou stavět svůj dům. A kde v zimě bude spát pracovitý

medvěd.

Vykládaje o tom, co vymysleli, mluví velice rychle a nadšeně. Jeho řeč bude trvat kolem tří

hodin. Se zatajeným dechem a s rozechvěním mu lidé budou po celou tuto dobu naslouchat. A

pokaždé, když mladík ukáže na místo, kde má růst rostlina podle jeho grandiózního plánu, z

kruhu naslouchajících vychází dopředu člověk a staví se na to místo, kde bude růst jabloň,

hruška nebo višeň. Stává se, že vychází žena, muž nebo stařík. Ale může vyjít i dítě s očima

plnýma oduševnělosti, moudrosti a radostné spokojenosti.

Lidé vycházející z kruhu drží ve svých rukou právě tu rostlinu, kterou mládenec jmenoval a

ukázal na místo, kde má vyrůstat překrásné.

A každému člověku, jenž z kruhu vycházel, klaněl se lid. Vždyť byl poctěn chválou mladých, když

obcházeli statky, za to, že dokázal vypěstovat překrásné. A tudíž byl vyznamenán chválou

Stvořitele - Otce všeho, všech milujícího Boha.

Takový závěr nebyl způsobený pověrou. Je logický.

Lidé Vedické kultury se chovali k mladým zamilovaným, tvořícím projekt překrásné oázy, jako k

božstvu. Jejich chování bylo oprávněné.

Stvořitel tvořil v návalu nadšení, lásky. A mladí, také nadšení láskou, stvořili překrásný projekt.

33

Podívej se, mládenec ukončil své vyprávění, sestoupil z pahorku, přešel tam, kde stála jeho

dívka, jež se vzrušením a rozechvěním sledovala všechno, co se dělo. Bere ji za ruku a vede ji na

pahorek. Teď stojí oba na vyvýšenině.

A mládenec před všemi říká:

,Prostor Lásky jsem tady netvořil sám. Vedle mě a před vámi je mé překrásné nadšení.'

Dívka ze začátku sklopila oči, ale je lepší ji nazvat děvou.

Každá žena má svou krásu. Ale v životě každé ženy mohou být okamžiky, kdy nade všemi vyniká.

V dnešní kultuře již toto není. Ale tehdy...

Podívej se! K lidem pozdvihla svůj pohled Eubomila, tak se jmenuje dívka, jež vystoupila na

pahorek. Výkřik nadšení všech lidí, stojících před ní, splynul vjedno. Na tváři děvy zazářil ne drzý,

ale smělý úsměv. Přeplňovala ji energie Lásky. Silněji, než obvykle, hrál ruměnec na tvářích.

Tělo, vyzařující zdraví, a jasné oči teplem zalily lidi a celý okolní prostor. Na okamžik všechno

kolem zatajilo dech. Mladá bohyně před lidmi zářila v celé své kráse.

A proto rodiče děvy v doprovodu starých a mladých členů celé rodiny až po chvíli důstojně

přistoupili k pahorku, na němž stáli zamilovaní. Zastavili se u návrší, nejdřív se poklonili

mladým, pak se matka zeptala dívky - své dcery:

,Všechna moudrost našeho rodu je v tobě, řekni nám, dcero má, vidíš budoucnost půdy, kterou

jsi vybrala?'

,Ano, maminko, vidím,' odpovídala dcera.

,Řekni mi, dcero má,' pokračovala matka, líbí se ti všechno z ukázaného budoucna?'

Na tuto otázku mladá děva mohla odpovědět různě. Nejčastěji:

,Ano, maminko. Tady bude překrásná rajská zahrada, živý dům.'

Ale tady, podívej, mladá temperamentní dívka s ruměncem, hrajícím na tvářích, na matčinu

otázku dává netradiční odpověď:

,Vyložený projekt není špatný, libí se mi. Ale přece bych chtěla vnést něco svého.'

Najednou rychle seskočila s návrší, běžela mezi lidi ke kraji budoucí zahrady. Zastavila se a

pronesla:

,Tady má růst jehličnatý strom a vedle něj bříza. Když z této strany zavane větřík, setká se s

větvemi sosny, potom břízy a pak poprosí větvičky zahradních stromů, aby mu zazpívaly melodii.

Ani jednou se nezopakuje přesně, ale pokaždé bude potěšením pro duši. A tady,' děva běžela

trochu stranou, tady mají růst květiny. Nejdřív ať zaplápolá červená barva, tady - fialová, trochu

později, a tady - vínově červená.'

Uzardělá děva jako víla tancovala budoucí zahradou. A opět se dávali do pohybu lidé, kteří

zůstali v kruhu, se semínky v rukou pospíchali k těm bodům na půdě, které určila vášnivá děva.

Po ukončení svého tance opět běžela k návrší, stoupla si vedle svého vyvoleného a pronesla:

,Teď bude tento prostor překrásný. Nádherný obraz vypěstuje země.'

,Řekni všem lidem, dcero, má,' opět promluvila k dívce matka, „kdo bude korunou tohoto

překrásného prostoru? Koho ze všech lidí, žijících na Zemi, bys mohla svou rukou korunovat?'

34

Dívka přeběhla pohledem lidi, stojící kolem a držící v rukou sazenice a semena. Každý z nich stál

na tom místě, které jim ukázal mládenec, vykládající svůj projekt, a dívčina, která nakreslila

překrásné. Ale nikdo nevkládal semínko do půdy. Posvátný okamžik ještě nepřišel. Najednou se

dívka otočila k mladíkovi, jenž stál vedle ní na pahorku, a zpěvně pronesla slova:

,Přijmout korunu si zaslouží ten, čí mysl dokáže tvořit překrásnou budoucnost.'

Při těchto slovech se dívka dotkla ramena mládence, stojícího vedle ní. Klekl před ní na jedno

koleno. A dívka mu na hlavu položila krásný věnec, upletený dívčí rukou z voňavých bylin. Potom

pravou rukou třikrát přejela vlasy korunovaného a levou lehce přiklonila jeho hlavu k sobě. Pak

dala znamení a mládenec se zvedl z kolenou. Dívka seběhla s pahorku a zlehka pokorně sklonila

hlavu.

V tento okamžik ke korunovanému, nad všemi vyvýšenému mládenci šel otec v doprovodu celé

rodiny. Přišli k pahorku, zastavili se v úctě a po malé pauze otec promluvil, obrátiv na syna svůj

pohled:

,Kdo jsi, čí mysl dokáže tvořit Prostor Lásky?'

A mládenec odpovídal:

,Jsem tvůj syn a syn Tvůrce.'

,Věnec položený na tebe je zvěstovatelem velkého poslání. Co budeš dělat, korunovaný, mající

nad svým prostorem vládu?'

,Budu tvořit překrásnou budoucnost.'

,Kde budeš brát sílu a nadšení, můj synu a korunovaný synu Tvůrce?'

,Z Lásky.'

,Energie Lásky je schopna bloudit po celém vesmíru. Jak dokážeš vidět odrážení vesmírné Lásky

na Zemi?'

,Je jedna dívka, tatínku, která je pro mě odrazem vesmírné Lásky na Zemi,' při těchto slovech

sestoupil mládenec k dívce, vzal ji za ruku a vyvedl na vyvýšení.

Dívali se, držíce se za ruce, jak dvě rodiny splývaly v jednu skupinu, objímaly se, žertovaly a

smály se malé děti a staříci. Opět všechno utichlo, když mládenec zvedl ruku a prohlásil:

,Děkuji každému, kdo mě uslyšel. Duše pověděla o stvoření nového prostoru. Děkuji všem

poznavším energii Lásky. Ať vzejde ze země jako výhonek, co touha duše vymyslela!'

Tato slova přivedla lidi, stojící kolem, do radostného pohybu. S hrdostí, s radostí a s velkým

rozechvěním sázeli lidé sazenice a semena do půdy. Každý sázel pouze jednu sazenici na tom

místě, které ukázal mládenec, vykládaje svůj projekt. Ti lidé, kterým nebylo ukázáno místo

sázení, šli po obvodu dříve určeného pozemku a za zpěvu chorovodové písně /chorovod - sborový

tanec doprovázený zpěvem; chorovodová píseň - píseň zpívaná při chorovodu/ házeli do půdy semena,

jež s sebou přinesli.

Uplynulo pouze několik minut a byla založena zázračná zahrada - prostor vytvořený touhou.

A všichni lidé opět ustoupili za hranice pozemku. Pouze dvě rodiny obklopily pahorek, kde stáli

on a ona - dva zamilovaní.

Na zem spadly kapky deště. Tento deštíček byl neobyčejný a velice krátký - to oči Stvořitele

ronily slzy radosti a dojetí, omývaly překrásný prostor vytvořený Jeho dětmi.

35

Co může být milejší pro rodiče, než zázračné tvoření Jeho dětí?

A korunovaný mládenec opět zvedl ruku a do ticha pronesl:

,Tvorové, darovaní Tvůrcem člověku, ať žiji vedle nás, v přátelství s námi.'

Mládenec a děva sešli z pahorku a směřovali k chýši, v které přebývali, když tvořili svůj projekt.

A po těchto slovech z kruhu stojících lidí přišel k mladým člověk, vedle něhož šel starý pes se

štěnětem. Byl to pes, který poznal mladé při obcházení a moc se jim zalíbil.

S poklonou člověk daroval nevěstě štěně. Starému psovi dal povel a ten zalehl u nohou mladíka

s věncem. Tento pes byl vycvičený tak, aby pomáhal člověku cvičit všechna ostatní zvířata.

Mládenec nařídil psovi, aby sedl u vchodu, a dívka pustila štěně do chýše.

A přicházeli k boudě ostatní lidé jeden za druhým, nesouce v rukou kotě nebo jehně, vedouce

na krátké otěži hříbátko nebo medvídka.

Z proutěných dílů lidé rychle přistavovali k chýši ohradu. A brzy obydlí, v němž úplně nedávno

spali lidé, bylo zaplněné mladými zvířaty. A v tomto byl velký smysl. Pomíchavše se mezi sebou,

budou věčně žít v přátelství, starat se a pomáhat jeden druhému. Není to mystika, tohle je zákon

Stvořitele přírody. Vždyť i dnes je možno se o tomto přesvědčit. Když štěně a kotě vyrůstají

spolu, v dospělosti zůstávají přáteli.

Vedická doba je ještě charakteristická tím, že lidé znali předurčení různých tvorů. A všechna

zvířata sloužila člověku.

Krmením zvířat se člověk neobtěžoval - ona krmila jej. Domácí zvířata a člověk Vedické doby

byli vegetariáni a nikdy nejedli maso, dokonce nedokázali pomyslet na takovou stravu.

Rozmanitost všeho, rostoucího kolem, s přebytkem uspokojovala chutě člověka a zvířat, žijících

spolu s ním.

A v tomto případě lidé dvou osad přinesli mladým to nejlepší, co měli.

Po přijetí darů mladí opět vystoupili na pahorek:

,Děkuji všem,' pronesl korunovaný ženich, ,děkuji všem za tvoření prostoru. Můj rod ho bude

chránit po staletí.'

,Děkuji matkám, porodivším tvůrce,' řekla dívka-nevěsta, a obraceje se k mládenci, dodala: ,Pro

radost Stvořitele Slunce, Měsíce, roztroušených hvězd a překrásné Země stvořím všechno, na

co dokážeš pomyslet ty.'

,S tebou, překrásná bohyně, a s lidmi,' odpovídal nevěstě mládenec a dodal: ,Pouze ty jediná jsi

schopna podněcovat mé touhy.'

Mladí opět sestoupili s pahorku. A každého z nich obklopila rodina s blahopřáním.

Lidé, tančící chorovod kolem pozemku, začali zpívat radostnou píseň.

Blížil se večer. Se svými příbuznými se mladí vzdálili každý do svého domu. Teď se nebudou vidět

jeden den a dvě noci.

Po příchodu domů mládenec-tvůrce, jenž věnoval mnoho sil tvoření, usne hlubokým spánkem.

Usne ve své dívčí posteli krasavice-nevěsta.

36

Lidé, kteří zůstali na místě, kde se konalo tvoření, v lásce budou zpívat písně a tančit. A

vzdalujíce se v párech, staří lidé vzkřísí v sobě vzpomínky na to, jak se u nich všechno konalo v

podobný den.

A nejlepší řemeslníci ze dvou osad, za doprovodu písní a tanců, vystaví nevelký dům, těsně

položivše jeden na druhý dřevěné trámy. Mezi nimi - mech a buket voňavých bylin. A další den

ženy z obou osad položí v novém domě plody.

Dvě matky přikryjí postel lněnou pokrývkou. A na druhou noc všichni do jednoho opustí

pozemek.

Když slunce vyjde nad zemí, ozáří radostí a jásotem otcovský dům, vzbudí se po první noci

spánku mládenec-ženich. První, na co pomyslí, bude věnec. Vezme ho na hlavu a na všechny se

usměje, jako blažený.

V doprovodu bratrů a sester půjde k potoku, aby se omyl pramenitou vodou. Jda zahradou k

domu, Radomír uvidí svou matku. Se zatajeným úsměvem se matka potěší pohledem na syna.

Nevydrží mládenec, plný sil, a projeví nadšení z pohledu na vlastní matku. Chytí ji do rukou,

jásaje, a zakrouží s ní jako dítě a vzkřikne:

,Jak je život kolem překrásný, maminko, maminko!'

,Och!' vzkřikne matka a zasměje se.

Ve vousech schovávaje úsměv, zasměje se děd. K jásajícím přijde babička s krásným

vyřezávaným džbánem a řekne:

,Náš mladý bože, zastav se. Šetři svou jásající energii. Napij se odvaru z uklidňujících bylin, aby

tě nespálila energie. Její doba přijde za jednu noc.'

A mládenec, jenž se napije odvaru, začne besedovat s dědou o smyslu života, o vesmíru, ale

vbrzku ho odvar schýlí ke spánku. A na vyšité pokrývce se ponoří do hlubokého spánku

mládenec, kterého babička nazvala bohem.

Co se děje? Proč babička nazvala vnuka bohem? Přehnala to, pohlížejíc se zalíbením na vnukův

jásot? Ani kapku! Jde o to, že její vnuk uskutečnil dílo, důstojné Božího jména.

Bůh stvořil Zem a všechno na ní rostoucí a žijící. A mládenec, jenž do sebe nasál všechno vědění

předků, rozpoznal předurčení množství výtvorů, k velké radosti Tvůrce. Pochopil předurčení

množství výtvorů a stvořil z nich překrásnou živou oázu, jež dokáže přinést radost do života jeho

milované, generaci jejich dětí a lidem, kteří po staletí budou pohlížet na překrásný výtvor lásky.

Která z lidských konání mohou být pro Boha nejpříjemnější? Co lepšího a závažnějšího může

udělat člověk, jenž prožil jeden lidský život na Zemi?

Svatební svátek Vedické kultury není okultní obřad. Je v něm velký reálný smysl - usilování o

podobu božského bytí.

Ukazuje lidem své úsilí a znalosti, zamilovaný mládenec jako by skládal zkoušku před lidmi.

Svými činy ukázal, že má v sobě znalosti všech generací od původních pramenů. Ale vnesl i něco

svého. Jeho výtvory všichni lidé ocenili náležitě, s velkou radostí sázeli stromy a byliny na místě

jim ukázaném. A každým jarem bude stále krásněji rozkvétat překrásný společný výtvor.

V žádném sousedovi však nevzklíčí závist při pohledu na něj. Vždyť každý do tvoření vložil svůj

díl. Každý má v tom překrásném svůj výhonek, jenž zasadil. Když se začnou množit podobné

37

statky, Země se oblékne do kvetoucí božské zahrady. A každý ve Vedické kultuře věděl - člověku

je dán věčný život a překrásný život se opakuje tehdy, když žijící člověk usiluje o překrásné!

Statky! Statky Vedické kultury! Vždyť právě ony, posléze, když se ztratí velké znalosti, se budou

v okultních knihách nazývat rájem, jenž lze vidět jen v nadoblačných výšinách. Tohle všechno je

proto, aby se přisoudila významnost tomu, čemu se říká současná přední věda, ve skutečnosti

však, aby se ubohost mysli ospravedlnila.

Podobný spor bez činů je nesmyslný. A činy pro jeho odstranění jsou jednoduché. Ať například

všichni věhlasní odborníci žijící dnes na Zemi, kteří si zasloužili úctu, zkusí vytvořit alespoň jednu

jedinou oázu pro jednu rodinu. A přitom splnit úkoly, které zvládal každý zamilovaný mládenec

Vedické kultury.

Statek, v němž bude žít šťastná rodina, má kdykoliv uspokojovat potřebu jídla všech, kdož na

něm žijí.

Nedopustit ani propuknutí nemocí. Každou chvíli zpříjemňovat pohled člověka, měně realitu

obrazu. Má obšťastňoval sluch různorodostí zvuků a čich - vůněmi květů.

A dávat éterickou potravu pro duši. Starat se o narozené dítě, chránit navěky lásku. A přitom

členové celé rodiny nemají tratit úsilí, jejich mysl má zůstávat svobodná. Je daná všem lidem pro

tvorbu.

Vědecký svět je pyšný na to iluzorní:

,Dívejte se, do kosmu míří rakety pro blaho lidí.' Opravdu pro blaho?

,Dívejte se, explodují bomby pro vaši záchranu.' Aleje to pro záchranu?

,Dívejte se, váš život zachraňuje moudrý doktor.' Ale předtím se život každou chvíli ničil

způsobem žití. Zachraňuje se život otrokovi, aby se prodloužilo jeho trápení.

Vědecký svět nedokáže stvořit ani podobu překrásného statku i proto, že existuje zákon vesmíru.

Jediný Tvůrce, láskou nadšený, je silnější než všechny vědy, lásky zbavené.

Korunovaný mládenec spal již druhou noc. Nic nerušilo jeho hluboký spánek. Pouze obraz

milované zářil jako světlo hvězd. Ve snu se ztotožňoval se stvořeným prostorem, s moci a

mnohotvárností vesmíru.

Radomír se vzbudil před úsvitem. Nikoho nevyrušoval, dal si na hlavu věnec, vzal s sebou košili,

již vyšila matka. Běžel k potoku, prýštícímu z pramene.

Měsíc mu osvětloval předúsvitní cestu, girlandy hvězd ještě mrkaly ve výši. Umyl se v potoce,

navlékl si košili a rychle šel k drahému výtvoru. Nebesa se vyjasňovala.

A teď stojí sám na tom místě, které tvořil svou touhou, kde byl nedávno svátek dvou jásajících

osad.

Jakou sílu citů a pocitů může mít člověk v takový okamžik - to nedokáže vypovědět ten, kdo ani

jednou neprožil něco podobného.

Je možno říci, že v člověku vzplály božské pocity a city. A narůstaly v rozechvělém očekávání

červánkového paprsku, ve kterém... Tady je! Ona, jeho překrásná Eubomila! Ozářena paprskem

úsvitu běžela na schůzku s ním a s výtvorem svým.

38

Ztělesněný obraz pospíchal k Radomírovi. Dokonalost nemá meze, samozřejmě, ale najednou

se čas pro dva zastavil. V mlze svých citů vešli do nového domu. Vzácná krmě na stole, lákající

aroma suchých květin šířilo se od přikrývky s výšivkou.

,Na co teď myslíš?' zeptala se ho horkým šeptem. ,Na něj. Na naše budoucí dítě,' zachvěl se

Radomír při pohledu na Eubomilu. ,O, jsi tak krásná!' Nepotlačoval city, velmi opatrně se dotkl

jejího ramena a tváře.

Oba zahalil horký dech Lásky a unesl je do neznámé výše.

Ani za miliony let nikdo nedokáže do detailů popsat, co se děje s ní a s ním, když ve vzájemném

zápalu lásky, pro stvoření splývajíce vjedno, naplňují podobu svou a Boha.

Ale lidé-bohové Vedické kultury přesně věděli: když se koná nevysvětlitelný zázrak, spojující

dva, zůstanou posléze každý sám sebou. Ale zároveň se v nevysvětlitelný okamžik vesmír

zachvěje, hledě na vidění: Duše děťátka bosky po hvězdách, cupitajíc nožičkami, směřuje k

Zemi, sebou vtělujíc dva a třetího v jednom.

Sňatek dvou zamilovaných Vedické kultury nelze řadit k okultním obřadům. Je racionální.

Odpovídal jejich způsobu života. O úrovni této kultury vypovídal stále narůstající pocit lásky

jednoho k druhému v každém rodinném páru.

Dnes skoro vždy pocit lásky jednoho k druhému v rodinných párech uhasíná. Energie Lásky je

opouští. A lidská společnost to bere jako samozřejmost. Ale taková situace je pro člověka

nepřirozená. Vypovídá o tom, že způsob života dnešních lidí je nepřirozený.

Ne rozumem, ale srdcem a duší zamilovaní Vedického období chápali, že záblesk citů lásky je

výzva k božskému tvoření.

Všimni si toho, o co zamilovaní usilovali nejdřív. Oba ve vzplanutí nadšení v myšlenkách tvořili

projekt. Projekt prostoru pro svou lásku. V prostoru, jež vytvořili, počínali dítě. Tři hlavní pocity

lásky spojovali v jeden a věčný. Vždyť nevysvětlitelně pro sebe sama ze všeho nejvíc člověk

miluje rodné místo - svou vlast, své dítě a ženu, s kterou tohle všechno vytvořil. Pouze tři city

lásky, ne jeden, mohou žít věčně.

Narození syna a dcery v rodině Vedického období je také slavný svátek a obřad se životním

smyslem. A mnoho dalších svátků bylo v ty časy. A neexistovala manželská nevěra. Miliony

šťastných rodin byly ozdobou Země. To až potom řada dnešních historiků, pochlebujíc vládcům,

řekne, že prvobytný člověk byl hloupý. Zabíjel zvířata, zběsile požíral maso a oblékal se do kůže.

Příšernou lež potřebuje ten, kdo chce ospravedlnit obludnost vlastních činů.

Výchova dětí Vedické kultury.

Lidstvo stále hledá dokonalý systém pro výchovu dětí. Snaží se vyhledat nejmoudřejší učitele a

dát jim své děti na výchovu. Ty také, Vladimíre, připravuje se k rozhovoru se synem, jsi pět let

hledal nejlepší systém výchovy dětí, který by ti všechno objasnil a naučil tě komunikovat s tvým

vlastním synem. A stále jsi prosil o radu uznávané učitele a různé vědce. Ale žádná rada, žádný

systém tě neuspokojily a nezdály se ti dokonalé. Stále častěji v tobě vznikaly pochybnosti:

,Kdyby alespoň jeden systém výchovy dětí byl dokonalý, každopádně by ho použilo mnoho lidí.

A někde na Zemi by žil šťastný národ. Ale ve všech státech jsou pouze podobné nebo různé

problémy. Šťastnou rodinu je třeba hledat jako jehlu v kupce sena. Znamená to, že není zázračný

systém na výchovu dětí, hledání je zbytečné, když není co hledat.'

39

Promiň mi, prosím, jiné východisko tehdy nenacházejíc, jsem stále sledovala tvou mysl. Přes

tebe jsem se snažila pochopit, co odvádí lidi od zřejmého.

A jednou jsem pocítila tvou myšlenku: ,Nevíra, strach před vlastními chybami nutí lidi, aby

odevzdávali své děti do škol a akademií, aby potom obvinili učitele, ale ne sebe.'

Jednou jsem viděla, jak jsi zbledl a znehybněl, když se v tobě zrodila myšlenka: ,Děti se

vychovávají způsobem života rodičů a společnosti.' Myšlenka byla správná a přesná.

Ale polekal ses jí, stále ses snažil na ni zapomenout. Avšak zapomenout na očividné se nedařilo.

Pak ses pokoušel zápasit se svou myšlenkou. Uvažoval jsi takhle: ,Jak se lze stát vědcem,

malířem nebo básníkem? Jak se lze naučit matematiku, astronomii nebo se dozvědět o dějinách

bez studia ve speciální škole?'

Ale přemýšlel jsi nad znalostmi různých oborů, jenže ony ve výchově nejsou to hlavní.

Nesmírně důležitější je kultura citů, jež dokáže stěsnat všechny znalosti v semínko. Jsi jasným

důkazem mých slov, mohl bys to všechno pochopit. Vždyť jsi dokázal napsat knihu bez studia

ve speciální škole.

Pouze tři dny jsme spolu strávili na louce a teď jsi spisovatel známý v různých státech. Dokážeš

vyjít na pódium před sál zaplněný lidmi. Jsou mezi nimi učitelé, básnici a známí léčitelé. A ty

dokážeš před nimi mluvit třeba tři hodiny. A lidé tě s velkou pozorností poslouchají. Často se tě

ptají: ,Jak dokážeš udržet v paměti informace, jejichž objem je bezmezný, jak dokážeš bez papíru

přesně recitovat stránky knih nazpaměť?' Odpovídal jsi na podobné otázky nesrozumitelně. Ale

pro sebe ses rozhodl, že jsem jako by na tebe působila nevídanými čárami. Ve skutečnosti se ve

tvém případě všechno dělo podstatně jednodušeji.

Když jsi se mnou trávil první tři dny v tajze, současně po celé tři dny na tebe působila právě

vedická škola. Je nevtíravá a nedotěrná, nemá v sobě teorie, postuláty. Všechnu informaci je

schopna předat prostřednictvím citů.

Jednou ses zlobil, podruhé jsi projevoval nadšení nebo ses lekal. A s každým vzniklým pocitem

do tebe vcházela informace. Její objem je velký a rozevírá se později, když si vzpomeneš na

pocity, jež v tobě vznikly v ty dny.

Vždyť city jsou ohromným objemem koncentrované informace. Čím jasnější a silnější je pocit,

tím víc vesmírných znalostí má v sobě.

Vzpomeň si, například, jak ses probudil po první noci v tajze a uviděl vedle sebe medvědici.

Okamžitě ses polekal. Všimni si, prosím, a vmysli se do slov „okamžitě ses polekal". Ale co je to

pocit strachu? Pojď, zkusíme ho převést do informace. Jak to bude vypadat? Myslel jsi: ,Vedle

mě je obrovské lesní zvíře. Jeho váha značně převyšuje váhu mého těla. Síla jeho tlap je větší

než síla svalů mých rukou. Lesní zvíře může být agresivní, může na mě zaútočit a roztrhat mě.

Jsem beze zbraně. Je třeba vyskočit a běžet.'

Tento objem informace při uvědomělém pochopení zabere ne jeden okamžik, ale značně více

času. Ale informace, stěsnaná do citů, v tomto případě - pocit strachu, dává možnost reagovat

na situaci okamžitě. Zajeden okamžik prožívání silného pocitu člověkem prochází velký objem

informace. Při jejím popisování vznikne vědecký traktát, jehož bezcitové pochopení může trvat

roky.

Správný souhrn pocitů, jejich správná posloupnost mohou mnohokrát zvětšit objem znalostí,

které člověk již má.

40

Například tvůj strach z medvědice pominul také okamžitě. Proč ale? Vždyť to je nepřirozené.

Stále jsi zůstával v tajze, stále jsi byl bez zbraně a medvědice neodešla daleko a v tajze mohlo

být hodně dalších zvířat.

Ale pocit strachu se v tobě okamžitě proměnil na pocit bezpečí. Toto bezpečí jsi cítil ve větší

míře, než když ses nacházel na své lodi nebo ve městě, obklopený ozbrojenou ochrankou.

Pocit bezpečí v tobě vznikl také okamžitě. Stalo se to, když jsi viděl, že medvědice s potěšením

plní mé rozkazy, reaguje na má slova a gesta. Pocit bezpečí ti dal možnost nově vnímat

informaci. Podrobné popisování všeho, co se ti stává, může zaplnit nemálo stránek celého

traktátu. I ve svých knihách jsi nemálo slov věnoval vztahu mezi člověkem a zvířaty. Ale toto

téma je nekonečné. A v pocitu je uložené v jeden okamžik.

Ale stalo se ještě něco významnějšího. Pouze za několik vteřin se dva protikladné pocity octly v

absolutní rovnováze. Stala jsem se pro tebe člověkem, v jehož blízkosti ses cítil zcela v bezpečí,

a zároveň i nepochopitelným a trochu tě lekajícím.

Rovnováha citů je velmi důležitá, svědčí o vyváženosti člověka a zároveň, jako by neustále

pulzovaly, rodí city stále nové a nové informační proudy.

Kultura, způsob života každé rodiny Vedické civilizace a způsob života celého lidského

společenství byly velikánskou školou pro dospívající generaci, pro intenzivní zdokonalování

člověka, pro jeho posun k tvoření v bezmezných prostorách vesmíru.

Děti Vedického období se nevychovávaly tak, jak to probíhá v současných školách, ale účastí ve

veselých svátcích a obřadech. Byly to svátky jedné rodiny nebo ty, jichž se zúčastnili lidé celé

osady, anebo i několika, rozmístěných v sousedství.

Lze to říci ještě přesněji: množství svátků Vedického období bylo seriózní zkouškou pro děti a

dospělé a prostředkem informační výměny.

Způsob života v rodině a příprava k těmto svátkům - právě toto dávalo možnost získání

obrovského systematického objemu znalostí.

Znalosti se dítěti podávaly bez přinucení, nebylo nuceno proti své vůle sedět a poslouchat

učitele. Proces výuky pro rodiče a jejich děti probíhal každou chvíli, vesele a nevtíravě. Byl

chtěný a zajímavý.

Ale byly v něm také postupy pro dnešní svět neobvyklé. Dnešní vědci, neznajíce jejich obrovský

význam pro člověka, by je mohli nazvat pověrou nebo okultními činy rodičů Vedického období.

Například, ty sis to také pomyslel a pobouřil ses, když jsi viděl, jak našeho úplně malinkého syna,

zatím bezmocného a dokonce neumějícího se postavit na nohy, uchopil mohutný orel. Ve

velkých drápech děťátko držel, jednou vysoko, podruhé nízko nad loukou kroužil.

Něco podobného se provádělo s dětmi ve všech vedických rodinách. Ne vždy se pro tento cíl

přivolával orel. Ukázat dítěti zem z výšky lze i z vrcholu hory, pokud taková hora je vedle domu.

A občas otec s malým děťátkem vylézal na vysoký strom. Stávalo se, že se pro tento cíl stavěla

speciální věž. Ale přece účinek byl mnohem větší, když orel kroužil s dítětem nad zemí. V tomto

okamžiku do děťátka, jež prožívalo celou stupnici pocitů, prudce vcházelo velké množství

znalostí. A až vyroste a bude se mu chtít, neboli vznikne potřeba, tyto znalosti v sobě přes city

dokáže otevřít.

41

Například, vzpomeň si, ukázala jsem ti, jak krasavec Radomír s nevěstou Eubomilou tvořil

nejdokonalejší projekt statku. Už jsem ti říkala: dnešní vědci, kteří jsou považováni za nejsilnější

v současné vědě, nedokážou stvořit něco podobného. Nedokážou, i kdyby se spojili dohromady.

Ale jakpak mládenec dokázal sám udělat takový zázrak? Odkud v sobě má znalosti všech rostlin,

významu větrů, předurčení planet a mnoho jiného? Vždyť v obyčejných školních lavicích

neseděl. Vědy nestudoval. Odkudpak mládenec poznal předurčení každé z pěti set třiceti tisíců

druhů rostlin? Použil z nich pouze devět tisíc, ale přitom přesně určil vzájemný vztah mezi nimi.

Samozřejmě, že Radomír od dětství viděl statek svého otce a sousedů. Ale vždyť si nic

nezapisoval a nenapínal paměť pro zapamatovávání. Neptal se svých rodičů, co a proč roste, a

oni ho také neobtěžovali kázáním. A přece zamilovaný mladý Radomír vytvořil něco svého a

něco lepšího, než měli rodiče.

Prosím, Vladimíre, nediv se! Pochop to! Vždyť Radomír ve skutečnosti nebudoval sad, racionální

zahradu, i když právě takový se mu vydařil statek. Ve skutečnosti Radomír svými city kreslil

překrásný obraz pro milovanou ženu a své budoucí děti. A jeho vzplanutí lásky a nadšení

pomáhal let s orlem nad rodovým statkem.

Když jako dítě Radomír pohlížel z výšky ptačího letu na krajinu statku, jeho podvědomí, jako na

film, natáčelo obraz. Zatím svým rozumem nedokázal pochopit překrásný obraz. Ale pocity!

Svými pocity navěky jako by skenoval celou informaci mnohotvárného prostoru. A právě city,

ne hlavou nebo rozumem, vnímal jako překrásné to, co viděl.

Stávalo se to ještě i proto, že v té krajině, již viděl z výšky, stála usmívající se máma. Co může

být pro dítě krásnější než úsměv maminky? A matka mu mávala rukou. Ona! V jejichž prsou je

životadárné, teplé mléko. Není nic překrásnějšího pro děťátko. A z výšky ptačího letu se pro

malinkého Radomíra všechno, co viděl, zdálo být neoddělitelným od matky, jediným celkem. V

záblesku pocitu nadšení se v něm okamžitě objevovaly částečné znalosti vesmíru.

Velké znalosti prokázali mladí lidé v takových současných vědách jako zoologie, agronomie,

astronomie. Jejich umělecký vkus byl také oceněn lidmi.

Samozřejmě, ve Vedickém období také byli speciální učitelé.

V zimě do osad přicházeli starší lidé, zvláštní znalci různých věd. V každé osadě byl společný

dům, ve kterém své vědy vykládali. A jestli někdo z poslouchajících dětí najednou projevoval

zvláštní zájem o astronomii, šel učitel do domu jeho rodičů. V tom domě byl učitel srdečně

uvítán. Vědec si povídal s dítětem o hvězdách tak dlouho, jak dítě chtělo. A nelze říci: kdo od

koho při besedách získával více znalostí. Vždyť starý vědec s velkou úctou kladl dítěti otázky.

Mohl s ním debatovat bez poučování. Ve Vedickém období nebyl smysl v zapisování besed nebo

jejich závěrů. Paměť, osvobozená od každodenního shonu a množství starostí dnešních lidí,

dokázala do sebe nasát mnohem více informací, než to dokážou nejlepší z dnešních počítačů.

Navíc, vynálezy, pokud byly racionální, hned sloužily všem lidem, zaváděly se do praxe. Rodiče

a členové rodiny také mohli poslouchat moudré besedy. Občas sami taktně vstoupili do

rozhovoru. Ale přece vždy nejdůležitější bylo dítě. A když mladý astronom, podle mínění

dospělých, dělal o planetách nesprávné závěry, mohli mu říci: ,Promiň, nemohu tě pochopit.'

Dítě se to snažilo vysvětlit. A často se stávalo, že dokázalo, že má pravdu.

Před jarem se ve společném domě scházeli obyvatelé celé osady. Poslouchali všechno o

dosažených úspěších svých dětí. V tyto dny zněly referáty. Šestiletý chlapeček mohl všechny

ohromit, vyprávěje o smyslu života, jako filozof. V ty dny děti ukazovaly dospělým své nádherné

42

výrobky. Někdo potěšil sluch shromážděných svým zpěvem nebo neobvyklým tancem. Lze to

nazvat zkouškou nebo svátkem pro všechny, na tom nezáleží. Důležitější je něco jiného - všichni

měli radost z tvoření. Řada pozitivních emocí, vynálezů těchto dnů se do života zaváděla s

radostí. Jak odpovědět na otázku: kdo byl hlavní ve výchově dětí? Lze s jistotou říci - kultura,

způsob života rodin Vedického období.

Co z té kultury lze převzít pro dnešní děti? Jaký z existujících dnešních systémů výchovy dětí lze

uznat za lepší? Posuď to sám, jsou všechny nedokonalé. Vždyť jsme překroutili dějiny lidstva,

čímž nutíme děti lhát samy sobě. A násilně nutíme mysl, aby šla lživou cestou. Právě proto se

trápíme sami a působíme trápení svým dětem.

Nejprve se všichni lidé mají dozvědět pravdu o sobě. Bez pravdy, v lživých teoriích se život

podobá hypnotickému spánku.

V dětských učebnicích je třeba změnit posloupnost tří obrázků. O dějinách lidí, žijících na Zemi,

je třeba dětem povědět pravdu. Pravdivost je třeba prověřovat sám sebou. Potom s dětmi, jež

poznají nezkomolenou podstatu, vybírat novou cestu.

Tři obrázky v dětských knihách o dějinách vývoje Země a lidí, žijících na ní, nejsou nevinné.

Podívej se, co jim od malička vnucují.

První - je na něm zobrazen pračlověk. Podívej se, jak vypadá: v kožešině s holí stojí mezi kostmi

zvířat, jež zabil, má neinteligentní pohled a vyceněné zuby.

A tady druhý: člověk stojí s mečem ve zbroji, leskne se zdobená helma, s vojskem dobývá města,

otrocký dav před ním sklání tvář k zemi.

Tady je třetí: člověk v obleku má inteligentní, šlechetný výraz a zdravě vypadá. Kolem sebe má

množství přístrojů a zařízení. Dnešní člověk je krásný a šťastný.

Všechny tři obrázky jsou lživé a jejich posloupnost - nesprávná. Houževnatě, přísně a cíleně se

celá tato lež vnucuje dětem. Potom ti povím, kdo tohle dělá a na co potřebuje takovou lež. Ale

nejdřív prověř svou logikou, do jaké míry jsou tyto obrázky pravdivé.

Posuď to sám: stromy, byliny a keře i dnes mají původní vzhled. Je jim miliardy let. Ale i dnes jsi

při pohledu na ně schopný obdivovat jejich dokonalost.

O čem tohle všechno vypovídá? Stvořitelovy výtvory jsou od prvopočátku stvořeny jako

dokonalé. A copak člověka, svůj milovaný výtvor, stvořil ošklivého? Není to pravda! Od

prvopočátku se mezi překrásnými výtvory na Zemi objevil člověk jako nejdokonalejší výtvor

Stvořitele.

A první obrázek musí zobrazovat historickou pravdu: má na něm být rodina nejšťastnějších lidí

s dětsky čistým pohledem. Láska na tvářích dvou rodičů. Lidská těla, v harmonickém vztahu s

okolím, oslňují svou krásou a blahodárnou silou ducha. Kolem je kvetoucí zahrada. Všechna

zvířata jsou v kterémkoliv okamžiku připravena jim vděčně sloužit.

A také na druhém obrázku je třeba dětem zobrazit celou historickou pravdu. Na něm v

ohyzdných zbrojích dvě vojska letí proti sobě. Vojevůdci stojí na vyvýšenině. Poučují je žrecové.

Na tvářích vojevůdců je zmatek a strach. A jiní, kteří podlehli poučením žreců, mají zvířecí,

fanatický vzhled. Za okamžik se začne šílená řež. Lidé budou zabíjet sobě podobné.

43

Třetí obrázek - den současných lidí. Skupina lidí chorobného a bledého vzhledu nachází se v

místnosti mezi množstvím umělých věcí. Jedni jsou obézní, druzí shrbení, tváře mají zádumčivé

a smutné. Takové lze vidět u většiny chodců ve městě. Za oknem na ulici explodují auta. A z

nebe se sype popel.

Dítěti je třeba ukázat všechny tři pravdivé obrázky z dějin a zeptat se ho: ,Který život se ti líbí

nejvíc?'

Obrázky - jsou to pouze symbolické ilustrace. Samozřejmě, je potřebné upřímné vyprávění,

pravdivé a umné. Dítě má znát dějiny lidstva bez lživých překroucení. Až potom lze začít s

výchovou. Je třeba se dítěte zeptat: ,Jakpak lze změnit současnost?'

Odpověď mu nepřijde hned, v jednom okamžiku. Ale dítě ji najde! Zapne se jiná myšlenka -

tvořivá. O, výchova dětí! Pochop Vladimíre, pouze jediná upřímná otázka, přání uslyšet odpověď

svého dítěte, je schopna navěky spojit rodiče s dětmi - udělat je šťastnými. Společné směřování

ke štěstí je nekonečné. Ale dokonce i jeho začátek již lze nazvat štěstím.

Všichni lidé by dnes měli poznat svou pravdivou historii.

VÝCHODISKO EXISTUJE.

„Myslím si, že bys mi mohl pomoct, pokud to budeš chtít," tiše pronesl Voloďa.

„Myslíš? Ale já nevím, co mám udělat, rozumíš? Ty si to myslíš, ale já to nevím."

Seděl jsem na trávě. Můj syn stál přede mnou a díval se mi do očí prosebným pohledem a jeho

rty něco neslyšně šeptaly. Podle pohybu rtů tiše pronášel nějaké jedno slovo. Pak jasně, aniž by

odvedl pohled, pronesl:

„Sestřičku. Snažně tě prosím, tatínku, dejte mně s mámou sestřičku. Sám ji vypiplám a

vychovám. Zvířata mi pomohou. Nebudeme vás s mámou vyrušovat z vašich záležitostí. Všemu

ji naučím, jakmile trochu povyroste. Povím jí to. Zůstane s mými zvířaty a prostorem. Dejte mi

s maminkou sestřičku, tatínku. Samozřejmě pokud nejsi nemocný... nebo unavený. Pokud,

samozřejmě, můžeš. Dědeček mi vyprávěl, že ze způsobu života, nelidského vzduchu a špatné

vody jsou muži vašeho světa často nemocní, rychleji stárnou. Je ti trochu víc než padesát,

tatínku. Ale pokud jsi unavený... pokud jsi ztratil hodně sil, stačí tři dni. Pouze tři dni. Všechno

jsem připravil, vrátí se ti mnoho sil." Syn byl vzrušený, a tak jsem ho přerušil:

„Počkej, Voloďo, uklidni se. Samozřejmě, že jsem trochu unavený. Ale myslím si, že se síly

najdou. O to nejde. Nemám celkem vůbec nic proti tomu, abys měl sestřičku, ale pro narození

dětí je zapotřebí přání dvou rodičů."

„Jsem si jist, tatínku. Vím určitě, že máma to neodmítne. Pokud souhlasíš, pojď, abychom

neztráceli zbytečně čas, přímo teď se začneme připravovat na narození sestřičky. Nastudoval

jsem to. Dědeček mi s tím pomohl. Všechno jsem propočítal a připravil. Tři dni a tři noci buď se

mnou, nikam neodcházej a ničím se nerozptyluj, tatínku. Přibude ti energie a síly."

„Jak jsi na to přišel, že jich mám málo, Voloďo?" „Myslím si, že jich máš dost, ale bude jich ještě

víc." „Dobře, celé tři dni budu s tebou, ale je třeba předem upozornit mámu."

„Vysvětlím jí to sám, tatínku. Řeknu jí, že máme společné záležitosti. Nebude se na nic ptát ani

tomu nebude bránit." „Tak dobře, pojďme začít."

44

Dokonce jsem pocítil zvědavost, co tak zvláštního připravil syn, co za pouhé tři dni může člověku

vrátit mnoho sil a energie. Říkám vám rovnou, že procedury, jež připravil, se mohou zdát divné,

ale za tři dni po nich je takový pocit, že není jednoduché jej popsat ústně ani na papíře. Říci, že

člověk omládne o deset nebo dvacet let, to také nejde. Navenek to možná vypadá, že jste

omládl pouze asi o pět let. Ale uvnitř... Všechno uvnitř začalo fungovat nějak jinak. Síly byly nové

a svět kolem byl trochu jiný.

NÁVRAT DO MLÁDÍ.

První „mučení"

Jakmile jsem souhlasil s procedurami, jež vymyslel syn, hned dal povel svým zvířatům, aby se

vzdálila. Chytl mě za ruku a běželi jsme k jezeru. Cestou jsme se několikrát zastavili. Na různých

místech Voloďa trhal bylinky, mnul je a dělal z nich kuličky. Když byla kulička hotová, vybídl mě,

abych ji snědl. Snědl jsem to. A už za několik minut se stalo následující: z nosu mi začalo vytékat

množství hlenu a začal jsem zvracet. Zvracel jsem tak, že jsem měl pocit, jako by ze žaludku

vyšla všechna šťáva. Zvracel jsem, nemohl jsem mluvit a Voloďa mi vysvětloval:

„To je dobře, tatínku, neboj se. To je dobře. Ať z tebe vyjde všechno nepotřebné. A zůstane

pouze to čisté. To se dělá při otravě."

Fyzicky jsem nebyl schopný mu něco odpovědět, ale v duchu jsem si řekl: „Skutečně, při otravě

se berou prášky, jež vyvolávají nevolnost a zvracení, také existují projímadla, například ricinový

olej. Ale nač potřebuji tuto proceduru? Vždyť jsem se neotrávil?"

Jako by slyšel mou otázku, Voloďa vysvětlil:

„Ty ses, samozřejmě, neotrávil, tatínku, ale jíš takovou potravu, která je na hranici otravy. Ať z

tebe vyjde všechno nepotřebné."

Po zvracení, vyměšování hlenu z nosu a vydatném slzení jsem dostal průjem a asi pětkrát jsem

na dlouhou dobu utíkal do křoví. Tohle všechno trvalo kolem dvou až tří hodin. Pak přišla úleva.

„Teď je ti lépe, tatínku? Lépe než bylo? Ano?" „Ano," potvrdil jsem.

Druhé „mučení"

Voloďa mě opět chytl za ruku a běželi jsme k jezeru. Tam mě vybídl, abych se umyl a chvíli si

zaplaval. Když jsem vyšel z vody, viděl jsem, jak vyndává ze země jeden a půl litrový hliněný

džbán.

„Teď je třeba, tatínku, aby ses napil této vody. Jmenuje se mrtvá voda. Protože je v ní velmi

málo mikrobů. Takovou vodu nelze pít, pokud je znečištěný vzduch. Ale tady je vzduch čistý a

mrtvou vodu lze pít. Propláchne ti vnitřnosti, vyčistí je, vymyje z organizmu mnohé mikroby a

bakterie. Vypij ji tolik, kolik budeš moci, tatínku. Až ji vypiješ všechnu, dám ti ještě jeden džbán

s mrtvou vodou. Když ho vypiješ také, dám ti třetí džbán - s živou vodou. A všechny potřebné

mikroby a bakterie se v tobě objeví v potřebné rovnováze."

Hned vysvětlím, že za mrtvou vodu oni považují tu, která se nachází velice hluboko pod zemí a

obsahuje minimum bakterií. Myslím si, že naše sodovka v láhvích je právě mrtvá. A vůbec,

myslím si, že pijeme pouze mrtvou vodu, proto naše děti, obzvlášť novorozené, trpí

disbakteriózou.

Za živou se považuje povrchová voda z čistého potoka nebo vodojemu. Takové potůčky a

vodojemy se ještě v hloubi sibiřské tajgy zachovaly.

45

U tohoto bych se chtěl pozastavit. Dědeček mi potom vysvětlil, že pramenitá voda v okamžiku,

když ji člověk pije z pramene, se nepovažuje za živou. Aby z ní byla živá, je třeba ji dát přibližně

na tři hodiny do hliněné nebo dřevěné nádoby s širokým hrdélkem. „Živá voda má do sebe

nasáknout sluneční světlo. Tak se v ní rodí organizmy, potřebné pro život člověka. Říkáte jim

mikroby a bakterie."

Potom by tato voda měla stát ve stínu nejméně tři hodiny. Pak ji lze pít jako živou vodu.

Třetí „mučení“

„Vodu pij tehdy, tatínku, když se budeš chtít napít, mezitím přistoupíme k následující proceduře.

Lidem, kteří jsou znečištění vnějším světem, je třeba tyto procedury dělat devatenáct dnů a

ještě lépe třicet tři, řekl to dědeček. Ale ty nemáš čas, tak jsem ti všechno zkrátil do tří dnů,

zvládneme to. Pojďme na jiné místo, připravil jsem tam jedno zařízení."

Vzdálili jsme se asi sto metrů od jezera a tam, mezi stromy, jsem uviděl lehátko připravené ze

suchých bylin. Vedle něj ležely čtyři šňůry z kopřivových a lněných vláken.

Jeden konec šňůry končil smyčkou a druhý byl přivázán ke stromu. Když jsem si lehl na bylinkové

lehátko, Voloďa na mé ruce a nohy navlékl smyčky, lehce je utáhl a pomocí klacků, jež byly

uprostřed každé šňůry, je začal napínat. Trochu je napnul, jako by čtvrtil mé tělo, a chvíli lehce

tahal za každou ruku a nohu. V kloubech bylo slyšet popraskávání. Pak ještě víc napnul šňůru a

řekl:

„Tatínku, teď potřebuješ takhle ležet alespoň hodinu na břiše a hodinu na zádech, a aby ses

nenudil a aby byl účinek větší, budu ti dělat ozdravující masáž. A ty, pokud chceš, si můžeš

pospat, uvolnit se."

Tuto proceduru jsme se synem dělali vždy dvě hodiny v průběhu tří dnů. Jak jsem se potom

dozvěděl od dědečka, pomocí této procedury se zlepšuje činnost všech kloubů. Je obzvlášť

důležitá pro starší lidi. Její pomocí lze dokonce zvětšit výšku, jelikož se narovnává páteř. Ale

nejdůležitější je to, že se zlepšuje činnost kloubů. Když chodíme, běháme, cvičíme v posilovně,

abychom zpevnili svaly, skoro všechny cviky jsou spojené se zvýšenou zátěží kloubů. Tady je to

naopak - zátěž se odstraňuje.

Během procedury natahování mi Voloďa pokaždé dělal masáž. Druhý den mi natřel tělo nějakou

lehce nasládlou šťávou nebo lektvarem a na mě se začalo slézat množství hmyzu. Už od

Anastasie jsem věděl: čistí póry na pokožce. V naších podmínkách je možné pročistit póry

pomocí parní lázně s březovou metlou. Když se člověk paří a potí se, také se pročišťují póry.

Mezi procedurami se symbolickým názvem „natahování" jsme dělali dosti obvyklé cviky: běhali

jsme, koupali jsme se, přitahovali jsme se k větvi jako na hrazdě. Asi třikrát denně mi Voloďa

nabízel, abych chvíli stál na rukou hlavou dolů, kolik vydržím. A stál jsem s nohama opřenýma o

kmen stromu. Tato procedura je velice zajímavá, do obličeje přitéká mnoho krve, ten se napíná

a vrásky se vyrovnávají.

Všechny tři dny jsme se živili cedrovým mlékem, květinovým pylem, cedrovým olejem,

ovocnými plody a trochou suchých hub (tohle všechno je reálné v našich podmínkách). A vůbec,

v průběhu procedur, jež mi nabídl syn, jsem je v myšlenkách přizpůsoboval našim podmínkám

a došel jsem k závěru - všechno lze úspěšně použít také doma. Prostředky pro očištění

organizmu si lze obstarat v lékárně. Použít hladovku, močopudné prostředky. Získat mrtvou

vodu není složité, teď je v láhvích všechna mrtvá. Živou lze získat, pokud je někde nablízku čistý

pramen. Uzdravení rozhodně přijde.

46

Záhadná procedura.

Ale v komplexu, jejž mi nabídl syn, přece byla jedna záhadná procedura, kterou je problematické

splnit v našich podmínkách. Popíši ji podrobně. Možná, že ji někdo rozluští a napoví, jak ji

provést v našich podmínkách. Spočívá v následujícím: třikrát denně - ráno, před obědem a

přibližně těsně po třetí hodině odpoledne - mi Voloďa dával nápoj, jejž připravil. Pokaždé, když

přicházela doba jeho užití, běžel Voloďa do svého úkrytu, vyndával z jamky džbáneček s tímto

nápojem a dával mi napít, ale ne víc, než jeden doušek. Když mi ho dával poprvé, řekl:

„Napij se, tatínku, tohoto nápoje a zapamatuj si, jak velký doušek jsi udělal. Ihned po spolknutí

si lehni na trávu, budu poslouchat, co se děje s tvým srdcem."

Napil jsem se, lehl jsem si na trávu, Voloďa položil svou ruku na mou hruď a znehybněl. Již za

několik okamžiků jsem na různých místech těla pocítil jakési zahřívání nebo popíchávání. Srdce

mi začalo bušit silněji. Ne že by bušilo častěji, ale měl jsem pocit, že se srdeční sval uvolňuje jako

obvykle, ale smršťuje se mnohem prudčeji a silou vyráží krev.

Odborníci mi potom vysvětlili, že při silnějším a prudším pohybu krve na místech, kde jsou

vlásečnice částečně ucpané, mohou vzniknout pocity zahřívání nebo popíchávání.

Několik minut Voloďa poslouchal bušení mého srdce, pak řekl: „Vše je v pořádku, tatínku. Tvé

srdce může vydržet i větší doušek. Ale je lepší neriskovat. Napříště jej udělej trochu menší."

Když jsem se zeptal syna, proč mi dává tento nápoj a jaké má složení, odpověděl následující:

„Tento nápoj, tatínku, ti přidá mnoho sil, pomůže ti vyléčit se z nemocí, pokud je máš. Ale

nejdůležitější je, že se v tobě obrodí síla a objeví se energie potřebná pro narození mé sestřičky."

„Copak si myslíš, že mi nestačí?"

„Možná, že stačí. Ale teď již určitě máš mnoho síly a všechny tvé energie budou v potřebném

poměru."

„Budou navždy, nebo je spotřebuji na narození jednoho dítěte?"

„Pro narození dalších dětí budeš muset opět pít tento nápoj. Vždyť oni to dělají pokaždé."

„Kdo oni?"

„Soboli a jiná zvířata. Sledoval jsem pouze sobola. Dědeček mi poradil, kdy, v jakou dobu a kolik

dní je třeba sledovat právě jeho."

„A odkud tohle všechno ví dědeček?"

„Vždyť náš dědeček, tatínku, ovládá všechny znalosti, jež měli velcí žrecové. Dokonce i ty, které

jsou zapomenuté dnešními žreci. A také ty, které i před mnoha tisíciletími byly tajemstvím.

Tento nápoj žrecové používali před narozením svých dětí a před smrtí, aby zůstali nesmrtelní."

„Co znamená, před smrtí, aby zůstali nesmrtelní?"

„Nu, je to tak. Aby si všichni mysleli, že oni zemřeli. Ve skutečnosti pouze měnili těla, ihned se

vtělovali a zůstávali v nich všechny znalosti a informace. Existují i jiné způsoby převtělení, ale je

velmi málo způsobů, jak v sobě ponechat informaci. Právě proto se lidé opět rodí a musí

studovat život, všechno poznávat, nemohou dnešní svět porovnat s minulostí. A proto se ve

svém životě matou, jelikož nemají znalosti o životě a schopnost cítit Boha."

„Takže v dědečkovi je zachována všechna informace o minulosti?"

47

„Ano, tatínku. Náš dědeček je velký žrec a mudrc. Je pouze jeden člověk, dnes žijící na zemi,

který ho svou silou nesmírně předstihuje."

„Kde teď žije ten nejsilnější a nejmoudřejší, víš to? Zřejmě je to hlavní žrec?"

„Je to naše máma Anastasia, tatínku."

„Anastasia? Ale jak, odkud může mít větší informace a znalosti, než měl pradědeček?"

„Dědeček říká, že příliš velký objem informace mu překáží. A že na něco může zapomenout. Ale

mámě ani trochu nepřekáží, protože v ní není žádná informace."

„Jak tomu mám rozumět? Jednou ví víc, podruhé vůbec nemá informace?"

„Špatně jsem se vyjádřil, tatínku. Máma Anastasia má všechnu informaci... No, zkrátka... Máji

mnohem víc, jenže je stěsnána do citů. A v potřebný čas je schopna okamžitě pocítit to, nad

čím dědeček musí přemýšlet den nebo dva, a možná, i víc."

„Ne vše jsi řekl srozumitelně, ale zajímavě. Povídej dál. A co ty? V tobě tedy informace o

minulosti není, když se radíš s dědečkem?"

„Asi ne, když se radím."

„A proč? Vypadá to, že jsi duševně slabší než pradědeček a dědeček. A co ti ohledně toho říkají?

Dědeček asi říká, že je to mojí vinou?"

„Nic takového mi dědeček neříkal."

„A máma? Co říkala?"

„Ptal jsem se mámy, proč vím méně než mí pradědečkové. Také méně než ona a ty, tatínku.

Máma mi odpověděla: ,Všechny Vesmírné pravdy, synku, všechna informace, střádaná od

původních pramenů, se vždy každému člověku dávala bez zatajení. Ne všichni lidé jsou schopní

ji pochopit a použít, protože cíl jejich života a snažení duše neodpovídají vesmírnému snažení.

Člověk je volný, má úplnou svobodu a právo si vybrat svou cestu, ne vesmírnou. Ale Bůh má

také právo se rozhodnout, kdy, komu a jak napovědět. Nebuď smutný z toho, že v tobě nejsou

dostatečné znalosti. Hledej svou touhu a věř, že ti všechno bude dáno vrchovatou měrou,

pokud touha v tobě zrozena bude důstojná stvoření.'"

„Hm... A copak, jsi, Voloďo, pochopil z toho, co řekla maminka?"

„Když se má touha a životní cíl do detailů vytvoří, všechny znalosti pro vtělení touhy se ve mně

samotném narodí."

„A zatím se tedy budeš radit s dědečkem?"

„Ano, s dědečkem, s mámou, s tebou a sám se budu snažit přemýšlet."

„Takže na recept neobyčejného nápoje, který jsi mi dával pít po celé tři dny, je třeba se zeptat

dědečka?"

„O něm ti, tatínku, mohu všechno povědět i já."

„Tak mi to pověz."

48

„Tento recept je sestaven z rostlin rostoucích v tajze. Abych se dozvěděl, jaké byliny a v jakém

poměru mám použít, tři dni a tři noci jsem sledoval sobola. Sobola, který se také chtěl stát tátou.

Dědeček mi pověděl, že sobolí samička nechce k sobě sobola pustit, dokud se on nepřipraví. A

sledoval jsem, které bylinky jí v těchto dnech a kterou dobu volí pro jejich utrhnutí. To se také

ukázalo jako důležité. Sbíral jsem všechny bylinky, které jedl sobol, jenomže ve větším množství.

Protože vážíš, tatínku, podstatně víc než sobol.

Všechny bylinky, jež jsem sbíral po částech, jsem dával do moždíře a roztíral jsem je, dokud se

neobjevila šťáva. Při tom jsem myslel pouze na to příjemné: na tebe, tatínku, na mámu, na mou

budoucí sestřičku. Pak jsem vytvořenou kašičku skladoval v hliněném džbánu. Zalil jsem to

vodou, dodal jsem cedrový olej, aby se nahoře vytvořil povlak. Když jsi vypil jeden doušek

nápoje, tatínku, a tvé srdce začalo tlouct trochu rychleji, pochopil jsem, že se nápoj podařil."

Vyslechl jsem syna a pomyslel jsem si: „V přirozených podmínkách se málokomu naskytne

možnost pozorovat sobola. Ale možná, že by se dalo zjistit, jaké bylinky jí například kocour nebo

pes. Proto je třeba je odnést anebo odvézt do lesa a pozorovat jejich chování, a pokud to bude

možné, určit, jaké bylinky jí."

Moc mě zaujal recept nápoje, který připravil syn, protože už po jeho třídenním užívání se

projevil citelný efekt. Ale mluvilo se o tom, že úplná ozdravná kúra má trvat devatenáct nebo

třiatřicet dnů. Takže po úplné kúře ve spojení s ostatními cviky se člověk skutečně může

vyléčit z mnoha chorob, pozastavit stárnutí organizmu nebo v určitém smyslu omládnout.

Opakuji: praxe pouhého třídenního použití potvrzuje takový efekt.

Ale existuje také lidová moudrost a vědecké zdůvodnění.

Lidé samozřejmě vidí v lékárnách bylinné směsi, které nabízí naše farmacie pro léčení různých

nemocí. To, že v přírodě existuje množství léčivých rostlin, vědí mnozí. Ale ne všichni vědí o tom,

že skutečného léčebně-profilaktického nebo ozdravného efektu lze docílit tehdy, když rostlina

bude sklízená v určitý den a čas.

Co se týče směsí z bylin, tak tady je, kromě jiného, důležitý poměr léčivých bylin. Jak je vidět,

pro získání podobné směsi je třeba znát velké množství aspektů. A je velice pochybné, zda je

alespoň někdo ze současných bylinkářů zná všechny.

Tentokrát jsem moc chtěl pro své čtenáře přivézt jako dárek recept ozdravení organizmu, který

se nikdy dříve ve světě nepublikoval, a aby nebyl tak složitý jako synův, ale jednoduše přístupný

pro většinu lidí.

Jakmile skončila třídenní ozdravovací kúra, rozpracovaná synem, a on mi sdělil, že si chce jít co

nejdřív lehnout (jak se ukázalo, tři noci nespalvíc než dvě až tři hodiny), a usnul, hned jsem šel

na Anastasiin palouk. Nejvíc mě zajímaly dvě otázky: proč náš syn nemá znalosti o minulosti

jako dědeček. A druhá - zda je možné zjednodušit recept nápoje, který pro mě připravil?

Zjevení.

Ale myšlenka na recept se postupně posouvala do pozadí. Začal jsem přemýšlet o budoucí dceři.

Z jedné strany by vůbec nebylo špatné, kdyby Anastasia porodila ještě i dceru. Ale z druhé

strany, dcera povyroste, bude mít svůj prostor nebo zdědí ten, který vytvořil můj syn, a

vyvstanou před ní stejné problémy jako teď před Voloďou. A navíc, za koho se tady, v tajze,

provdá?

49

Odejít do našeho světa nebude jednoduché. Odejít - znamená vzdát se svého prostoru, svých

věrných kamarádů-zvířat. S životem v tajze stěží bude souhlasit někdo z mladých lidí: pro

člověka, jenž přišel zvenčí do vzdálené tajgy, tady není příliš komfortně. Abych byl upřímný, také

se tady necítím moc pohodlně. Komunikovat s Anastasií je zajímavé, dokonce mě nějak k sobě

přitahuje: když jsem vedle ní, pociťuji klid v duši a radost. Ale když zůstávám sám, když vedle

mě není, necítím se dobře, a dokonce mám trochu strach.

Zvířata se chovají k Anastasii a synovi úplně jinak než ke mně. Samozřejmě že na mě neútočí,

ale když se potkáváme, dívají se na mě s napětím. Zkoušel jsem za přítomnosti Anastasie dát

povel veverkám, aby přinesly cedrové šišky. Dělal jsem stejná gesta, jako Anastasia, ale

veverky nereagovaly. Jednou jsem se pokoušel přivolat vlčici. Stejně jako Anastasia jsem

natáhl ruku jejím směrem a poplácal se po noze. Ale vlčice, místo aby přiběhla ke mně, zůstala

stát na místě a srst se jí agresivně naježila. A já jsem ztratil jakékoliv přání s těmito zvířaty

nadále komunikovat. Pochopil jsem: navždy mohou být věrná pouze jednomu konkrétnímu

člověku.

Z toho vyplývá, že když přijde k dceři na návštěvu nějaký mladý člověk, nebude se v jejím

prostředí cítit dobře. Nepomyslel Voloďa na budoucnost své sestřičky. Pochopte, lituje zvířata,

ale vypadá to, že sestru ne. Také jsem na to nepomyslel, nerozvážně jsem v něm vzbudil naději.

Zamyšlen, ani jsem si nevšiml, že jsem se octl na Anastasiině palouku. Udělal jsem několik kroků

směrem k známé zemljance, uviděl jsem Anastasii, jež stála napůl otočená ke mně a rukama

rozčesávala vlasy, a zastavil jsem se: nepodobala se té ženě, kterou jsem znal již deset let. A

když se ke mně otočila, nohy se mi podlomily, srdce mi začalo bušit zrychleně a pochopil jsem,

že se nemohu pohnout.

Deset až patnáct kroků ode mě stála žena jako pohádkové zjevení. Měla na sobě tenké světlé

šaty, jakoby plesové, dlouhé ke kotníkům a obepnuté páskem na štíhlém pase. Hlavu zdobil jako

diadém věnec z bylin a květin. Zlatavé kadeře splývaly po ramenou. Ale to nebylo to hlavní. Její

urostlá postava a tvář byly tak překrásné, že se to nedalo popsat.

Bál jsem se pohnout. Upřeně jsem se díval na Anastasii a zdálo se mi, že když odvrátím pohled,

ztratím vědomí. Zatočila se mi hlava, ale dál jsem se na ni díval bez mrknutí. Vší silou jsem zaťal

nehty do ruky, aby mě bolest vyvedla z neobvyklého stavu. Ale téměř jsem ji nepocítil. A když

se neobyčejně krásná žena pomalu a graciézně pohnula směrem ke mně, přestal jsem cítit nejen

bolest, ale i celkově své tělo. Pomalu se přiblížila téměř ke mně. Pamatuji si, jak jsem pocítil

okouzlující aroma jejího těla, její lehký dech a... ztratil jsem vědomí.

Probral jsem se na trávě. Anastasia, sedící vedle mě, mi masírovala spánek a kořen nosu. Již

neměla na hlavě věnec-diadém, vlasy, odhozené na záda, byly ovázané bylinou. Dívaje se do

jejích laskavých šedomodrých očí, jež mi byly tak blízké, jsem se téměř uklidnil. A úplně jsem se

vzpamatoval, když jsem uslyšel její hlas:

„Co se ti přihodilo, Vladimíre? Vyčerpal ses, nebo tě rozrušil náš syn?"

„Syn? Naopak, celé tyto tři dny mě léčil. Dělali jsme různé procedury."

„A vyčerpali jste se?"

„Voloďa se vyčerpal. Usnul. Já jsem se naopak začal cítit velmi dobře."

„Tak proč jsi ztratil vědomí? Srdce ti bušilo zrychleně, teď také není úplně klidné."

50

„Proto... Ale proč ses, Anastasie, tak neobvykle vystrojila? Vlasy sis nějak jinak učesala. A také

tvá chůze, když jsi šla ke mně, byla neobyčejná."

„Chtěla jsem, aby ses cítil příjemně, Vladimíre. Vždyť jsi zvyklý dívat se na pěkně oblečené ženy.

Myslela jsem si, že se spolu projdeme tajgou nebo podél jezera. Ale ty tu ležíš. Pokud si chceš

odpočinout, pojďme do zemljanky, trochu si zdřímneš."

„Nejdřív se pojďme projít. Jak jsi to chtěla," řekl jsem a vstal. „Jenomže, Anastasie, jdi prosím za

mnou."

„Proč?"

„Proto. I když je pro mě, samozřejmě, obvyklejší dívat se na pěkně oblečené ženy, pro tebe je

lepší se tak nestrojit. Ani dělat takový účes není třeba, ani se tak zdobit."

„Nelíbilo se ti to, Vladimíre?" zeptala se Anastasia, jdoucí za mnou.

„O to nejde. Líbilo se mi to. Ale napříště všechno dělej postupně. Nejdřív, například, účes. A

takhle choď nějakou dobu. Pak si vezmi svůj věnec, za den až dva - šaty, ale bez pásku, potom

si jej ovaž kolem pasu. Je to nezvyk, když uděláš všechno najednou. Nějak to vypadá neobvykle."

„Neobvykle? Takže jsi mě nepoznal, Vladimíre?"

„Poznal jsem tě. Ale... Jednoduše jsem zpitoměl z tvé krásy, Anastasie."

„Aha, přiznal ses. Přiznal ses. Takže mě považuješ za krásnou? Ano?"

Pocítil jsem její ruce na mých ramenech a zastavil jsem se. Pak jsem zavřel oči, otočil jsem se a

odpověděl:

„Jsi, Anastasie, nejen krásná. Jsi..."

Přivinula se ke mně a položila hlavu na mé rameno.

„Náš syn, Anastasie, chce mít sestřičku," pokračoval jsem šeptem.

„Také chci, Vladimíre, abychom měli dceru," tiše odpověděla Anastasia.

„Ať se podobá tobě, Anastasie."

„Také tobě ať se podobá naše dcera..."

Tu noc nedokážu popsat. A ráno také. Není možné je vylíčit. Ale jen jedno bych chtěl říci mužům:

pokud se alespoň někomu podaří ve známé ženě uvidět bohyni, budou božskými noc a den a

mnoho-mnoho dní a nocí. Před nimi zblednou trápení minulosti. A nikdy nepřijde nečas.

Nejedná se tu o přílišné city, o krásná slova vyznání lásky. Tady jde o to...

Avšak, ať si v tom každý sám udělá jasno, pokud to dokáže nebo pokud se mu bude chtít.

Vladimíre, možná to není jednoduché, ale pokus se uvědomit si toto. U Vedrussů při početí

dítěte vůbec nebylo hlavní intimní sblížení. To, co teď provádějí lidé v postelích a čemu říkají

milování, Lásku jenom uráží, ponižuje Boha. Uspokojení vášně dosahují jen na okamžik a myslím

si, že se nerovná ani setině toho, které předurčil člověku Bůh.

Vedrussové neviděli jeden v druhém objekt uspokojení tělesné vášně, ale něco jiného. Když si

Ljubomila a Radomír přáli stvořit dítě, nevnímali jej jako něco odděleného od nich. V těch

dobách byla jiná kultura citů. Zamilovaní manželé v tom druhém viděli dítě. V důsledku toho

51

byla jejich láska úplně jiná. Nepřitahovala je k sobě vášeň spojení. Přitahovalo je k sobě velké

usilování o tvoření.

Radomír objal Ljubomilu jako své dítě. Něžně pohladil její vlasy, dotkl se pružných prsou, hladil

její ramena, líbal jí dlaně. Ona se dotýkala jeho ramen, něžně jej vzala kolem krku a jako dítě

přivinula ke své hrudi...

Ve světě existuje velké množství traktátů, jež se pokouší učit lidi intimnímu spojení. Ale nikdy

nebylo a nebude spisu, schopného vylíčit vedrusské početí.

Hlavní roli v něm nehrála těla. Plnila jen lidskou vůli a přání. V tom okamžiku lidé byli v jiné

rovině. Když se velké konání završilo, vraceli se na Zem. Získané uspokojení nebylo

krátkodobé. Zůstávalo s nimi navěky a jako by o stupínek zvedalo člověka k vyšší dokonalosti.

Uskutečnilo se... Radomír v zapomnění, jako by se nechtěl vracet z dříve nevědomé roviny,

políbil Ljubomilu jako své narozené dítě a usnul šťastným spánkem. Možná proto, že se tam

chtěl opět vrátit.

Ale Ljubomila nespala. Jako by v sobě cítila neobyčejnou částečku. Vstala z postele a přistoupila

k oknu. Do okna svítilo sluníčko a rozdělovalo parapet na světlou a stinnou část.

Po místě styku mezi světlem a stínem Ljubomila přejela prstem, sundala se zápěstí lněnou

tkaničku a položila ji tam. Vedrussové vždy zaznamenávali den a okamžik početí.

Pak na místě, kde se konal sňatek, zasadili strom, jehož kmen měl být rovný. Proti němu zasadili

druhý strom, když se hranice mezi světlem a stínem na parapetu kryla s lněnou tkaničkou. Druhý

strom se sázel ve stínu kmene prvního stromu. Takový čin umožňoval vzpomenout si vždy na

okamžik početí dítěte. A horoskop, který se sestavuje od tohoto okamžiku, je přesnější. Nehledě

na to, že Vedrussové věděli o rozmístění planet a jejich vlivu na lidské tělo, dokázali konat

úspěšné činy, jelikož vlastnili velkou energii.

Mezi tyto stromy posléze vylévali vodu po porodu a do půdy zakopávali placentu. Pak dospělý

člověk v den svého početí na tomto místě spal. Rozmístění planet se rok od roku trochu měnilo

a člověk v takovém spánku mohl cítit všechnu informaci, jdoucí z Kosmu. Ne rozumem, spíše

podvědomím, přes city. Až do Božího stvoření všeho pozemského. A pokud měl nějakou nemoc

nebo jej něco trápilo, spánek na tomto místě jej uzdravoval. Ale vedrusské tělo velmi zřídka

mohla zasáhnout nemoc.

Místo početí jim z větší části sloužilo pro uvědomění si vesmíru."

NAD TELEGONIÍ LZE ZVÍTĚZIT.

„Anastasie, slyšel jsem, že volchvové uměli vítězit nad jevem telegonie, tedy nad důsledky

předmanželského vztahu. Pokud žena měla předmanželský vztah, první muž, jak je teď známo,

rozhodně ovlivní zevnějšek a charakter dítěte, které bude počato jiným mužem, například jejím

manželem.

Pokud se před početím uskuteční obřad sňatku, o němž jsi vyprávěla, důsledkům

předmanželského vztahu bude jednou a provždy konec?"

„Vladimíre, dítě se nemusí vždy podobat prvnímu muži. Stává se, že výraznost nových událostí

a síla pocitů vymazávají informaci o nezdařilých vztazích. Ale Vedrussové přece měli obřad,

52

pomáhající vymazat to staré a nepotřebné. Očišťuje muže a ženu, mají se ho zúčastnit tři

myšlenky. Čí, zkus na to přijít sám."

„Radši to ihned pověz sama, Anastasie. I bez toho se mi od všech těch informací přehřál mozek."

„Dobře, povím to. Ale je velice důležité, aby se lidé naučili sami dělat potřebné závěry."

„Někdy se naučí, teď radši vyprávěj, protože otázka je velice důležitá."

„V tom případě mi polož otázku v celém jejím rozsahu."

„Jak to v celém rozsahu?"

„Dobře víš, Vladimíre, že se tento jev netýká jenom žen, ale ve stejné míře také mužů.

Předmanželský vztah muže má stejný vliv na budoucí dítě. Dokonce nejpoctivější panenské

dívce se může narodit „cizí" dítě, pokud manžel není panic. Víš o tom, Vladimíre."

„Ano, bohužel vím, Anastasie. Četl jsem, jak se jeden voják, když se vracel z vojny domů, napil

na nádraží alkoholu a vyspal se s prostitutkou asijského původu. Přijel do své vesnice, oženil se

s dívkou, která na něj čekala a narodilo se jim dítě se snědou pletí a šikmýma očima. Všichni

začali obviňovat dívku, ale v okolí žádný Asijec nebyl. Jenže jsem si myslel, že o mužích se mluvit

nemusí."

„Rozhodně je potřeba mluvit také o mužích: při obřadu mají plnit hlavní roli.

Spočívá v následujícím. Na tom místě v přírodě, kde žijí manželé, musí muž zařídit postel pod

hvězdným nebem. Sám ji ustlat pro sebe a pro svou ženu. Tři dni se mají postit a tři noci spát

pod širým nebem. Před každým spánkem má muž omýt ženu pramenitou vodou a také se

omýt sám. Ženu musí utřít lněnou látkou, ale sám se utírat nesmí, jen rukama má setřít kapky

vody. Muž musí jít do postele se ženou mokrý. Během těchto tří dnů nesmí mezi nimi dojít k

pohlavnímu styku.

Když budou spát pod širým nebem, během první noci si mají navzájem odpustit minulost a

představovat si budoucí dítě.

Muž má myslet na to, že se dítě bude podobat jeho ženě, a žena si má představovat dítě

podobající se jejímu muži.

Po uplynutí těchto tří dnů se lze sbližovat také tělesně, planety v nich vymažou informaci o

minulosti a nepočatých dětech. Ale před tím, než se dva intimně sblíží, muž má oddat ženu. Ve

vedrusském obřadu to dělá dívka, ona pokládá na hlavu vyvoleného věnec, ale v tomto obřadu

musí oddávat muž ženu.

Nemusí ho dělat ty páry, které společně hledaly místo pro svůj budoucí statek, našly jej a začaly

na něm žít."

„Proč nemusí?"

„Samotné hledání, první tři dni zařízení je očistí, pokud během tří dnů budou myslet na dítě, ale

nepočínat ho..."

„Anastasie, a kde je třetí myšlenka? Říkala jsi, že jsou potřebné tři myšlenky současně."

„Ano, říkala jsem a v tomto případě tři myšlenky byly. Již na třetí noc, kdy muž se ženou spali

pod širým nebem, pomáhalo jim svou myšlenkou budoucí dítě."

„A kde bylo?"

53

„Tam, kde jsou všechny děti před pozemským vtělením.

To je celý obřad, jejž promyslel velký volchv a předložil lidem, a radoval se sám, když viděl, do

jaké míry je účinný. Po něm přibylo šťastných rodin.

Pochopil jsi všechno, Vladimíre, dokážeš lidem povědět o tomto obřadu?"

„Samozřejmě že jsem to pochopil a všechno jim povím."

„A nic nepřidáš k mému vyprávění?"

„Ne, nepřidám."

„Pak obřad nebude účinný."

„Jak to? Proč?"

„Nezapojí se mysl předků."

„Ano, vzpomněl jsem si, dědeček mi vyprávěl, že je potřeba pokání. Připomenu to čtenářům. I

když moc nechápu, proč se má omluvit právě naše pokolení? Vždyť jsme to nebyli my, kdo

zatajoval a ničil jejich kulturu."

„Lze, samozřejmě, usuzovat i tak: ,nebyli jsme to my.' Ale bude lepší, když vznikne jiná

myšlenka."

„Jaká?"

„Naše pokolení má tu čest a štěstí vrátit se ke kultuře svých prarodičů. Svázat přetrženou niť,

jež nás spojovala.

„Jen tehdy se v lidech začnou uskutečňovat velké objevy. Jen tehdy nám budou pomáhat

myšlenky prarodičů. Teď nám jejich myšlenky, kvůli našemu nechápání, musí oponovat."

PSYCHOLOGIE ZROZENÍ A PŘÍCHODU ČLOVĚKA NA SVĚT.

Dotýkaje se této otázky, je třeba ihned poznamenat, že podle Anastásiiných informací je proces

početí, těhotenství a příchodu člověka na svět spíše psychologický než fyziologický. Je to

nejvyšší společné tvoření muže a ženy. Je to výsledek práce jejich myšlenek, citů a intelektu.

Ze začátku u mě, a myslím si, že také u mnohých čtenářů, podobné tvrzení vyvolávalo údiv,

proto uvedu na toto téma podrobnější dialog.

„Anastasie, jak je možné tvrdit, že tento proces je hlavně psychologický? Vždyť se v mateřském

lůně vyvíjí reálný materiální plod. Žena prožívá reálné fyziologické pocity, občas bolestivé. Na

téma donošení dítěte a jeho příchodu na svět je napsáno mnoho vědeckopopulárních knih, v

nichž se občas velice

podrobně vysvětluje, co a jak má dělat těhotná žena právě na fyzické úrovni. Vypadá to, že na

prvním místě je přece fyziologie."

„Ano, skutečně se takové mínění pevně zakořenilo v lidské společnosti, je to velice smutný fakt,

jenž svědčí o tom, že hlavní součást lidského „Já" ustupuje do pozadí, nebo se úplně ztrácí.

Proto na svět přicházejí lidé ve své podstatě vzdálení Bohu.

Posuď to sám, Vladimíre, plod žije v mateřském lůně a vyvíjí se ne proto, že někdo na toto téma

napsal nějaké traktáty, ale proto, že je to tak zamýšlené Stvořitelem, přírodou. Zasahovat do

54

tohoto vysoce dokonalého procesu znamená vyměňovat přirozené, dokonalé za umělé a méně

dokonalé.

Fyziologie formování lidského těla je Stvořitelem naprogramována a může probíhat sama od

sebe, neobtěžovat matku a otce řízením tohoto procesu.

Psychologie a filozofie narození - nesmírně důležitý proces - se plně nachází v moci matky a

otce. Je to společné tvoření člověka a Boha.

Bolest, jež vzniká v okamžiku rození děťátka, svědčí o nesprávném psychologickém přístupu

rodičů k procesu narození.

Množství zvířat rodí své potomstvo v obvyklých přírodních podmínkách a žádné z nich nehyne,

netrápí se. A pro svůj milovaný výtvor, pro člověka, Stvořitel nezamýšlel bolest. Stejně jako

nechtějí bolest pro své děti milující rodiče.

Za plnění svého nejvyššího předurčení - tvoření božského člověka - určil Tvůrce pro ženu, která

v sobě nosila božský plod, odměnu. Touto odměnou jsou pocity blaženosti, radostného nadšení

při porodu, ale ne bolest. Proces narození člověka má být naopak radostný a příjemný.

Sám člověk, oklamaný okultními vědami, vnucením toho špatného, svým mylným zásahem

udělal rození dítěte bolestivým pro matku a smrtelně šokujícím pro novorozeně."

„Co s tím má společného šok, k tomu smrtelný pro novorozeně? Vždyť se jen rodí."

„Ano, rodí se, ale nechápe, proč jej při tom něco hrubě vyráží z příjemného a dokonalého

prostředí a proč jeho matka trpí. Matčina bolest působí dítěti velké útrapy."

„Copak lze rodit úplně bezbolestně?"

„Nejenže bezbolestně, ale s velikým, příjemným potěšením a radostí."

„Vždyť právě současná medicína může pomocí narkózy zabezpečit bezbolestný porod."

„Narkóza zmenšuje bolest rodičky, ale zvětšuje duševní bolest dítěte, vždyť při narkóze ztrácí

kontakt s matkou. Strach v něm vytvoří pocit nejistoty a takový stav, který u člověka zůstane

také v dospělém věku, dokonce v hlubokém stáří. Připraví jej o možnost dalšího zrození."

„Ale proč se to stává?"

„Když člověk žije v mateřském lůně, cítí se útulně, komfortně, blaženě a klidně. Na fyzické úrovni

dostává všechno potřebné. Nepřítomnost problémů, které provází člověka v každodenním

životě, mu umožňuje pociťovat celý vesmír. V průběhu devíti měsíců dostává všechny původní

informace o nádherném vesmíru a předurčení člověka.

Jeho svět v mateřském lůně je krásný, nedozírný.

A najednou se jej z této velké blaženosti něco pokouší násilně vyrazit. Všechny ženy vědí, že

začaly porodní bolesti. Jsou jakoby nezbytné, proto lidé nepřemýšlejí, jaké pocity vyvolávají u

dítěte. A málokterá žena dnešního světa ví, že při bolestech je možno ne strašit, ale naopak,

laskat své dítě, mluvit s ním, komunikovat a zvát je, aby se narodilo na svět. Necítit při tom

vůbec bolest.

Volání své matky a otce dítě uslyší, stahy pojme jako lásku a vybízení, bude chtít poznat to

neobvyklé, narodit se na svět z vlastní vůle.

55

Narodit se na svět dle vlastního přání má velký význam. Při takovém porodu se v dítěti uchovají

všechny informace od Boha.

Když se žena leká porodních bolestí, leká se člověk v jejím lůně. Když má žena bolesti a myslí jen

na sebe, děťátko prožívá dvojnásobnou bolest, cítí se opuštěné a hlavně - bezmocné a

bezbranné. Takové pocity jsou škodlivé a nepomíjející. Vymazávají všechny informace o

vesmíru, jež dítě dostalo dříve. Vymazávají proto, že jim odporují. Při takovém porodu se poprvé

v životě dítě necítí být vládcem vesmíru, ale nicotným člověkem, podřízeným nějakým silám.

Rodí se lidské tělo, ale duch vládce a tvůrce se v něm nenarodí. Takový člověk se nestane

podobou Boha, bude z něj jen otrok jiné bytosti a po celý život se bude marně pokoušet

osvobodit se z jařma.

Pozemští vládci, prezidenti, stejně jako jejich ochrana a obsluha, jsou také otroky okolností.

Jakoby rozhodují o něčem důležitém, snaží se zařídit svůj život šťastně, ale ten je stále

nešťastnější a bezvýchodnější, znečišťují se vzduch a voda.

Myšlenka o bezvýchodnosti, vštěpená porodní bolestí, brání lidské společnosti přijmout

důstojná rozhodnutí."

„Ano, takový porod vytváří děsivou situaci. Možná, že ne nadarmo se teď některé ženy

podrobují císařskému řezu. Při něm se nestávají podobné věci, co myslíš?"

„Stávají. Podobný způsob lze těžko pojmenovat narozením člověka, podobá se spíše obyčejné

operaci. Kdo v tomto případě přivádí na svět člověka, matka, která neporadila dítě, nebo

chirurg, jenž z mateřského těla vyřezává plod?

Dítě, které se zatím neobjevilo na světě, najednou ztrácí kontakt s matkou a tedy s celým

vesmírem. Pak je násilně vyndávají z lůna. Nač? Kam? A proč tak hrubě? Proč na něm nic

nezáleží? Svět se pro něj hroutí!

Lidé si myslí, že se na svět rodí dítě, ale ono má v okamžiku porodu pocit, jako by umíralo. A i

když to vypadá, že člověk zůstal naživu, ve skutečnosti žije jen tělo. Do konce života se bude

nicotnými pozůstatky své duchovní bytosti pokoušet hledat své božské „Já". Mohou za to jen

otec a matka."

„Anastasie, pochopil jsem, že na ženách, na tom, jak nosí a rodí děti, záleží budoucnost jejich

potomstva a budoucnost celé lidské civilizace. Je to tak?"

„Ano, je to tak, Vladimíre. Ale narození dítěte ve stejné míře záleží na otci, na muži."

Když dítě přivede na svět muž...

„Počkej, počkej, Anastasie, vysvětli mi, co myslíš slovy „přivede na svět muž“? Muži přece

nemohou rodit. Fyziologicky toho nejsou schopní."

„Vždyť právě v tom je chyták. Když většině lidí bylo vštěpeno, že porod je z větší části

fyziologický proces, odstranil se od narození velký duch Otce-Tvůrce. Přesněji od porodu byl

odstraněn Bůh-Otec. Jeho nepřítomnost se odrazila na ženě porodní bolestí a působila lidská

trápení."

„Vysvětli mi podrobněji, jaká je role muže při porodu? A proč jeho odstranění je stejně silné

jako odstranění Boha? Má muž asistovat při porodu své manželky?"

56

„Vůbec není potřeba, aby asistoval, stačí, aby byl nablízku, ale v tom nespočívá hlavní

předurčení otce."

„V čempak tedy je?"

„Abys to pochopil, musíš si uvědomit, že mateřské lůno vyživuje tělo plodu, počatého s

milovaným člověkem. Vyživuje tělo, které je důležité, ale není hlavní.

Plod reaguje na stav matky a na její city, ale ve stejné míře reaguje na otcovy city.

Když manžel mluví s těhotnou ženou, plod jejich slovům nerozumí, nechápe úplně význam

těchto slov, ale jemně vnímá city svých rodičů.

Muž občas pod vlivem něžných citů může pohladit břicho své těhotné manželky, přiložit k němu

ucho a slyšet pohyby dítěte. Podobné doteky jsou pro ženu příjemné, ale plod, jenž se v ní

nachází a jakoby je fyzicky pocítit nemůže, je cítí mnohem více.

Směřují k němu proudy matčiných a otcových citů, přijímá je s velkou radostí a blažeností.

Na citové úrovni čte plod také myšlenky. Když rodiče čekají dítě v lásce, ve shodě a myslí na něj,

od samého početí se dítě stále nachází v energetickém poli matky a otce, které je pro něj

příjemné.

Prostřednictvím matčiných a otcových pocitů vnímá prostor za mezemi matčina lůna. Pokud

otec, jenž uslyší zpěv slavíka, se z něj zaraduje, plod nacházející se v matčině lůně pocítí ptačí

zpěv a otcovu radost. Když se narodí a dospěje, bude se radovat ze zpěvu slavíka stejně jako v

lůně.

Pokud se otec nebo matka najednou leknou, když třeba uvidí hada, narozené dítě se jej bude

lekat také. V matčině lůně, samozřejmě, hada vidět nemohlo, ale prostřednictvím toho, co viděli

rodiče, se v jeho podvědomí bude uchovávat informace o něm.

Když otec bude své těhotné ženě krásně zpívat písně, jejich dítě, až vyroste, zazpívá stejně

dobře jako otec. Když otec ve svých myšlenkách bude uvažovat o hvězdách, projeví o ně zájem

jejich dítě."

„Také jsem slyšel, jak jeden skladatel často hrával své těhotné manželce na klavír, při tom stále

opakoval melodii, již napsal a která se zalíbila jeho ženě. Ale potom se tento skladatel rozešel s

manželkou ještě před narozením dítěte. Když synek povyrostl, tato žena jej dala do hudební

školy. A jednou uslyšela, jak chlapec hrál na klavír otcovu melodii. Udivená žena si myslela, že

její syn někde našel staré noty, vždyť tato melodie nezněla na žádném koncertu a nikde nebyla

publikována. Když vešla do pokoje, zjistila, že její syn hrál bez not. Matka se jej zeptala:

,Kdo tě naučil tuto melodii, synku?'

,Nikdo,' odpověděl chlapec, jednoduše jsem ji někde slyšel, ale nepamatuji se kde. Líbí se mi. A

tobě, mami?'

,Mně se také líbí,' odpověděla žena a zeptala se: ,ale jak sis ji dokázal zapamatovat, vždyť ve

škole ani z not nehraješ skladbu ihned?'

,Ano, ne hned, ale tuhle jsem si z nějakého důvodu zapamatoval rychle. Jako by byla ve mně.

Chci pokračovat v jejím skládání dál.'

Chlapec pokračoval v otcově melodii, kterou slyšel v matčině lůně. Stejně jako otec se stal

skladatelem."

57

„Uvedl jsi dobrý příklad, Vladimíre, není ojedinělý. Mnoho příkladů svědčí o tom, že s výchovou

dítěte je lepší začínat v mateřském lůně. Dokonce trochu dřív, než se uskuteční početí."

„Jak to dřív? Vždyť před početím ještě nikdo není?"

„Říkal jsi mi o telegonii, Vladimíre, o tom, že se občas ženě narodí dítě, které se podobá jejímu

prvnímu muži, ale ne tomu, s kterým je počala. Tento jev právě vypovídá o tom, že dokonce

nepočatý člověk, který zatím jen stojí ve frontě na početí, již čte otcovu informaci."

„Cožpak taková fronta existuje?"

„Ano. Jakmile mezi mužem a ženou dojde k intimnímu sblížení, v prostoru se rodí duch,

připravený vtělit se do materiálna."

„Dokonce když ke styku došlo jen tak, bez cíle zplodit dítě?"

„Duch se objevuje, když muž dosahuje uspokojení."

„Máš na mysli orgasmus?"

„Nelíbí se mi to slovo, Vladimíre, vyjadřuje nesprávnou informaci o podstatě."

„Tak dobře, budiž uspokojení. Ale mohla bys alespoň nějak dokázat objevení tohoto ducha?"

„Důkazy najdeš sám, Vladimíre, pokud si to budeš přát. Vždyť pro jednoho člověka podstata

tohoto jevu bude srozumitelná pouze po několika slovech, pro druhého budou zapotřebí roky

a množství příkladů, ale i tehdy třeba nebude chtít pochopit."

„A současná věda může předložit alespoň nepřímé důkazy toho, o čem mluvíš?"

„Samozřejmě."

„Jaká věda, biologie, genetika? Musím to vědět, abych jednodušeji hledal důkazy."

„Jednoduše je najdeš ve fyzice, Vladimíre."

„Ve fyzice? Co s tím má společného fyzika? Vždyť jsi mluvila o duchovních věcech, tady je

zapotřebí ezoterika, ne fyzika."

„Ve fyzice existuje zákon zachování energie."

„Co s tím má společného tenhle zákon."

„V muži se v průběhu sblížení se ženou shromažďuje neobyčejně silná energie a v určitém

okamžiku se uskutečňuje její výron. Podle zákona o zachování energie, ona nemůže jen tak beze

stopy zmizet, ale může z jednoho stavu přejít do jiného. V tomto případě obrovská energie

muže, její bleskurychlý výron vytváří ducha."

„To je přesvědčivé. Ale zároveň smutné. Kolik vytvořili muži duchů, kteří nenašli své materiální

vtělení? Zřejmě mnohém víc, než je lidí na Zemi?"

„Ano, mnohokrát víc."

„Trápí se nebo zůstávají energií, která nic nechápe?"

„Vlastní city. Jejich trápení je nezměrné."

„A ti, kteří jsou počatí, ihned začínají cítit své rodiče?"

„Ano, ihned a ve stejné míře otce i matku.

58

V průběhu devíti měsíců, které dítě žije v mateřském lůně, jej rodiče mohou mnohému naučit.

Nic nepotřebuje opakovat dvakrát, informaci, kterou dostává prostřednictvím rodičů, si

zapamatovává okamžitě a na celý život.

Otec, jenž má plnohodnotné znalosti, po celých devět měsíců jakoby nosí, vytváří duchovní a

intelektuální „Já" svého dítěte.

Právě on, otec, je zodpovědný za nejvyšší součást člověka a v tomto je jeho role podobná Bohu.

Právě otec rodí duchovní součást člověka. Na celých devět měsíců musí otcové připravovat

program vytvářející ducha, povahu a intelekt budoucího člověka."

„Mluvíš, Anastasie, o programu, o otci, který má plnohodnotné znalosti o procesu výchovy

svého dítěte, jež se nachází v mateřském lůně..."

„Nemluvím o výchově dítěte, ale o jeho narození. Otec nevychovává, ale právě rodí druhé

nemateriální „Já" svého budoucího syna nebo dcery."

„Takový pojem vůbec nemáme. Zřejmě neexistuje. Předpokládá se, že hlavní role otce v

narození dítěte končí po jeho početí. Potom otec v lepším případě pomáhá těhotné manželce

v domácnosti, zabezpečuje ji vším potřebným."

„Bohužel se tak ve většině případů stává."

„Kdo v takovém případě vytváří hlavní duchovní součást člověka, pokud otec nechápe své

předurčení?"

„Náhody, nebo někdo jiný, kdo o ní ví a přitom sleduje svůj cíl."

„Vypadá to, že muži, kteří nejsou obeznámeni s možností plné účasti ve vytváření svého

budoucího dítěte od okamžiku početí, pak vychovávají ne zcela své děti?"

„Bohužel se to často stává."

Zřejmě jsem začal chápat význam toho, co řekla Anastasia, a na jeho pozadí celou tupost našeho

života. Možná, že ke všem sociálním kataklyzmatům dochází právě proto, že my se v drtivé

většině o své děti málo zajímáme, dokonce i když se nacházíme vedle nich. Necháváme je na

pospas osudu, někomu je odevzdáváme. Ale při rozhovoru s Anastasií mě nezarmoutily

společenské poměry, ale osobní. Vyvolaly ve mně velice smutné pocity. Dokonce jsem nechtěl

pokračovat v rozhovoru.

„Zbledl jsi, Vladimíre, pohasly ti oči, proč?" zeptala se Anastasia, když viděla můj stav.

„Nemám sílu o tom mluvit dál, Anastasie."

„Tuším, co se s tebou děje. Ale bude jednodušší, když mi povíš o příčině svého smutku sám."

„Není tady o čem vyprávět, bez toho je všechno jasné.

Když jsem si uvědomil důležitost tvých informací o rození dětí, zároveň jsem pochopil také to,

že jsem se nedostatečně zúčastnil narození své dcery Poliny. Ale tehdy jsme ani já, ani má žena

nevěděli, jak je ve skutečnosti třeba přistupovat k narození dítěte. Jenže ty jsi tuto informaci

měla, porodila jsi syna, dceru a já jsem zůstal stranou. Věděla jsi o tom, nicméně jsi mi

nepověděla zavčas, co má dělat otec. Co víc, pamatuji si, jak jsi říkala, že nějakou dobu vůbec

nemám vidět svého syna, dokonce už po jeho narození. Proč jsi to udělala, Anastasie?"

59

„Ano, říkala jsem ti to, Vladimíre. Ale popřemýšlej sám, čemu bys začal učit syna, kdybys devět

měsíců žil po mém boku v tajze? Chceš, abych ti napověděla?"

„Napověz."

„Vždyť jsi mě v té době žádal, abych opustila svůj rodový palouček v tajze, svůj Prostor Lásky,

který vytvářeli už moji rodiče. Chtěl jsi, abych porodila ve městě, v nemocnici. Pak jsi říkal, že

našeho syna je potřeba dát do školky a do nejlepší školy, že z něj uděláš podnikatele a bude

muset pokračovat ve tvé práci."

„Ano, říkal jsem to, tehdy jsem mnoho věcí nevěděl. Pak jsem se přece smířil s tím, že do města

nemůžeš nebo nechceš, ale stejně jsi mi nenabídla, abych zůstal s tebou v tajze."

„A kdybych ti to nabídla, zůstal bys?"

„Nevím, možná, že bych zůstal."

„Co bys tady dělal?"

„Jako všichni, nějakou mužskou práci v hospodářství."

„Ale vždyť víš, Vladimíre, že žádnou fyzickou pomoc nepotřebuji, tady je všechno připraveno

nezištně posloužit: vzduch, voda, zvířata a tráva. Když jsem se ptala, co bys tady dělal, spíš jsem

chtěla slyšet to hlavní, na co bys myslel v očekávání syna? Mlčíš. Tvé myšlenky byly přece stejné

jako tvá tehdejší slova.

Litoval bys, že se ti nepovedlo přemluvit mě k životu ve městě. Také jsi nosil v hlavě plán, jak

mě násilně odvést na porod do města. Je to tak? Přiznej se."

„Ano, to mě v jednu chvíli napadlo."

„Teď si představ, Vladimíre, co by pociťoval náš syn při takových myšlenkách jdoucích od otce.

Navíc agresivních."

„Ano, teď to celkem chápu, nebylo by mu dobře. Nicméně je mi smutno, že jsem teď... Vypadá

to, že nejsem plnohodnotný otec. A že jsi syna a dceru porodila také jako neplnohodnotné."

„Věř mi, Vladimíre, nedělej si starosti, nebuď smutný, jsi pro své děti plnohodnotný otec. Také

naše děti dostaly všechno v plné míře. Syn je dokonce trochu

přetížený informací a citlivostí, můj pradědeček Mojžíš to trochu přehnal, když se jednou

neovládl."

„Ale jakpak? Vždyť jsem nebyl po tvém boku, když jsi byla těhotná, žádný program jsem

nevytvářel, u porodu jsem nebyl, své děti jsem nevyzýval, aby se narodily, nicméně, jak

CESTA DO JINÉ DIMENZE.

„Jak již víš, Vladimíre, před nějakým časem na Zemi nastala doba ledová. Na místech, kam se

přibližoval ledovec, se měnilo podnebí. Ochlazení neumožňovalo dozrát mnoha druhům rostlin.

Tam, kde dříve byly hojné lesy, zahrady a bujné trávy, vznikaly postupně doliny s chudým

rostlinným pokryvem.

Lidé, kteří žili v jedné z dolin v předhůří, pochopili, že život v podmínkách ochlazení není možný.

Proto se rozhodli opustit své domovy a najít místa s příznivějším podnebím.

Jako první se vydali muži. V jejich stopách stařešina rodu Vud odváděl děti, ženy a staříky.

60

Šedivý stodvacetiletý stařec šel v čele karavany mamutů, na nichž byly naloženy pletené košíky.

V jedněch seděly děti a v druhých byly zásoby jídla, jelikož nikdo nevěděl, jak dlouhou cestu mají

před sebou.

Z obou stran mamutí karavany jeli na koních nebo šli pěšky lidé jeho rodu a všechna domácí

havěť. Zdálo se, že všechno živé si uvědomovalo nutnost odchodu do jiných krajin a následovalo

člověka. V osadě zůstali jen rostliny, jež nebyly schopné se přemísťovat. Rostliny odsouzené k

záhubě.

Vud přemýšlel a snažil se odpovědět si na otázky:

Proč došlo k nechtěným změnám v přírodě a začalo ochlazování?

Na čí povel byla spuštěna tato katastrofa?

Nedojde k tomu po celé Zemi?

Jsou v člověku síly, které by tomu mohly zabránit?

Existuje závislost katastrof na lidském chování?

Vud si uvědomoval, že pokud tyto otázky nebudou zodpovězeny, jeho děti a vnuky, celý jeho

rod čeká smutný konec. Viděl, že všichni dospělí v karavaně vnímali tyto přírodní změny jako

tragédii, na jejich tvářích byl smutek a zádumčivost. Dokonce děti ztichly a zbystřily pozornost.

Jen jeho miláček, šestiletá pravnučka Anasta dováděla s mamutím vůdcem.

Vud po očku pozoroval hru své pravnučky. Ta si položila na své ramínko konec chobotu

sedmitunového mamuta a předváděla, že táhne obrovské zvíře. Mamut děvčátku nahrával. Svůj

chobot samozřejmě držel sám a jen lehce se dotýkal dětského ramena. Čas od času Anasta

zastavila, aby si jako by odpočinula, utírala neexistující pot na čele a říkala: ,Jsi tak velký, těžký

a lenivý.'

Mamut souhlasně kýval hlavou, plácal ušima, otíral si čelo chobotem a opět kladl jeho konec na

dívčí ramínko, jako by se bez její pomoci nemohl pohnout z místa. Tato hra byla směšná a

nevinná. Ale ta další se Vudovi nezalíbila. Spočívala v následujícím.

Anasta šplhala po chobotu k hlavě mamuta a ten jí zezdola postrkával ohnutým chobotem, aby

usnadnil děvčátku pohyb. Když se usadila na hlavě zvířete, chvíli seděla, pak polekaně vykřikla

„Je!" a rychle sklouzla po chobotu dolů. Mamut musel projevit velkou obratnost, aby u samé

země stihl zachytit dítě a zabránil jeho zranění.

Vud přemýšlel o minulosti a snažil se v ní najít příčinu katastrofy, která donutila lidi, aby opustili

své rodiště. Ale jeho myšlenky stále přerušovaly vzpomínky na epizody z Anastina života.

Nezaháněl je pryč, líbily se mu a odváděly jeho pozornost od smutných myšlenek na vzniklou

situaci.

V určitém okamžiku, když si vzpomněl, jak se na jedné z vyučovacích hodin Anasta vzepřela

ustálenému mínění, se Vud dokonce usmál. Vybavil si tento obraz do nejmenších podrobností.

Hodinu vedl sám Vud. Před ním pod košatým dubem seděly děti různého věku a tři dospělí. Vud

zahájil hodinu následujícími slovy...

61

HADI JAKO PROSTŘEDNÍCI.

,Mnozí z nás vědí, že se naši prarodiče snažili najít předurčení všech tvorů žijících na Zemi.

Když to udělali, cvičili zvířata, aby se stala co nejprospěšnějšími pro člověka. Pak to zvířata

předávala svému potomstvu. A tak naše generace, stejně jako i předchozí, dostala od

prarodičů velký dar. Proto bychom schopnosti živých tvorů neměli jen využívat, ale také

zdokonalovat. Před naší generací stojí úkol najít předurčení těch tvorů, pro které jej nenašli

naši prarodiče.' Při těchto slovech Vud vyndal zpod košile užovku a pokračoval: ,Například

bychom měli pochopit, proč byli stvořeni plazi a jakou službu by mohli prokázat člověku.'

Přítomní se dívali na užovku, která ovinula Vudovou ruku, a mlčeli. Jako první zvedl ruku zrzavý

chlapeček kolem pěti let. Vud mu dovolil mluvit.

,Viděl jsem, jak se tento hádek nebo jemu podobný připlazil k naší koze a sál z jejího vemena,'

začal chlapec. ,Koza se nebránila, tedy souhlasila s tím, že mu dá mléko.'

,Ano, užovky a další plazi mohou sát mléko krav a koz, to je správná poznámka, Izore. Ale my

teď řešíme úkol, jaký užitek by měl mít člověk z existence těchto tvorů,' připomenul Vud.

,Ano, pamatuji si na ten úkol,' pokračoval rudovlasý chlapec. ,Když jsem si vzpomněl, jak užovka

sála mléko, pomyslel jsem si, že by se v ní dala udělat dírka na protější straně. Ať saje mléko a

svůj ocas dá do džbánu, aby se naplnil mlékem. Pak maminka nebude muset kozu dojit.'

Ze všech stran zazněly dětské hlasy:

,Nelze udělat dírku.

,Dírku ne, tvorečka to bude bolet!'

,Mléko z dírky nepoteče, pokud jej tvoreček nebude chtít dát.'

,Hlavní argument proti dírce je bolest, kterou prožije užovka,' udělal závěr Vud, ,a člověk by

neměl působit bolest pozemským tvorům. Tvůj návrh se nepřijímá, Izore.'

Vud chtěl přejít k další otázce, ale rudovlasý chlapec se nevzdával.

„Pokud nelze udělat dírku v ocase, mám jiný návrh,' prohlásil. ,Když tento tvor sál mléko kozy,

stával se stále větším. Je to tím, že měl v sobě mnoho mléka. Je třeba naučit užovku, aby se

plazila k domu a slévala mléko do džbánu. Pak by lidé nemuseli chodit se džbány na pastvinu a

zvířata by nemusela chodit domů, aby je podojili. Mnoho různých tvorů by se mohlo připlazit k

domům a zaplňovat džbány.'

Dětem se líbila myšlenka rudovlasého chlapce a začaly ji jeden přes druhého doplňovat.

,Ještě by se od nich mohlo odebírat mléko v případě, že by člověk měl hlad a domov byl daleko.'

,Je třeba je vycvičit, aby se na nějaký povel připlazili s mlékem k člověku. Aby je nemusel hledat

v trávě. Dejme tomu člověk zatleská nebo zahvízdá a oni se hned budou plazit k němu.'

,A mně se nechce pít mléko vypumpované z hadů. Co když do něj přidají něco svého?' nesměle

pronesla jedna holčička. Ale všichni jí začali oponovat.

,Vždyť kráva také má mléko nejdřív v sobě a všichni jej pijí.'

,Když tam přidají něco svého, bude to ještě lepší. Všichni tito tvorové jsou velmi čistí, třebaže

se plazí po zemi.'

62

,Ano, jsou vždy čistí. Nikdy jsem neviděl špinavého hada.'

Izor poslouchal, jak děti diskutují o jeho názoru, a dokonce zrudl hrdostí.

,Tvá druhá varianta, Izore, si zaslouží pozornost,' pochválil chlapce Vud a dodal: ,Podrobněji ji

probereme příště. Do té doby ať každý popřemýšlí, pak vyjádří svůj názor anebo předloží vlastní

variantu využívání plazů. Teď bych se rád zeptal, jaké předurčení již je nalezeno pro tvory, které

znáte. Kdo je připravený. Vud nedokončil otázku. Viděl zvednutou ruku Anasty s dlaní

obracenou jeho směrem. Toto gesto znamenalo, že holčička s něčím nesouhlasí a chce to

vyjádřit před ostatními.

,Prosím, Anasto, můžeš sdělit svůj nesouhlas,' dovolil Vud.

,Jsem proti tomu, aby mléko dodávali plazi.'

Děti jeden za druhým začaly Anastě oponovat:

,Ale proč?'

,Neměli bychom se bránit lepším podmínkám!'

,Plazi teď pro člověka nic nedělají, a tak alespoň budou mít co na práci.'

,Lidé budou mít více času, aby se věnovali něčemu příjemnějšímu, než je dojení krav.'

Anasta klidně vyslechla námitky a pokračovala:

,Pokud plazi budou dodávat člověku mléko, ten se sám promění v krávu.'

,Co to říkáš, děvče? Vysvětli to,' nevydržel jeden z dospělých.

Anasta pokračovala:

,Když člověk bere mléko od krávy nebo kozy, velblouda či od kohokoliv jiného, daruje zvířeti na

oplátku svou pozornost a city. Pokud to nebude dělat sám a kráva nepocítí jeho pozornost,

mléko ztratí svou hodnotu. Svůj pocit vděčnosti člověk odevzdá plazícím se tvorům a na oplátku

dostane hadí mléko. Had bude mezi krávou a mlékem. Bude prostředníkem mezi tvory a

člověkem. Uvede svou lákající službou člověka do pokušení a bude jej dojit, vysávat z něj ty

šlechetné city, které jsou určeny pro všechny pozemské tvory.'

Všichni zamyšleně mlčeli.

Ve Vudově představě ihned vznikl obrázek: košatá jabloň osypaná zrajícími plody. Před ní stojí

muž a žena. Žena říká:

,Podívej se, můj milovaný, jedno jablko již dozrálo, je velmi krásné. Strom je chce darovat nám.

Natáhni se k větvi a utrhni pro mě ten plod.'

Muž se zkusil dotáhnout k větvi, ale nedokázal to. Chtěl vyskočit, aby k ní dosáhl, ale na větvi

se objevil had. Utrhl jablko, chytil se ocasem za větev a úslužně zůstal viset ve vzduchu s

plodem nataženým k člověku.

,Děkuji ti, plaze,' řekl člověk a pohladil hada.

Muž a žena se vzdalovali od stromu, aniž by k němu pocítili vděčnost. Blahodárnou energii

svých citů odevzdali hadovi. Jabloň se zachvěla a polovina nezralých plodů spadla na zem.

A tak Vud přerušil ticho:

63

,Tvůj nesouhlas, Anastičko, si také zaslouží pozornost a částečně se přijímá. Všichni si musíme

promyslet výměnu přímého spojení za prostřednictví mezi člověkem a vším, co žije a roste na

Zemi. Zamyslet se nad tím, k čemu to vede do budoucna. Myslím si, že při následujících

hodinách se k tomuto tématu vrátíme. A teď,' přejel pohledem všechny shromážděné, ,prosím

řekněte, jaké předurčení mají pro vás známá zvířata.'

HLAVNÍ NÁŘADÍ PŘI STAVBĚ DOMU.

,Já chci, já,' zazněly netrpělivé dětské hlasy.

,Dobře, dobře,' souhlasil Vud, ,mluvte po pořádku, a ať každý pojmenuje ne více než dvě

předurčení zvířat.'

Děti po pořádku vyskakovaly ze svých míst a rychle mluvily:

,Kráva a koza dávají mléko, konzumují trávu a každý den jdou k člověku, aby si od nich vzal

mléko.'

,Oslíci a koně jsou předurčeni proto, aby vozili člověka, když se mu nechce jít pěšky.'

,Slepice a kachny někam chodí, někam létají, ale téměř každý den se vracejí a snášejí vajíčka,

aby si člověk mohl pro ně přijít.'

,Mamut je potřebný proto, aby zvedal těžké věci a přemísťoval je tam, kam nařídí člověk.

Děti odpovídaly již po třetí a snažily se připomenout předurčení všech zvířat, která jim byla

známá. Nakonec Vud položil novou otázku.

,Kdo dokáže odpovědět, v jakých případech zvířata pracují společně a jak je člověk řídí?'

,Dovolíte?' obrátil se k přítomným rudovlasý chlapec, a když neslyšel odpověď, otočil se k

Vudovi. Ten souhlasně kývl hlavou. ,Zvířata začínají pracovat společně, když si člověk chce

postavit dům. Člověk je řídí pomocí píšťalky. Nejdřív hraje povolávající melodii a přicházejí k

němu zvířata a přilétají ptáci. Když přijdou, posadí se nedaleko člověka a čekají. Tak je vycvičili

naši předci. Po ukončení přivolávající melodie, se člověk laskavě dívá na zvířata a klaní se jim.

Všichni tvorové, kteří mají ocasy, na laskavý pohled člověka odpovídají vrtěním ocásků. Ti, kteří

ocásek nemají, vyjadřují svou radost jinak, protože pro všechna zvířata je nejmilejší laskavý

pohled člověka. Pak člověk zahraje jinou melodii. Ze skupiny zvířat vyběhnou medvědi a začínají

rýt příkop na místě vyznačeném větvičkami. Když se člověk rozhodne, že příkop je hotový, vydá

svou píšťalkou jiný zvuk a medvědi se vracejí na své místo. Na další zvuk mamuti vkládají do

příkopu kameny. Během této doby nad zvoleným místem krouží velké množství vlaštovek, které

netrpělivě čekají na svou melodii. A jakmile zazní jejich krásná melodie, začnou ve svých

zobáčcích přinášet malinké kousky zeminy, slámu, chmýří - vše, z čeho dělají hnízdo pro sebe,

a ukládají to na kameny, dokud nevznikne stěna.'

Chlapec ztichl a Vud uviděl, jak Anasta znovu zvedla ruku s dlaní otočenou k němu. Vud dovolil

holčičce mluvit.

64

,Učiteli, chci se tě zeptat, považuje se stavba domu za příjemnou a zajímavou činnost?'

,Ano," odpověděl Vud, ,je to velmi příjemná a tvůrčí činnost rozumného člověka.'

,Učiteli Vude, proč je tedy dětem kategoricky zakázáno věnovat se této příjemné činnosti?' Vud

věděl o utkvělé Anastině myšlence postavit svůj malý domek. Nejednou doma začínala mluvit

na toto téma, ale Vud jí trpělivě vysvětloval, proč se dětem nedovoluje stavět domy. Teď tuto

otázku položila v přítomnosti dětí a dospělých. Zjevně se nezeptala pro nic za nic. ,Určitě něco

vymyslela,' řekl si Vud a opatrně začal odpovídat:

,Když děti, obzvlášť ty, které si neuvědomily podstatu vesmíru, začnou hrát na píšťalu, mohou

mimoděk zkomolit melodii. Zvířata přijdou do rozpaků a nebudou vědět, co mají dělat.'

,Učiteli Vude, mohla bych vám něco ukázat?' zeptala se Anasta.

,Ano, pokud to souvisí s otázkou.'

,Dobře,' odpověděla Anasta a začala zpívat. Zpívala velmi tiše. Svým tenoučkým hlasem

vytvářela melodie, které hráli dospělí při stavbě domů.

,Neudělala ani jednu chybu,' tiše pronesl jeden ze stařešinů.

,Ano, neudělala,' souhlasil druhý.

,Ale ty melodie slyšela pouze jednou,' poznamenal stařešina, jenž seděl na pokáceném stromě

v poslední řadě. Pak dodal: ,Děvčátko má dobrou paměť.'

Když Anasta skončila svůj zpěv, zeptala se Vuda:

,Učiteli Vude, udělala jsem alespoň jednu chybu?'

,Zazpívala jsi všechno správně.'

,V tom případě první překážka pro mě neplatí?'

,Připusťme, že neplatí,' uznal Vud. ,Pro některé z dětí lze udělat výjimku. Stává se to tehdy, když

někdo, v tomto případě někdo z vás, předloží svůj myšlenkový projekt a stařešinové jej uznají

za novotu. Tehdy mohou udělat výjimku a dovolit stavbu domu.'

Vud pocítil, že vznikla vhodná chvíle pro zrychlení tvůrčí mysli přítomných dětí, a řekl:

,Nabízím všem, kdo si to přeje, představit svůj projekt za dva měsíce. Nejdřív všechny

vyslechneme, vybereme ten lepší a pak jej předložíme stařešinům, aby se rozhodli.'

Vud se nemýlil: všechny od nejmenšího dítěte se nadchly přáním předložit svůj neobyčejný

projekt. Začaly si šuškat a podle všeho probírat, co nového by mohly vnést do stavby domu,

která se zdokonalovala po staletí. Učitel si uvědomoval, že je nesmyslné pokračovat ve

vyučování, protože děti jsou zaujaty úkolem, a odpoutat jejich mysl, jež je nadšena tvůrčím

hledáním, sotva dokáže. A tak hodinu ukončil a všechny přítomné propustil.

Po uplynutí dvou měsíců nastal očekávaný den. Mnohé děti přišly dřív a vyprávěly jeden

druhému, co vymyslely. V určenou dobu přišli i mnozí rodiče. Když hodina začala, děti jedno po

druhém vzrušeně vyprávěly o svém projektu.

Podle stanovených pravidel měla Anasta představit svůj projekt jako poslední. Z předchozích

projektů se jevil jako nejlepší projekt chlapce jménem Alan. Byl to krásný chlapec, o osm let

starší než Anasta, který dobře zpíval a kterému s potěšením sloužila domácí zvířata. Tento

chlapec se líbil mnohým děvčatům,

65

včetně Anasty. Proto by ji moc nerozrušilo, kdyby zvítězil on. ,Ať je to raději on, než někdo jiný,'

říkala si v duchu.

Nakonec přišla na řadu ona, aby představila svůj projekt. Se snahou skrýt chvění začala Anasta

své vyprávění:

,Můj projekt se navenek málo liší od existujících. To nové jsem umístila v jižní zdi, na které bude

kláda se včelami. Když včely začnou nosit pyl a sluníčko bude kládu prohřívat, budou ji muset

svými křidélky ventilovat. Kládu je třeba spojit prostřednictvím menšího otvoru s domem, aby

vzduch z úlu, naplněného vůní květin, zaplnil pokoj člověka.'

Dospělí začali mezi sebou mluvit ve snaze ohodnotit Anastinu novotu. Nakonec Vud dospěl k

rozhodnutí, s nímž souhlasili všichni. Stařešinům se měly představit dva projekty - Alanův a

Anastin. Dívenku to moc nepotěšilo, nechtěla být soupeřkou chlapce, který se jí líbil.

Hodnocení projektů probíhalo následující den o další hodině, na kterou přišlo mnoho lidí. Jako

lepší byl uznán Anastin projekt. Slavnostně to prohlásil navenek přísný stařešina. Zároveň ale

poznamenal:

,Tvůj projekt, Anasto, si zaslouží pozornost, skutečně obsahuje novotu. Ale stavět dům ti dovolit

nemůžeme. Stavbu domů nemůžeme proměňovat v dětskou hru. Dům mohou stavět žena a

muž, kteří se rozhodli založit rodinu, to je pevné pravidlo. Souhlasíš?'

Anasta mlčela. Hrdlo se jí sevřelo a nemohla mluvit. Na svém projektu pracovala s neobyčejným

nadšením a již si představovala, dokonce cítila, svůj malý domeček. Ve svých myšlenkách již v

něm žila, spala na lůžku, dívala se z okna na květinové záhonky skrz záclonu, vytvořenou

pavoukem, vdechovala vytříbenou květinovou vůni, o níž se postaraly včely... Najednou se zvedl

Alan.

,Dovolíte, prosím, abych se vyjádřil ohledně pevného pravidla?' podíval se na stařešiny a

pokračoval: ,Je samozřejmě spravedlivé a nelze jej měnit. Ale můžeme zařídit, aby se

nevztahovalo na Anastu.'

Lidé a děti se nechápavě dívali na Alana.

,Jakýmpak způsobem?' zazněla otázka.

,Dovolte mi to ukázat,' řekl Alan.

,Ukaž to,' dovolil stařešina.

Alan šel k Anastě a postavil se před ni. Pak sundal svůj rodový přívěšek a navlékl jej na Anastin

krk.

,Vezmi si mě, Anasto,' nabídl děvčátku.

Všichni přítomní údivem vzdychli. Anasta ztratila řeč, jen jí zářila očička a dívala se vzhůru na

mladíka stojícího před ní.

,Souhlasíš, Anasto?' zeptal se Alan.

Odhodlaně přikývla, pak rychle sundala z krku svůj rodový přívěšek a podala jej Alanovi. Nevzal

jej, ale poklekl před děvčátkem, aby na něj sama navlékla svůj krásný přívěšek.

Lidé s úžasem sledovali vše, co se odehrávalo. Ale Alan vzal Anastinu ruku a obrátil se na

šedivého stařešinu:

,Teď pro Anastu nejsou žádné překážky a pevné pravidlo se na ni nevztahuje.'

66

,Dobře,' nejistě odpověděl stařešina, ,ale lidé spojují své životy, aby vytvořili rodinu. Anasta je

příliš malá, nedokáže zatím rodit děti.'

,Ano,' souhlasil Alan, ,je malinká. Avšak s každým dnem a rokem bude dospívat. A přijde doba,

kdy se promění v dospělou krásku. Jsem si jist, že se tohoto dne dočkám a nezměním své

rozhodnutí.'

Stařešinové se poradili a dovolili Anastě, aby postavila menší domek s podmínkou, že po

uplynutí jedenácti dnů bude rozebrán, jelikož není přípustné, aby v domě nikdo nežil, a Anastě,

vzhledem k jejímu věku, není povoleno žít bez rodičů.

V určený den se na pahorku sešli téměř všichni obyvatelé rodové osady. Vedle svého

květinového záhonku stála Anasta. Kolíky a větvičkami předem označila obrysy svého malého

domečku. Dívenka měla trému, bude ji přece pozorovat tolik lidí. Ale nejvíc měla trému proto,

že mezi těmito lidmi je Alan. Po tom, co jí nabídl společný život, se u ní ve vztahu k tomuto

mladíkovi objevily nějaké zvláštní city. K Anastě přistoupil starosta a otevřel před ní krásné

pouzdro s píšťalou - hlavním nářadím při stavbě domu. Chvějícíma se rukama vzala holčička

píšťalu, přikryla prstíky několik dírek a přitiskla nástroj ke rtům. Avšak melodie nezazněla. Anasta

cítila, že především se musí alespoň nějak uklidnit. Přitiskla píšťalu k hrudi, dívala se na lidi na

pahorku a rychle přemýšlela, co by měla udělat, aby se uklidnila. Nicméně chvění stále rostlo.

Pak se ze skupiny lidí oddělil mladík a směřoval k Anastě. Byl to Alan. Přišel k holčičce a řekl:

,Také znám tuto melodii a mohu ji zahrát. Určila jsi, jaký bude dům, kde bude stát a jak bude

velký. Zvítězila jsi v soutěži, tedy dům bude tvůj, já jen zahraji melodii.'

Se slzami v očích se holčička dívala na statného mladíka a chvějícími se rty zašeptala:

,Chci to udělat sama, děkuji ti, ale rozhodně to musím udělat sama.'

,Pak mě pozorně poslouchej, Anasto. Nadechni se a zadrž dech co nejdéle. Pak vydechni, ne

najednou, ale natřikrát. Poslední výdech udělej tak, aby v tobě zůstalo co nejméně vzduchu. Pak

začni dýchat vyrovnaně. Od prvního vdechnutí musíš myslet jen na svůj dech, zapomeň na

všechno kolem. Jakmile se tvůj dech normalizuje, začni hrát. Budu stát za tvými zády a dívat se

na lidi na pahorku. Nepustím jejich pohledy a myšlenky, nedovolím, aby se tě dotkly, a ty, klidná

a vyrovnaná, postavíš svůj pohádkový domek.'

Anasta vše udělala tak, jak jí to poradil Alan, přiložila píšťalu ke svým klidným rtům a prostor

zaplnila přivolávající melodie.

Za nějakou dobu z lesa a pastvin začala přicházet zvířata. Když byla v dostatečném množství,

Anasta ukončila přivolávající melodii, postavila se uprostřed oválu, jenž označoval stěny

budoucího domku, a začala hrát jinou melodii.

Tri medvědi se ihned oddělili od skupiny zvířat a běželi k oválu, jejž označila holčička. Obešli jej,

očichali a začali rýt půdu podél větviček položených Anastou.

Medvědi se velmi snažili, ale najednou se dva menší medvídci neudrželi a skočili do příkopu,

který podle všeho ryla jejich matka. Anasta zrozpačitěla

a přestala hrát. Všichni znehybněli. Pak medvědice chytila jednoho medvídka za srst na krku a s

plácnutím jej vystrčila z příkopu. Medvídek se v kotrmelcích koulel pryč a matka totéž provedla

i s druhým. Pak na ně výstražně zaryčela, podívala se na holčičku s píšťalkou a mávla na ni svou

tlapou jako dirigent. Hudba zazněla znovu.

67

Když byl příkop vyryt, Anasta změnila melodii - zazněly nízké, vážné a rytmické zvuky. Jeden za

druhým šli k příkopu mamuti, každý nesl na chobotu kámen. Mamuti pokračovali ve své práci,

dokud nezaplnili celý příkop. A vzápětí se rytmické zvuky změnily na trylkování, které se

podobalo štěbetání ptáků. Vlaštovky, jež kroužily nad místem stavby, jako na povel zmizely, ale

vbrzku se objevily znovu. Jednou tam, podruhé jinam si sedaly na kameny a něco vykládaly ze

svých zobáčků.

Malí opeření stavitelé nemohli sice přinést ve svém zobáku mnoho stavebního materiálu, ale

bylo jich velké množství a pracovali neobyčejně obratně a sladěně. Proto za zvuku melodické

hudby rostla zeď domu takřka před očima.

Anastin domek nebyl rozebrán ani za jedenáct dní. Bylo rozhodnuto pozorovat, jak se budou

chovat včely ve zdi domu v létě a v zimě.

NEPŘEDBÍHEJ SVŮJ ČAS.

Vud stále myslel na život pravnučky Anasty, dokonce se usmál, když si vzpomněl na jednu

událost.

Stmívalo se. Vud si umyl nohy v potoce a chystal se ke spánku, když najednou slyšel dětský pláč,

nebo spíš bolestné vzlykání. Otočil se a uviděl Anastu, jež běžela k němu. Vypadala podivně:

tvář měla zašpiněnou něčím černým, zpod šatů na hrudi vyčnívalo seno. Pokulhávala a běžela k

Vudovi. Pak si sedla na lavici u domu, chytla se rukama za hlavu a začala naříkat.

Ach, dědečku, potkalo mě velké neštěstí. Můj život jednoduše končí.'

Po tom, co jí Alan nabídl ruku, chtěla co nejdřív dospět. Když se ráno vzbudila, neběžela k

potoku, aby se vykoupala, ale přistavila ke zdi domu tyč a označila rýhou svou výšku. Před tím,

než se potopila do zátoky v potoce, dívala se na svůj odraz a přemýšlela, kdy se jí objeví prsa,

jak to mají dospělé ženy. Prsa, kterými kojí malé děti.

,Napij se vody, Anastičko, uklidni se a pověz mi, co se stalo.'

Anasta si lokla vody ze džbánu a vzlykajíc začala vyprávět Vudovi o svém neštěstí.

,Já jsem to věděla, dědečku, věděla... Ony se všechny kochají pohledem na Alana, protože je

nejkrásnější a nejrozumnější. Měla jsem starost, že než vyrostu, některá z dospělých dívek

přiměje Alana, aby se do ní zamiloval, určitě. A dnes, když se stmívalo, viděla jsem, jak ty dívky

šly na palouk u hory a mluvily o mém Alanovi. Pochopila jsem, že již nemám čekat, až vyrostu.

Že musím jednat hned. A rozhodla jsem se.

Vzala jsem uhlík a namalovala si oči, jak to dělají dospělé dívky. Pak jsem si červenou řepou

nabarvila tváře a rty. Dokonce jsem si zamalovala mateřské znaménko, které mám tady na čele,'

Anasta zvedla olinu a ukázala Vudovi znaménko, které se podobalo hvězdičce.

,Pročpak ses snažila zamalovat znaménko, Anastičko? Vždyť je není vidět. Tvé krásné vlasy je

přikrývají,' zeptal se Vud ve snaze zatajit úsměv.

,Přikrývají. Ale když fouká větřík, odhaluje je.'

,Ať odhaluje. Mně se, například, tvé znaménko líbí, podobá se hvězdičce.'

,Je-e-e,' znovu zaplakala Anasta. ,Tobě se, dědečku, líbí, ale mně se vůbec nelíbí. Jsem jako

nějaká ocejchovaná. Máma ji nemá, táta ji nemá, ty ji, dědečku, také nemáš. Kdo mi ji na čele

namaloval? Kdo mě takto zmrzačil? Je-e-e...'

68

,Nikdo tě nezmrzačil, spíš naopak - vyzdobil. Když tvé skutky budou pro lidi příjemné a

prospěšné, řeknou, že to uskutečnila holčička s hvězdičkou na čele. A když uděláš něco

špatného, řeknou, že to udělala holčička s flekem na čele. Pokud člověk koná krásné činy, lidé

jeho zevnějšek vnímají jako krásný.' Vud pohladil pravnučku po hlavě a dodal: ,Řekni mi,

Anastičko, proč ti zpod šatů vyčnívá seno?'

,Udělala jsem dvě klubíčka a přivázala jsem si je stuhou k hrudi, aby byla jako u dospělých dívek.

Pod paty do bot jsem si také vložila seno, abych byla vyšší. A tak jsem šla na palouk, kde se dívky

scházejí s chlapci. Když jsem tam přišla, viděla jsem, jak Alan stojí mezi chlapci a nedaleko nich

se shromáždily dívky. Mluvily mezi sebou a po očku pokukovaly po Alanovi. Alan se také díval

na dívky.' Anasta se opět rozplakala a skrz slzy pokračovala:

,Viděla jsem to dědečku, díval se na ně, díval. Věděla jsem, že se vbrzku postaví do kruhu a

budou zpívat, zpívat a dívat se na sebe. A abych také byla v tom kruhu, šla jsem k děvčatům.

Jedna z nich na mě vykulila oči, dívala se, dívala a pak se rozchechtala. I ty ostatní se začaly

chechtat. I chlapci, kteří stáli s Alanem, se začali chechtat. To je neštěstí, dědečku Vude. Stála

jsem sama a oni všichni se mi smáli. Dívali se na mě a smáli se. Jeden z nich dokonce spadl na

trávu, koulel se a smál se.'

Vud sklonil hlavu a ve snaze skrýt úsměv se zeptal:

,Alan se ti také smál, Anastičko?'

,Alan se mi nesmál, dědečku Vude, vůbec se mi nesmál. On mě zbil.'

,Zbil?' podivil se Vud. Jak zbil?'

,No zbil mě, dědečku. Nejdřív ke mně přišel a vzal mě do náruče. Jako malou holčičku,' vzlykavě

vyprávěla vnučka. ,Tolik jsem chtěla být dospělá, ale on... On mě vzal do náruče a odnesl za

křoví. Postavil mě na zem a řekl: „Jdi domů, Anasto, umyj se a nedělej hlouposti." Ale já... já

jsem mu řekla, že nepůjdu, a aby to bylo přesvědčivější, několikrát jsem dupla nohou. Tehdy

mě vzal za ruku a naplácal mi. Takto, tak,' Anasta se plácala po stehnu a při tom naříkala: ,Teď

jsem celá zmlácená, nešťastná, opuštěná a nevdaná.'

,Copak ti vzal svůj přívěšek?' zeptal se Vud.

,Ne, nevzal.'

,Takže jsi zatím vdaná,' přesvědčoval ji dědeček.

,I když jsem vdaná, stejně jsem zbytá a nešťastná.'

,Copak to skutečně tolik bolelo, když tě Alan plácl?' zeptal se Vud.

,Nevím, dědečku, necítila jsem to, ale křivda je silnější než jakákoliv bolest.'

,Uklidni se, Anastičko, zřejmě ti Alan naplácal s láskou, abys nedělalo něco, kvůli čemu by se ti

smáli ostatní. Znamená to, že tě chránil před dalšími výsměchy.'

,S láskou? Copak když někoho miluješ, můžeš mu naplácat?'

,Samozřejmě, že to není správné, ale je možné, že Alan v tom okamžiku nic lepšího vymyslet

nedokázal. Víš co, Anastičko,' pokračoval Vud, který rozvazoval stuhu s klubky sena na hrudi

pravnučky, ,nesnaž se být dospělá. Ono to přijde samo. Teď musíš myslet na něco jiného, má

holčičko.'

,Na co, dědečku, na co?'

69

,Polož svou hlavičku na má kolena a já ti zazpívám tvou oblíbenou píseň. Tu, která nemá slova.'

Anasta položila hlavu na dědečkova kolena, ještě jednou až dvakrát vzlykla a při prvních zvucích

známé melodie usnula.

Následující den radostná a rozechvělá běžek k Vudovi a ještě na prahu sdělila:

,Byl u mého domečku. Když jsem jej viděla přicházet, chtěla jsem se schovat, pak jsem ale tiše

seděla, aby si myslel, že v domečku nikdo není. Alan přišel k domku a posadil se u vchodu.

Posadil se, dědečku, a říká: „Vím, že jsi doma, Anasto. Jsi velmi moudré a důvtipné děvčátko a

já se dočkám, až budeš krásnou dívkou, věř mi, že se dočkám. Jen nepředbíhej svůj čas." Mlčky

jsem seděla a už jsem se na něj vůbec nezlobila. Chtěla jsem vyběhnout, obejmout ho, dokonce

políbit na tvář, jak to dělají dospělí, ale neudělala jsem to. Seděla jsem tiše, tiše, abych

nepředbíhala svůj čas.

Alan ještě chvíli mlčky seděl u vchodu do mého domku, pak se zvedl a odešel. A já jsem běžela

k tobě, dědečku, abych ti to všechno pověděla. A ještě víš co, dědečku Vude, když tam Alan

seděl, nakreslil na zeď tři květinky: jednu větší, druhou menší a třetí úplně malinkou. Když jsem

vyběhla, uviděla jsem je, jsou velmi krásné.'

Vud objal Anastu a zeptal se:

,Takže už nejsi ubohá a nešťastná?'

,Teď jsem radostná a chci udělat něco neobyčejného, krásného, aby se všichni na to dívali a

radovali se: „Je to pěkné, prima, velmi krásné" a aby to slyšel Alan a byl na mě hrdý.'

,Velmi správné rozhodnutí, Anastičko. V návalu nadšení vytvoř něco krásného, jen tímto získáš

lidskou lásku.'

JE TŘEBA PŘEMÝŠLET.

Vud přerušil své vzpomínky a obrátil se na pravnučku, která vymyslela novou hru s mamutem,

jenž šel v čele karavany:

,Anasto, svými zábavami udržuješ mamuta ve velkém napětí. Copak je správné se tak chovat

vůči hodnému zvířeti?'

,Vždyt je to, dědečku, příjemné napětí, odvádím ho od smutných myšlenek. I tebe jsem odvedla

od tvých neveselých úvah,' zabrebentila Anasta.

Ano, mnozí teď mají smutné myšlenky. Musí být příčina, která je způsobuje. Copak ty, Anastičko,

nemáš smutné myšlenky?'

,Nemám, dědečku.'

,Takže nerozumíš, proč jsou dospělí smutní?'

,Rozumím, dědečku. Nejsou veselí proto, že se přibližuje studený ledovec. Umírá mnoho rostlin.

Lidé z rodových osad museli opustit svůj prostor. A nikdo neví, kam jde a jak dlouho to bude

trvat.'

,Právě...' zádumčivě pronesl Vud a s menším údivem se zeptal vnučky: ,Copak ty nejsi smutná,

že musíš opustit rodový prostor, Anasto?'

70

,Já smutek nemám, dědečku Vude. Jakmile tato smutná myšlenka ve mně vznikla, ihned jsem ji

zavrhla, teď ji v sobě nemám,' vesele zabrebentila Anasta a pohoupávala se na chobotě

mamuta, který jako by chápal nutnost nést vnučku vedle pradědečka, umožňoval jim spolu

mluvit.

Vnuččina odpověď Vuda udivila a zároveň i zaujala. Jakým tajemným způsobem se dokázala

vyrovnat se smutnými myšlenkami. A zeptal se:

,Anastičko, pověz mi, jak se ti povedlo zavrhnout smutné myšlenky?'

,Jednoduše, dědečku. Rozhodla jsem se zůstat s prostorem mé vlasti.'

,Zůstat? Rozhodla ses? Ale vždyť jsi nezůstala, vzdaluješ se od něj spolu s ostatními, Anastičko.'

,Zatím se vzdaluji, vyprovázím všechny na dalekou cestu. Až vyjdeme na ten kopec, který je vidět

v dáli, bude poledne a já se budu muset vydat na zpáteční cestu. Do večera se stihnu vrátit do

své vlasti. Až nastane ráno, bude mít ze mě radost. Sama se již teď raduji. Představuji si, jakou

radost bude mít má vlast.'

Vnuččina slova Vuda neznepokojila. Myslel si, že žertuje a svůj návrat si jen představuje, aby

zavrhla smutné myšlenky. Rozhodl se nahrát vynalézavému děvčátku a řekl:

,Ano, celý prostor z tebe bude mít radost, ale co tam budeš dělat sama?'

,Ze všeho nejdřív udělám pahorek z půdy a trávy vedle mého květinového záhonku,'

zabrebentila Anasta, ,aby neumožnil studenému větru od ledovce vát na mou oblíbenou

květinu. Když rozkvete, musím být vedle ní. Pokud vedle ní nikdo nebude, květina silně

zesmutní. Řekne si: „Proč jsem rozkvetla, proč, když se nikdo neraduje z mé krásy." Ale já budu

vedle ní a budu se radovat.'

,Květina odkvete, Anastičko. Blíží se chladno, které nikdy dříve nebylo. Mnohé rostliny nebudou

moci kvést. K našemu rodovému prostoru se blíží obrovský ledovec,' jako by nahlas přemýšlel

Vud a šplhal na pahorek, o němž mluvila Anasta. ,Ano, blíží se ledovec'

,Zastavím jej, dědečku Vude,' najednou vypálila malá holčička, seskočila s mamutího chobotu a

nadšeně pokračovala: ,Ještě nevím jak, ale rozhodně jej

zastavím. V mé vlasti mi něco napoví, jak jej mám zastavit. Cítím, velmi silně cítím, že mi napoví

a já to dokážu.

Tam, ve vlasti, existuje nápověda. Ona tam je, ale všichni odešli. Nikdo na ni nepomyslel. A teď

není komu napovědět. Všichni mysleli na to, jak mají odejít před chladem a kam. Nikdo však

nechtěl pomyslet na nápovědu, jak zastavit ledovec. Vždyť jsi na shromážděních často říkal,

dědečku, že je třeba přemýšlet.'

Vud strnul na místě. Zastavil se i vůdce karavany a ostatní mamuti, kteří šli za ním.

Šedovlasý vůdce rodu se pozorně díval na svou pravnučku a mlčel.

To, co udělal po chvíli, nikdy potom nedokázal vysvětlit ani sobě, ani ostatním. Vud dal znamení

všem lidem, aby pokračovali v cestě. Anastě však řekl:

,Jako poslední jde v karavaně kulhající mamut, vůdcův syn. Znáš ho, poslouchá tě víc než ostatní.

Vezmi si ho s sebou, Anasto, když ti bude velká zima, pustíte se po našich stopách.'

,Děkuji ti, dědečku Vude,' vesele vykřikla holčička, objala starce kolem nohou a přitulila se k

němu. ,Děkuji ti!'

71

,Jak řeknu tvým rodičům, co sis vymyslela?'

,Sama jim to sdělím, až se dostanu domů, teď jim nic neříkej. Na shledanou, dědečku Vude.'

Anasta hopsavě běžela k poslednímu mamutovi na konci karavany a Vud doprovázel pohledem

vzdalující se pravnuččinu postavičku, jako by si neuvědomoval, co se odehrává. Pokračoval v

cestě a nějakou dobu neměl v hlavě žádnou myšlenku, až po několika hodinách se zeptal sám

sebe: ,Proč jsem souhlasil? Je třeba přemýšlet. Nikdo nepomyslel na to, jak jej zastavit, nikdo.

Jen ona jediná.' Pak pronesl:

,Zachoval jsem se správně.'

MAMUT DAN.

Na konci karavany šel lehce pokulhávající obrovský mamut Dan. Svou statností a sílou se

podobal otci - vůdci mamutů.

Když byl ještě mládě, spadl s hory obrovský balvan a poškodil mu nohu. Lidé přivázali k mamutí

noze kolíky, aby kost správně srostla. Dlouhou dobu musel Dan ležet o samotě. Právě tehdy

začalo dojemné přátelství mamuta, tříleté holčičky a koťátka, které děvčátko vždy nosilo s

sebou.

Malá Anasta často navštěvovala mamuta, jenž ležel s převázanou nohou, nosila mu různé

pamlsky a laskavě s ním mluvila.

Na jeho bok vždy položila koťátko, které vycvičila, aby odhánělo dotěrné brouky a mouchy od

ležícího mamuta.

Ale to hlavní bylo, že s ním mluvila, učila ho, jako dospělí učí své děti.

Když posadila koťátko na mamuta, stoupla si před něj, podívala se nahoru, ukázala malým

prstíkem na nebe a pronesla slova „nebe", „oblak", „sluníčko". Pak si klekla, pohladila trávu a

laskavě řekla „travička zelená", „květinka voní".

Mamut a koťátko pečlivě pozorovaly chování děvčátka a za několik dní, během nichž Anasta

pravidelně prováděla své vyučování, došlo k podivuhodné události. Když holčička pronesla slova

„nebe", „oblak", mamutí mládě a po něm i koťátko zvedly oči k nebi. Při slově „tráva" se podívaly

na trávu. A při slovech „květina voní" koťátko najednou seskočilo s mamuta, a stejně jak to

dělala holčička, začalo očichávat květinu.

Ve svých cvičeních se zvířaty Anasta pokračovala i tehdy, když se mamut uzdravil. Děvčátku se

líbilo sdělovat svým čtyřnohým přátelům význam každého nového slova, které jí pověděli

dospělí. Mladému mamutovi a koťátku se opět líbila pozornost ze strany holčičky. Jako ukáznění

žáci přicházeli v poledne k jejímu květinovému záhonku. V tuto dobu se tam obvykle objevovala

Anasta a vyučovala své chovance. Pokud z nějakého důvodu tam nebyla, čtyřnozí přátelé celé

hodiny čekali na svou kamarádku a učitelku, nebo ji šli hledat.

Když bylo Anastě šest let, mamut Dan už také povyrostl a navenek se téměř nelišil od dospělých,

ale jeho chování se výrazně lišilo od chování ostatních mamutů.

Anastin pradědeček Vud si jako první všiml, že mamut Dan rozumí lidské řeči. Předcházela tomu

následující událost.

72

Vud seděl ve stínu košatého stromu a pletl košík z proutí pro plody. Anasta, která často hovořila

s pradědečkem, ráda poslouchala jeho vyprávění a zajímala se o všechny věci, i tentokrát byla

vedle něj. Upovídaná pravnučka rychle a s nadšením vyprávěla o svých názorech ohledně sklizně

ovocných plodů a vyžadovala, aby košík byl hezký, protože pak i plody, které se do něj sklízí,

budou chutnější.

A tehdy si Vud všiml, že mamut Dan, jenž stál deset kroků od nich, se pozorně dívá na Anastu a

poslouchá ji, jako by rozuměl řeči pravnučky. ,Možná se mu líbí barva jejího hlasu, energie, která

z něj vychází," řekl si v duchu. Když Vud viděl, že v korytě, v němž se namáčelo proutí, dochází

voda, požádal Anastu, aby přinesla trochu vody z nejbližšího pramene. Ale pravnučka, která

vždy byla poslušná a pečlivá, nespěchala splnit dědečkovu prosbu. Jen se otočila směrem k

mamutovi a rychle řekla: ,Dane, dones vodu z pramenu,' a jako by se nic nedělo, pokračovala

ve svém nadšeném vyprávění o košíčku a plodech.

Mamut se pomalu otočil a vážně udělal jeden až dva kroky. Tehdy Anasta pronesla ještě jednu

větu: ,Rychle, Dane.' A obrovský mamut začal utíkat.

Vud pochopil, že na rozdíl od ostatních mamutů, Dan nejen plní určité povely, ale chápe člověka

mnohem víc, než ostatní zvířata. Rozumí nejen jednotlivým slovům, ale také celým větám.

Mamut donesl v chobotě trochu vody a na dívčin povel ji vypustil do koryta s proutím.

,Děkuji,' pochválila mamuta Anasta a dodala: ,Večer nezapomeň zalít náš květinový záhonek. A

než půjdeme do lesa, naobědvej se, vidíš, že mám práci.'

Mamut kývl hlavou a zamířil do lesa.

,Kde je vrchol možností zvířat ve službě člověku?' pomyslel si Vud. ,Do jaké míry je člověk

může řídit? Tuhle lidé vymysleli kolo a všichni jsou nadšení nápadem, hledají různé možnosti

jeho využití. Avšak jsou již vymyšleny věci mnohem dokonalejší než kolo. Úplně jsme

zapomněli na studium živých tvorů. Jde náš rod správnou cestou? K čemu může vést

neznalost možností a předurčení vší rozmanitosti živé přírody jež obklopuje člověka?' Tak

uvažoval Vud a tyto myšlenky zneklidňovaly jeho duši.

NEVZDÁVEJ SE, MÁ VLASTI, JSEM S TEBOU.

Když Dan viděl Anastu, běžící k němu, radostně pokyvoval hlavou, začal hýbat ušima a zastavil

se. Obrovský mamut natáhl k děvčátku chobot a jemně se dotkl jejího ramínka. Anasta objala

mamutí chobot, přitiskla se k němu svou tváří, něžně ho pohladila a pak dala povel ,Za mnou!'

a hopsavě běžela k opuštěnému rodovému prostoru.

Mamut se kvapně otočil a běžel za Anastou. Když se holčička unavila, gestem zastavila mamuta

a po chobotu se vyšplhala na jeho hlavu. Když se dostala až na záda, spatřila tam i koťátko, které

se dávno proměnilo v dospělého kocoura, avšak stále mělo přezdívku Koťátko. Kocour se začal

třít o nohu děvčátka a příst, čímž vyjadřoval radost a věrnost.

Trojice přátel vešla do opuštěné rodové osady až pozdě večer. Anasta poslala Dana na pastvu,

vešla do svého malého domku z hlíny, dostala se ve tmě k lehátku s voňavým senem, lehla si a

ihned usnula.

73

Probudila se za úsvitu. Vyběhla ze svého domku, přimhouřila oči, rozhodila ruce do stran a

vystavila své tělo laskavým slunečním paprskům. Když se vykoupala ve sluníčku, utíkala k potoku

a s rozběhem sebou plácla do průzračné vody v zátoce.

Studený potok ožehl Anastino tělo, ale ona se stále plácala ve vodě a nadšeně se smála. Pak

vyšla na břeh, chvíli poskakovala a točila se, jako by nevěděla, na co má využít neobvyklou

energii, kterou překypovala, pak běžela na menší pahorek.

Vál studený vítr. Holčička se ovázala kolem pasu šátkem a jeho volný konec přehodila přes

rameno. Mlčky se dívala na půdu, na níž úplně nedávno žil její rod.

Prostor vlasti, v kterém dřív stále znělo množství ptačích hlasů, cvrlikal a bzučel hmyz, byl

naplněný nějakým odsouzeným mlčením. Pod vlivem nočního chladu na některých místech

zbělala tráva. Nekvetly stromy a keře, jejich lístečky se, jakoby z bezvýchodnosti, zkroutily.

A rodný prostor, zahalený do zdrcujícího ticha, s vadnoucí, ale zatím živou rozmanitou přírodou,

s nechápavostí poslouchal malou holčičku. Ale najednou sebou všechno kolem trhlo... Tíživé

ticho, jako by teplým paprskem, proťal křik odvážné a jisté radosti:

,He-e-e-ej! He-e-e-ejjj!' křičela Anasta navzdory tíživému tichu. ,Nevzdávej se, vlasti! Jsem

Anasta! Jsem s tebou!'

Rychle se rozběhla z pahorku ke svému květinovému záhonku a dotýkala se kmenů stromů,

hladila lístečky keřů.

,He-e-ej!' opět zakřičela a oběhla staré jabloně s povadlými listy.

Tenký, vysoký a radostný hlásek malé holčičky vítězil nad tichem, jež tížilo rodný prostor.

Najednou se k jejímu hlasu připojil další, hluboký, basový a mohutný hlas. Směrem k Anastě

běžel z pastvy mamut Dan. Běžel a ze všech sil troubil.

Vedle holčičky se také ozvalo hlasité a nepřetržité mňoukání. Podporoval ji kocour jménem

Koťátko.

Tráva na jedné straně květinového záhonku zešedla, květiny se sklonily, jedině na oblíbené

holčiččině květině se uchoval jeden nerozkvetlý pupen. Skláněl se k zemi, jako by si rozmyslel

vykvést. Ale když Anasta viděla sklopený pupen, nezesmutněla, dívala se na něj a usmívala se,

nezesmutněla, protože si nepředstavovala svou květinu zvadlou, ale rozkvetlou v celé své kráse.

Sedla si na bobek před rostlinkou a tiše a laskavě ji vyzvala:

,Hej, květinko, jsem tady, probuď se.'

Pak podržela v ústech ukazováček, pak jej zvedla, aby zjistila, z jaké strany fouká vítr na květinu.

Potom si z té strany lehla na bok, aby zabránila v cestě studenému vzduchu. Avšak chladivý

proud stále ohýbal a ožehoval malou rostlinku a neumožňoval lístečkům, aby se rozevřely.

Najednou se proudy chladného vzduchu zastavily a Anasta naopak pocítila za svými zády teplo.

Otočila se a uviděla mamuta Dana, který se svalil na bok, aby svým obrovským tělem zakryl před

studeným větrem Anastu a její záhonek.

,Jsi pašák, Dane! Jsi chytroušek!' vykřikla holčička.

Pak se chytila mamutí srsti a vyšplhala se na jeho záda, otočila se směrem k větru, jenž vál ze

strany ledovce a radostně a vítězně zakřičela své „He-e-ej!". Chladný vítr zavál ještě silněji.

Děvčátko chvíli přemýšlelo, pak se otočilo opačným směrem, vyzývavě zakřičelo, jako by

74

přivolávalo někoho neviditelného. Také mamut zvedl svůj chobot a vyzývavě zatroubil.

Zamňoukal i kocour.

Chladný vítr ztichl, ale za nějakou dobu začal vát znovu, jenže tentokrát z jiné strany. Teplými

proudy laskal květinu, mamuta a holčičku, jež stála s kocourem na mamutových zádech.

Zpěv ptáků uvítal životadárné proudy vzduchu.

Několik dní bojovala Anasta se studeným větrem ze strany ledovce; jakmile pocítila, že fouká,

ihned běžela ke své květině. A pokaždé si vedle květnového záhonku lehl mamut, aby přehradil

cestu chladu.

Nakonec přišel den, když oživlá květina vykvetla. Anasta, která přiběhla k záhonku, poklekla a

jemně políbila její žlutočervené lístečky. Pak odstoupila dva kroky stranou a kochala se

pohledem na zázrak, neobyčejně krásný výtvor - na svou květinu.

Nedokázala v sobě udržet vítěznou energii, která ji naplnila zevnitř, nejdřív začala skákat, pak

se její skoky plynule proměnily v neobyčejný, improvizovaný a ohnivý tanec. Dokonce mamut

Dan se snažil tancovat a přešlapoval z nohy na nohu. Točil se i kocour: jednou se svalil na záda,

podruhé vyskočil. A žlutočervená květina svými lístečky na ně mávala.

Najednou se Anasta zastavila. Uviděla dva mladíky, kteří stáli na hoře.

PROTIKLADNÍ BRATŘI.

Oba mladíci měli stejnou výšku a atletickou postavu. Navenek si byli podobní, lišili se jen barvou

vlasů a barvou očí. Jeden byl světlovlasý a modrooký, druhý - tmavovlasý a černooký.

Nějakou dobu stáli na místě, jako by chtěli umožnit Anastě, aby se vzpamatovala z jejich

náhlého objevení. Pak se pomalým krokem přiblížili k děvčátku.

,Buď zdráva, děvenko!' obrátil se na ni Tmavovlasý. ,Měla by sis pospíšit. Intuitivně jsi pocítila,

že můžeš zastavit ledovec, že máš v sobě sílu, která je schopna změnit Boží program. Je to

samozřejmě nemožné. Ale ty budeš hledat tuto sílu. A já se o člověku dozvím víc, než doposud.

Jsem připravený ti povědět o uspořádání vesmíru, odpovědět na jakoukoliv otázku, jen,

holčičko, konej rychleji.'

Anasta nestihla odpovědět, protože začal mluvit druhý mladík.

,Buď zdráva, Anasto, jsi krásná a vnímavá, jsi překrásná jako mnohé zázračné výtvory na velké

planetě Zemi. Můj bratr ví o uspořádání vesmíru mnohé, ale myslím si, že bys nejvíc měla

poslouchat sebe samu.'

,Přeji vám dobrý den a mnoho světlých příjemných úmyslů,' nakonec dokázala pozdravit

mladíky Anasta.

,Počkej,' přerušil ji Tmavovlasý. ,Tak je to vždy. Už mě nebaví poslouchat tupá a bezmyšlenková

slova. Jsme tu dva, jsem tmavý, proč mi přeješ světlé úmysly?

,Jsem tmavý a mé myšlenky jsou tmavé, agresivní. Prostě takový jsem a je to mé předurčení

podle Božího programu!' stále více se rozpaloval Tmavovlasý. ,Pokud ze mě bude slaboch se

světlými úmysly, pak to nebudu já. Okamžitě zmizím. Pochopila jsi, holčičko? Zůstane vedle tebe

jen světlý nekňuba. Jsme dva! Rozumíš? A neměla bys mluvit jen se světloušem. Vezmi si zpátky

75

své myšlenky, pokud vůbec byly ve tvých slovech, pokud tvá slova nejsou pouze papouškováním

naučeného.'

,Pokud vás můj pozdrav urazil, změním jej a řeknu vám jednoduše „buďte zdráv",' odpověděla

Anasta.

,Tak je to lepší. Bez žádných světlých...'

,Kdo jste?' zeptala se Anasta. ,Z jakého rodu? Nikdy dříve jsem vás neviděla.'

,Samozřejmě, že jsi neviděla. Nikdo nás nikdy neviděl. Ale projevujeme se v každém okamžiku

lidského jednání,' rychle pronesl tmavovlasý mladík. ,Ano, v každém. Já se samozřejmě projevuji

více a velkolepěji. Téměř celé lidstvo od katastrofy do katastrofy žije s převahou mých energií.'

,Zastav, můj tmavý a nadaný bratře,' promluvil Světlovlasý. ,Vždyť jsme se ani nepředstavili.'

Otočil se k holčičce a pokračoval: ,Anastičko, pokus se pochopit to, co řeknu. My s bratrem jsme

dva komplexy vesmírných energií. Celý bezmezný prostor vesmíru zaplňují energetické bytosti.

Když Bůh tvořil člověka, převzal od každé bytosti stejné množství energie, neznámým způsobem

je v Sobě vyvážil a dal je stvořenému člověku. Ze všeho, co v Sobě vyvážil, stvořil člověka.

Když se to stalo, všichni jsme pochopili, že nejsilnější bytostí ve vesmíru má být člověk. Proto se

také nejmenuje bytost, ale člověk. Ale v čem spočívá jeho síla, jaké jsou jeho možnosti a zdali

mají meze, to není známo. A kdy se tato síla projeví naplno, nikdo ve vesmíru dosud neví.

Dokonce ani my, nehledě na to, že naše energie jsou jednotlivě přítomny všude. Vždy jsme

neviditelní, zaplňujeme prostor, jsme přítomní ve vodě, v každém živém zvířeti, v žížale. A v

každém člověku jsou všechny vesmírné energie.'

,Řekl jste neviditelní,' podivila se Anasta, ,ale vždyť já vás vidím!'

,Ano, vidíš, protože jsme stlačili vzduch natolik, abychom vytvořili těla, na která jsi zvyklá.

Například, oblaka na nebi vznikají také stlačením vzduchových par. Občas mají podivné tvary,

jednou se podobají zvířatům, po druhé lidskému tělu nebo nějaké tváři. I lidské tělo z větší části

vytváří voda, stlačená v různé míře. Vzájemný poměr stlačenin v lidském těle zná nejspíš jen

Stvořitel.

Naše těla jsou podobna člověku jen navenek. Můj tmavovlasý bratr představuje temné bytosti,

já zase - světlé.'

,A proč jste se přede mnou objevily v podobě lidského těla?' zeptala se Anasta.

,Aby ses nelekla, když uslyšíš náš hlas, abys neztrácela energii své mysli na rozluštění tajemství,

odkud zní naše hlasy,' odpověděl Světlovlasý.

,Ale proč jste chtěli se mnou mluvit?'

,Postavila ses proti živlu, přesněji proti planetární katastrofě. Sama a s jistotou, že jí dokážeš

zabránit. Jsme si jisti, že je to nemožné. Boží program předpokládá katastrofu, pokud se

lidstvo vydá cestou záhuby. Tak to bylo, a nejednou. Tvého úsilí bychom si nevšimli. Ale když

rozkvetla květina na tvém záhonku, trhly sebou všechny vesmírné bytosti. Rozkvetla nehledě

na to, že podle božího programu měla zahynout. Ona však rozkvetla.'

,Květina rozkvetla díky mamutovi, který ji chránil před chladným větrem.'

,Mamut je jen článkem v řetízku událostí, které jsi vytvořila.'

,Nic jsem nevytvářela.'

76

,Vytvářela to tvá mysl, Anastičko.'

,Znamená to, že i ve mně jsou vaše částečky?' zadumaně se zeptala Anasta. ,Ale já je nijak

necítím.'

,Člověk nás nepociťuje, obzvlášť tehdy, když nás v sobě vyváží. Když jsme vyváženy, objevuje se

třetí energie. A tuto třetí vlastní jediná bytost ve vesmíru - člověk. Tato nová vesmírná energie

se objevuje, když jsme naprosto vyváženy. Je schopna tvořit nové světy. Nezná žádná tajemství.

Podobný člověk se stává vládcem vesmíru, tvůrcem, a jeho výtvory si nikdo nedokáže ani

představit, mohou být velkolepé a nepochopitelné.'

,Zřejmě nejsou ve mně vaše částečky vyváženy, když nemohu zastavit ledovec,' povzdechla

Anasta. ,Květina rozkvetla, ale vše Y našem prostoru vadne a hyne.'

,Jsi, Anastičko, na cestě k jednotě. Můžeš jí dosáhnout v příštím okamžiku nebo za tisíce tisíciletí.

Právě proto se vesmírné energie budou snažit ti pomoct, aby se dozvěděly velké tajemství o

člověku a o svém dalším osudu.'

,Jak zajímavou věc jste mi pověděli o jednotě protikladů. Ale proč, když víte o této neobyčejné

síle, sami se nedohodnete o jednotě?'

Bratři se na sebe podívali, pak přejeli pohledem Anastin rodový prostor. A začali se dívat

různými směry. Otáleli s odpovědí, jako by hledali slova vysvětlení. Děvčátko trpělivě čekalo.

Nakonec odpověděl Světlovlasý.

JAKÝ JE TVŮJ PROGRAM BYTÍ?

,To není možné. Máme s bratrem různé úkoly,' pronesl Světlovlasý. ,Každý máme svůj program.

Jen v člověku, když plníme každý svůj program, zároveň můžeme pracovat na společném, stát

se částečkami nové energie, kterou vlastní jen člověk.'

,Jakpak lze plnit to své a zároveň dělat něco dobrého společně?' nedůvěřivě se zeptala Anasta.

,Je to možné, když se neustále snažíme předstihnout jeden druhého. Třeba ty, když jdeš, jedna

ze tvých nohou vykračuje dopředu a tu druhou nechává pozadu. Pak se najednou dostane

dopředu ta, která zůstala vzadu. Nohy jakoby soupeří.

V důsledku toho, vedeny myslí, společně pohybují tělem dopředu.'

,To je mi ale příklad, dokonce jsi mě rozesmál,' přerušil bratra Tmavovlasý ,Když už si nás mají

představovat jako dvě nohy, tak ty jsi úplně kratičká noha a já jsem ta dlouhá. Když udělám krok,

tak se tělo hned přemístí za hory, ale ty se sotva plandáš a napodobuješ pohyb. Plním svůj

program a již popáté přivedu lidstvo k planetární katastrofě. A i když, díky Stvořitelovým

programům, se pokaždé znovu zrodí, já na ně opět udeřím planetární katastrofou, aby nedělalo

hlouposti.'

,Ano, jsi nadaný, můj bráško. Skutečně jsi nejednou přivedl život celé planety ke katastrofě. Ale

tím jsi nezískal znalosti, ani větší sílu. Člověk však pokaždé získává další znalosti. A lidstvo se rodí

znovu.'

,Ale nejdřív hyne v pekelném trápení společně se všemi znalostmi.'

,Neznáme, bratře, Stvořitelův program. Možná jednou dojde k tomu, že okamžik před

katastrofou jí lidstvo zabrání, a tehdy jeho mysl zazáří nevídaným úsilím.'

77

,Už mě nebaví tvé světlé snílkování, můj usmrkaný světlý bratře. Mě poslouchej, děvenko, ne

jeho,' obrátil se k Anastě tmavovlasý mladík. ,Zřetelně ti předvedu svou sílu. Můj světloušek měl

v něčem pravdu. Lidská mysl je skutečně ohromnou energií, která se vyrovná mé a tím spíše

jeho. Je pravda, že každý člověk, který správně naloží s touto energií, je schopný změnit svět.

Ale existuje ještě nevídaná energie - je to společná myšlenka. Vzniká, když mnohé jednotlivé

lidské myšlenky splývají vjedno. Pokud by splynuly myšlenky celého lidstva a vznikla tak

společná lidská mysl, my s bratrem budeme v porovnání s ní vypadat nicotně.

Ale naučil jsem se bránit vzniku společné myšlenky. To já podvrhuji lidstvu různé filosofické

závěry a představy. Jako důsledek jedna miliarda lidí myslí jedním způsobem, druhá miliarda zas

jiným, čímž zavrhuje první skupinu. Jsem, holčičko, vtělením všech temných sil vesmíru, a pokud

se se mnou spojíš, staneme se nepřekonatelnou sílou. Mám jeden tajný plán, pochopíš jeho

podstatu a začneš mi pomáhat.

Společně proměníme všechny lidi ve své hračky. Budeme si hrát s jejich rozumy. Udělám z tebe

vládkyni lidstva a jednou mi povíš...'

,Mně se nelíbí takový plán,' přerušila ho Anasta a dodala: ,Nikdy se do něj nezapojím a myslím

si, že i nikdo z lidí se jej nezúčastní.'

,Nezapojíš se? Jednoduše zatím nevíš, jak zajímávaje tato hra - směrovat lidskou mysl podle

svého přání.

Nespěchej s tvrzením, že lidé nebudou naslouchat mému programu. Již je vymyšleno kolo, zatím

primitivní, ale pak lidé spojí dvě kola kovovou tyčí. Je to podle mého plánu, podle mého

geniálního programu.'

,Ale co je špatného na kole? Když jsme potřebovali vozit krmivo zraněnému mamutovi Danovi,

vozík s kolem byl pro nás prospěšný'

,Vše je velmi dobré, holčičko. Dokonce výborné. Toto kolo se bude zdokonalovat. Bude

vyrobeno velké množství kol. A lidé pochopí, že není pohodlné pohybovat kolem po přirozené

půdě, po hrbolcích a dolíčcích, po vysoké trávě. A tehdy pokryjí obrovskou část země kamennou

kůrou, aby se kola po ní kutálela bez překážek.

Jejich množství se bude po sténající zemi stále zvětšovat, jedny lidi budou vozit na sobě, druhé

nelítostně zabíjet.

Odpověz si sama, holčičko, zkus to, co může být mocnější než síla, která je schopna směrovat

lidi k záhubě? A pokud odpověď nenajdeš, uznej mou velikost.'

Anasta se zamyslela, ale odpověď nepřicházela, pak se podívala na světlovlasého mladíka. Na

němou holčiččinu otázku Světlovlasý odpověděl:

,Můj bratr ti nakreslil neradostný obraz. Je to jeho úkol a svědomitě jej plní. Ve tvém pohledu

vidím otázku, zda mám také svůj program. Mám jej a také tě chci vyzvat, aby ses do něj zapojila.'

,A co je ve vašem programu?'

,Zkusit pochopit velký Stvořitelův výtvor - člověka. Pochopit velkolepost jeho budoucích činů.'

,Copak na Zemi není již všechno stvořeno?' podivila se Anasta.

,Jde o to, Anastičko, že... Před tebou je krásná rozkvetlá květina. Každá rostlina nebo zvíře jsou

dokonalí sami o sobě, ale všichni společně jsou mezi sebou spojení. Zdálo by se, že Stvořitel

78

stvořil zázračný, harmonický a dokonalý pozemský svět. Ale to neznamená, že tento svět

nemůže být zdokonalován.

Stvořitelovy výtvory lze vnímat jen jako přípravu materiálu pro dokonalejší tvoření, pro stvoření

překrásné a dokonalé formy života, kterou si nikdo dříve nepředstavoval a neviděl.'

,Ale kdo může být dokonalejší, než je samotná dokonalost?'

,Ten, kdo z něj pochází - syn a dcera Velkého rodiče. Například ty, Anastičko.'

,Já? Ale já ani ve svých představách nevidím, jak lze změnit již stvořené. Například se mi vůbec

nechce měnit květinu, která rozkvetla na mém

záhonku. Dokonce si myslím, že ji v žádném případě nelze měnit, aby se nenarušila dokonalost.

A proč bychom měli měnit Koťátko? Jak lze například zdokonalit mamuta Dana? Změnit mu

chobot nebo uši? Jak změnit? Proč?'

,Ale vždyť jsi změnila mamuta Dana, Anastičko.'

,Ne, nikdy jsem ho neměnila,' udiveně namítla holčička.

,Navenek jsi ho nezměnila, ale tvůj mamut plní mnohem víc lidských povelů, než všichni ostatní

mamuti, kteří kdykoliv žili na Zemi, a jeho chápaní je kvalitativně jiné. Hned to pochopíš, jakmile

ho porovnáš s ostatními mamuty.'

Ano, teď tomu rozumím. Podle mě je rozumnější než ostatní. Jednoduše jsem o tom nějak

nepřemýšlela.'

,Tak vidíš, nejen vnější formy a stavba těla mají význam. Obsah a předurčení jsou důležitější.

Obsah a předurčení pro Dana jsi určila právě ty. A mamut Dan, který se navenek neliší od

ostatních mamutů stvořených velkým Tvůrcem, se stal přece jiným. Teď je společným výtvorem,

Stvořitelovým a tvým. A čí z větší části, není známo. Vždyť mamut Dan nejenže umí plnit větší

množství povelů, potřebných pro život člověka. Stal se chytřejším, věrnějším a vnímavějším.

Vzpomeň si, jak jsi jednou usnula na trávě pod vysokým stromem, a když ses vzbudila, spatřila

jsi mamuta Dana, jenž nehybně stál nad tebou. Rozzlobila ses, protože z něj vycházela nějaká

nepříjemná vůně, myslela sis, že se něčím zašpinil a schválně přišel, aby tě touto vůní vyrušil ze

spánku. Zvedla ses a mokrou trávou jsi šla domů. Před tím jsi mu ještě nespokojeně řekla:

„Věčně se odděluješ od stáda, dokonce jsi začal samovolně přicházet, když tě nezvou. Jdi na

svou pastvu ke svým bratrům."

Odešla jsi bosky mokrou trávou a ani jednou ses neotočila. Pamatuješ si, Anastičko, že tráva

byla mokrá?'

,Ano.'

,A víš, proč mamut Dan tak nepříjemně voněl?'

,Nevím.'

,Když jsi usnula, začala bouřka. To, že blesk nejčastěji uhodí do vysokého stromu, vědí nejen

lidé, ale i zvířata. Dan viděl, že jsi usnula, a když začala bouřka, zneklidněl a přišel k tobě. Nebudil

tě, jednoduše tě přikryl před deštěm. Do stromu, pod nímž jsi spala, uhodil blesk. Jedna větev

začala doutnat a spadla by na tebe. Ale mamut Dan ji stihl odhodit chobotem. Pak začala hořet

druhá větev, Dan ji také odhodil, ale oheň mu ožehnul srst na hlavě. Ta začala hořet a vydávat

nepříjemnou vůni. Popálené místo nesnesitelně bolelo, ale Dan stál nad tebou. Dokonce se

79

neurazil, když jsi odcházela a vytkla mu jeho dotěrnost, naprosto zapomněl na bolest. Radoval

se z toho, že se ti nic nestalo, a myslel na tebe s něžností.'

Anasta vyskočila a běžela k mamutovi, jenž stál nedaleko od nich. Ten radostně zakýval hlavou.

Anasta jej chytla za konec chobotu, poplácala jej, při tulila se tvářičkou a pak jej políbila. Mamut

zatajil dech. Dokonce když jej holčička opustila a vrátila se ke světlovlasému mladíkovi, mamut

zůstal nehybně stát se zamhouřenýma očima.

,Pochopila jsem,' řekla Anasta. ,Mamut Dan je změněný. Možná, že k tomu došlo mimovolně,

možná, že jsem něčím napomohla i já. Liší se od ostatních mamutů stvořených Tvůrcem.

Takže člověk má právo měnit?'

,Ano,' odpověděl Světlovlasý. Teď popřemýšlej, podle jakého programu?'

,Podle dobrého.'

,Tak tento program urči. Zvol jej, vytvoř.'

,Tedy Ten, Kdo stvořil všechno na Zemi, nevytvořil program, podle kterého má žít člověk?'

,Myslím si, že předložil člověku množství variant, ale Sám toužil jen po jednom.'

,Po čem?'

,Odpověď může najít jen člověk.'

,Kde ji máme hledat?'

,V sobě. Je třeba v myšlenkách si představovat a porovnávat různé varianty uspořádání života

na Zemi.'

,Znamená to, že lidé žijí na Zemi, ale nic nevědí o Stvořitelově programu?'

,Lidem jsou dány velké znalosti o biologických možnostech vývoje, ale zároveň je jim daná

svoboda, včetně svobody vyměňovat biologické možnosti za technokratické. Je na člověku, zda

využije vnitřní, hloubkové možnosti, například, možnosti živého stromu, který roste a cítí

biologický rytmus, přizpůsobuje se mu a reguluje svůj stav podle okolních podmínek, anebo

využije vnější, povrchní možnosti mrtvého stromu. Lidé, kteří nastoupili technokratickou cestu

vývoje, využívají vnější možnosti - vyrábí z dřeva nějaký nástroj, využívají jej jako palivo nebo

stavební materiál.

Z nějakého důvodu lidé vždy volí technokratickou cestu. Ta však nevyhnutelně vede k záhubě.

Stávalo se to nejednou. Vždyť všechny planetární katastrofy vytváří lidské myšlenky. Myšlenky,

za nimiž následuje jednání.'

,Ale přece ledovec, který donutil můj rod opustit svůj domov, nikdo z lidí netvořil.'

,Tvůj rod, Anastičko, již nastoupil technokratickou cestu. A podle životního programu, ledovec

je dostihne a zničí. Ale život se znovu zrodí. Vznikne nová naděje na projev lidského rozumu.

Pokud někdo zastaví ledovec, a udělat to může jen člověk, tvůj rod bude žít v technokratickém

světě, který ho dříve nebo později přivede ke katastrofě. Je tu však předpoklad, že člověk, jenž

najde způsob zastavit ledovec, tudíž zabránit katastrofě, dokáže zabránit i té následující. Dokáže

těsně před následující katastrofou ozářit lidské duše pochopením nesprávnosti jejich volby a

odvrátit ji. Pak lidstvo může zvolit novou cestu a postupně, opatrně neutralizovat své

smrtonosné vynálezy. Ale ozářit duše lidí technokratického světa je velmi těžké.

80

V době technokratického života lidé přestávají být rozumnými bytostmi. Nelze se obracet k

jejich rozumu, ale k citům, a prostřednictvím citů jim sdělovat podstatu Božího programu. Proto

však je potřeba jej nejdřív pocítit a poznat sám.'

,Copak ty jej nepoznáš?'

,Úplně ne, je totiž nekonečný. Myslím si, že tak, jak lze úplně poznat program mého bratra,

poznat podstatu Božího programu vůbec nejde. Konec znamená zastavení pohybu. A navíc

nevidím hranici zdokonalování například tvého mamuta.'

,A jiných zvířat?'

,Jiných také. Vždyť víš, Anasto, potomstvo všech zvířat přejímá zvyky svých rodičů. Tedy každé

nové pokolení bude trochu dokonalejší než předchozí. A pokud člověk správně definuje

předurčení všech tvorů, pokud každá lidská generace bude dál zdokonalovat okolní živočišný

svět, který člověka osvobodí od každodenních starostí, lidská mysl se uvolní pro důležitější činy.'

,Zřejmě by se to mohlo stát, pokud mluvíme o zvířatech. Ale květinu bych nikdy nechtěla

zdokonalovat, je velmi, velmi dokonalá.'

,Také si to myslím, Anastičko. Ale přesto je tvá krásná květina jen barvou, kterou Tvůrce poskytl

své dceři pro její budoucí tvoření.'

,Proč barva? Vždyť květina je živá.'

,Ano, samozřejmě, je živá a soběstačná, zároveň muže být jen malou částečkou živého obrazu

velkého svou krásou.

_ Podívej se na svůj květinový záhonek. Nejhezčí na něm je tvá oblíbená květina. Ale když na

něm zasadíš další dvě až tři stejné květiny, vzhled záhonu se změní. Pak tam můžeš zasadit jiné

květiny a on se opět změní.

Pak můžeš sázet květiny v různém pořadí a zdokonalovat živý obraz. Zdokonalování nemá meze.

Pohyb směrem k dokonalosti odpovídá Stvořitelovu programu.'

,Tedy člověk je stvořen proto, aby všechno kolem sebe zkrášloval? Aby zdokonaloval svět, který

mu daroval Stvořitel? V tomto spočívá předurčení člověka?'

,Tvořit zázračné živé obrazy, poznávat a zdokonalovat svět zvířat je samozřejmě důležitým

předurčením člověka. Ale to hlavní vidím v něčem jiném.'

,V čem?'

,Člověk, jenž zdokonaluje vesmír, bezpochyby se bude zdokonalovat sám, a toto nemá meze.

Otevřou se mu velké možnosti.'

,A proč bude dokonalejší? Vždyť jej při tom nikdo nebude učit.'

,Stvořila jsi krásný květinový záhonek, Anastičko, a tvé zkušenosti ti pomohly pochopit, jak se to

dělá. Následující rok se pokusíš udělat svůj výtvor ještě lepším. A vytvoříš jej na základě

předchozích zkušeností a pocitů. Tedy když jsi jej dělala poprvé, získávala jsi zkušenosti, znalosti

a pocity, které ti umožňují stvořit něco dokonalejšího. A to znamená, že samotný tvůj výtvor tě

učí.

Tvorba v božské živé přírodě zdokonaluje tvůrce.

Není vidět konec a vrchol, to velké tvoření je nekonečné!'

81

,Moc bych si přála žít v tomto zázračném světě, v němž se všechno může neomezeně zlepšovat,

v němž tvůrce bude zdokonalovat své výtvory a výtvory budou zdokonalovat svého tvůrce. Chci,

aby v tomto světě žili mí rodiče, mí bratři a dědeček Vud a celý náš rod,' usmála se Anasta a její

oči zazářily. Je třeba zastavit ledovec. Jak to mám udělat? Jak?'

,Lidská mysl je nejsilnější vesmírná energie, jejíž možnosti jsou neomezené. Je důležité se naučit

ji správně využívat. Ale jak, pomocí čeho to udělat, není známo. Tento velký vynález dokáže

uskutečnit jen člověk.'

,Zřejmě je má mysl zatím velmi malá a slabá,' smutně povzdechla Anasta. ,Chci, aby se ledovec

zastavil, ale on se stále přibližuje a každým dnem je chladněji. Znamená to, že má mysl je

malinká.

Kdyby tak mamut Dan dokázal myslet na ledovec... Hlavu má velkou, tedy i myšlenku může mít

velkou a silnou.'

Anasta běžela k mamutovi, plácla ho dlaní po chobotu a vzrušeně pronesla:

,Jsi tak velký, Dane, máš velkou hlavu. Znamená to, že je v ní velká mysl. Pomysli svou

myšlenkou, Dane, zastav ledovec. Ty stále jen posloucháš a posloucháš. Dojdi si, Dane, alespoň

na pastvu, je pro tebe stále méně potravy.'

Mamut koncem chobotu pohladil děvčátko po tváři, po vlasech, pomalu se otočil a začal se

vzdalovat. Kocour jménem Koťátko se rozeběhl, skočil mamutovi na nohu a vyšplhal se mu na

záda.

,Ty, Anastičko, a tví chovanci byste měli opustit toto místo,' obrátil se světlovlasý mladík k

holčičce, ,za tou horou již je led. Ještě to není ten hlavní ledovec, ale i tento může posunout

horu, která zakrývá údolí, smést zahrady a domy, v kterých žil tvůj rod. A každý den klesá

teplota. Hlavní ledovec bude tlačit na led a hora se bude pomalu posouvat. Dojde k tomu za

několik dní.'

,Neopustím toto místo. Musím vidět ten led a pochopit, proč se blíží na naši zem. Musím

vymyslet, jak ledovec zastavit. Zítra ráno vylezu na horu a uvidím jej.'

,Přeji ti šťastné a přesné myšlenky, Anastičko,' poklonil se jí na rozloučenou světlovlasý mladík

a obrátil se na svého bratra: ,Pojďme jí, bratře, z očí, abychom nepřekáželi děvčátku, možná, že

dokáže pochopit, jak se naučit řídit svou mysl.'

,Pojďme, pojďme. Jsi mezi námi ta největší překážka. Rozvádíš tu řeči a filozofuješ.'

,Počkejte, prosím, počkejte,' vzchopila se najednou Anasta, ,pověděli jste mi každý svůj

program. Já tedy také musím mít program, ale nikdy jsem o něm nepřemýšlela. Možná, že jej

nemám?'

,Odcházíme, holčičko. Rychleji přemýšlej, neleň. Zbylo ti velmi málo času, pouze dva úsvity,' řekl

Tmavovlasý, aniž by odpověděl na otázku.

A mladíci odešli.

KDO ŘÍDÍ NAŠE MYŠLENKY.

Anasta zůstala úplně sama. Kráčela povadlou trávou v údolí, v němž ještě nedávno žil její rod, a

v naprostém tichu se snažila pochopit, jak lze řídit vlastní mysl.

82

,Pokud je myšlenka nejsilnější energií,' uvažovala holčička, ,co ji může, tu nejsilnější, řídit? Pokud

tato energie je ve mně, co ve mně může být silnější než ona? A proč nás moudří stařešinové na

shromážděních učili všemu

možnému, ale nic nám nepověděli o tom, jak lze řídit mysl. Možná, že i oni o tom nic nevědí?

Nejsilnější energie zůstává neřízená. Jednou se vydá na procházku jedním směrem, podruhé zas

jiným. I když je ve mně, tak přece není moje, jestliže ji neřídím já. Někdo ji může k sobě přilákat

a pohrávat si s ní. A pokud je ve mně, tak může hrát se mnou nějakou hru a já o tom ani nebudu

vědět.'

Anasta se snažila uvažovat o síle mysli až do soumraku. Usilovně na ni myslela i po tom, co se

uložila ke spánku.

Když se ráno vzbudila, neuviděla vedle sebe, jako obvykle, mamuta Dana. Dříve, jakmile se

vzbudila, se vždy ocitl vedle ní, ale teď tu nebyl. Neobjevil se ani tehdy, když se vykoupala v

zátoce potoka. Začala jej volat a křičet na něj směrem k pastvě: ,Dane, Dane!', ale mamut se

stále neobjevoval. I kocour tuto noc nebyl po jejím boku, neukázal se ani ráno.

Odešli, pochopila Anasta. Mamut potřebuje mnoho rostlinné potravy a té je tady stále méně.

Znamená to, že Dan odešel, aby nezemřel nesmyslnou smrtí. S ním odešel i Koťátko. Já ale

neodejdu,' pomyslela si Anasta, nahodila na ramena přikrývku, upletenou z bylinných vláken, a

rozhodně namířila k hoře, za níž se blížil ledovec. Když stoupala stezkou k vrcholu hory, znovu

se usilovně snažila pochopit, jak funguje tato nejsilnější energie - lidská mysl. Jak se má

zachovat, aby zastavila ledovec?

Když se dostala na horu, stála na jejím vrcholu a choulila se do přikrývky. Krutý a studený vzduch

čuchal její vlasy, které jednou odhalovaly její znaménko na čele, jež se podobalo hvězdičce,

podruhé jej zakrývaly. Ale děvčátko si nevšímalo studeného větru, dívalo se na to, co se

odehrávalo na jiné straně hory, na jejímž úpatí již nebyla žádná zeleň. Od obzoru k obzoru, kam

jen oko dohlédlo, byl ledovec.

Ledové kry se již blížily k hoře. Byly obrovské, třebaže se nejednalo o ten hlavní ledovec, ale jen

první kry, které byly postrkovány těmi mohutnějšími. ,Takže hora neodolá takovým obrům,'

přemýšlela Anasta. Jedna strana hory je již studená a bez rostlinstva, ochladne i ta druhá.'

Najednou zaznělo praskání ledu, které jako by potvrzovalo její slova, zpod ledu se vyvalil proud

vody, který se míchal s ledovou tříští a po vytvořené ledové břečce se kry posunuly ještě blíž k

hoře. Nadzvedávaly půdu a tlačily před sebou vyvrácené stromy.

Anasta se podívala na nejvyšší ledovou kru a celá se zachvěla. Stál tam mamut Dan, který se

opíral hlavou o tuto obrovskou ledovou horu. V porovnání s ledovým obrem se již nezdál být

tak velký.

Anasta si okamžitě vzpomněla, jak pozorně poslouchal Dan její slova o síle myšlenky, jež je

schopna mnohého. Vzpomněla si, jak mu říkala, že ve velké hlavě mají být velké a silné

myšlenky. A mamut vše pochopil po svém. Rozhodl se, že jestli se opře velkou hlavou s velkou

myšlenkou o ledovou kru, zastaví její pohyb.

Anasta vyskočila, jako by ji sídlem bodl, z místa a střemhlav se řítila k úpatí hory na to místo,

kde stál mamut Dan.

Vítr s bodavými sněhovými vločkami nelítostně strhl s děvčátka přikrývku, ale ona ji nezvedla.

Skočila na kámen, škobrtnula a koulela se dolů. Pak se zvedla a opět běžela dolů.

83

Když se octla u Danových nohou, uviděla... V ledě pod mamutovou hlavou se vytvořila menší

prohlubeň, led na tom místě lehce tál a po mamutím chobotu stékaly tenké stružky vody.

Mamut se třásl zimou. Dole u jeho nohou se třásl kocour, který se stejně jako Dan opřel hlavou

o led a snažil se zastavit pohyb ledovce.

,He-e-ej!' zakřičela Anasta. ,He-e-ej!'

Ale ani mamut, ani kocour nereagovali na její křik. Holčička popadla chvějícího se kocoura,

přitiskla ho k sobě a začala třít jeho tělíčko. Když se trochu ohřál, Anasta ho donutila, aby

vyšplhal na mamutova záda. Kocourek se snažil ze všech sil, ale spadl. Dostat se nahoru dokázal

až podruhé.

Anasta si stoupla na kámen, aby byla co nejblíže k mamutově uchu, a zašeptala:

,Dane! Můj věrný Dane. Jsi velmi rozumný a oddaný. Jsi hodný. Umíš myslet, možná ne úplně

správně, ale to se napraví. Myšlenka není jen v hlavě, je všude. Dane, musíš jít na druhou stranu

hory.' Mamut stál nehybně, jen občas jeho tělem proběhly křeče. Anasta zašeptala znovu: ,Jsem

Anasta! Slyšíš mě, Dane? Jsem Anasta. Bez tebe nikam nepůjdu. Otoč se ke mně, Dane.'

Mamut pomalu odtrhl hlavu od ledové kry a otočil se k děvčátku. Hustá srst na jeho čele byla

mokrá, těžce pozvedl víčka a podíval se na holčičku. Pak s námahou zvedl chobot a dotkl se jím

Anastina ramena. Chobot byl úplně chladný. Anasta jej chytla rukama, začala jej třít a dýchat na

něj, jako by takto mohla ohřát obrovské mamutovo tělo. A také jej ohřála, nejen teplem svého

dechu, ale něčím teplejším a významnějším. A mamut ji poslechl. Sotva vlekl nohy, ale

následoval Anastu, která ho vedla za chobot jako za ruku, až se dostali na vrchol hory. Tam si

vysílená holčička sedla na kmen pokáceného stromu a gestem ukázala mamutovi na zelený

svah, aby šel dolů.

,Jdi, Dane, dolů. Jdi na svou pastvu, odpočineš si a posílíš se. Ještě se tam něco pro tebe najde.'

A důrazně dodala: ,Jdi, Dane, dolů.'

Mamut se podvolil a začal pomalu scházet do údolí, které zatím bylo zelené. Přibližně po deseti

krocích se otočil k Anastě, zvedl svůj chobot vzhůru a vyzývavě zatroubil. Stejně jako tehdy, když

Anasta běžela údolím, prorážela ticho svým ,He-e-ej!' a prosila vlast, aby se nevzdávala.

A stejně jako tehdy, Anasta ze všech sil zakřičela ,He-e-ej!' a mávla směrem k Danovi, aby šel

dolů. Mamut splnil povel své paní a pomalu sestupoval z hory. A ona...

Po krátkém odpočinku si Anasta stoupla na kámen, znovu přejela pohledem ledové kry, které

zaplnily prostor před jejíma očima, a tiše, ale důrazně pronesla:

,Jsem člověk! Má myšlenka je silná. Nasměruji ji proti tobě, ledovce. Musíš se zastavit a pohnout

se zpátky. Nařizuji ti to svou myšlenkou.'

Dole opět zaznělo praskání a led se ještě trochu přiblížil k hoře. Studený vítr narazil na dívčinu

hruď, jako by se ji snažil srazit na zem.

,Zpátky, lede, nařizuji ti to. Zpátky!'

A znovu praskání, znovu se ledovec přibližuje k děvčátku.

Anasta nějakou dobu mlčela a dívala se na blížící se ledovec, pak se najednou usmála.

,Pochopila jsem to. Nabíjíš se mou myšlenkou, ledovce. Pochopila jsem. Teď zmizíš.'

Pak se holčička otočila k ledovci zády, sedla si na kmen stromu a začala se dívat na ještě zelenou

dolinu. Ale neviděla chladem vadnoucí květiny a byliny, představovala si, jak hojně kvetou louky,

84

jak se na stromech objevují bílé a růžové květy, jak zpívají ptáci a v trávě cvrlikají koníci. Jak se

pradědeček Vud vrací do údolí a společně s ním celý rod. A ona mu bosky běží vstříc. Stále

rychleji a rychleji...

Anastina mysl se zrychlovala. Vše stihala! Během okamžiku polaskala miliardu bylinek a

dokázala si představit každou jednotlivě, od kořínku po stéblo. Dokázala každé z nich poslat

paprsek sluníčka, napojit rosou a kapkou deště a také pohladit větříkem.

Holčička usínala na kamenech u pokáceného stromu. Na její záda vál studený vítr. Ale její mysl

se stále zrychlovala.

Jako prudký blesk se její myšlenka dotkla všeho v prostoru. Procitlo vše existující. A v prostoru

se zrodilo něco nového. Jako by se celá Anastina vlast vzbudila ze sna. Malinká holčička Anasta

usnula na tisíciletí, ale její mysl stále pracovala.

Její mysl - velká lidská energie - se vznášela nad údolím, laskala brouky, bylinky, Koťátko a

mamuta Dana.

Ledové kry se trhaly a praskaly, ale ani na milimetr se nedokázaly pohnout dopředu. Ledové kry

tály. Potoky roztáté vody objímaly údolí a slévaly se v řeky a jezera.

Ledovec tál, neměl sílu zvítězit nad lidskou myslí, nad nejsilnější energií vesmíru.

K ČEMU DOSPĚJÍ TITO LIDÉ?

Vodní proudy, jež způsobil tající ledovec, vytvořily velkou řeku. Její rozbouřený proud

zachycoval na své cestě kameny a poražené stromy, smýval půdu a odnášel úrodnou vrstvu

společně s rostlinstvem a vším, co na ní žilo. Avšak rodové údolí, jež lidé byli nuceni opustit,

zůstávalo nedotčené.

Na stromech zežloutlo a opadlo listí, nebyl slyšet zpěv ptáků. Ale část rostlin pokračovala v boji

o život a přizpůsobovala se ochlazení neobvyklému pro tato místa. Dokonce na Anastině

květinovém záhonu, dříve velmi krásném, stále žila její oblíbená květina.

Údolí bylo chráněné horským pásmem, na jehož jednom vrcholu usnulo na tisíciletí malé

děvčátko.

U úpatí hory stáli dva atletičtí mladíci, světlovlasý a tmavovlasý. Dívali se na obrovský žulový

balvan, z jehož obou stran prosakovaly kapky vody.

Tmavovlasý mladík s radostnou zlomyslností pronesl:

,Dobře jim tak, těmto lidem ztrácejícím rozum. Během nejbližších dvou dní voda podemele

podpěry kolem kamene, ten se zřítí a otevře smrtonosnému proudu cestu do údolí. Voda se

vyvalí, jako mohutný vodopád, bude strhávat a odnášet horské kameny, pak postupně

podemele a odplaví celou horu. Když proud, který se teď ubírá vpravo od hory, shodí tento

obrovský kámen, začne se valit skrz vytvořenou rozsedlinu, bude ji stále zvětšovat a změní svůj

směr.'

,Ano, když se tento balvan zřítí v nejbližších dvou dnech, aniž by se proud dostal k nížinám za

údolím a rozlil se po nich, čímž by se zmírnil tlak vody, pak se vší sílou vyvalí do rodového údolí

85

Anastičky,' souhlasil světlovlasý mladík a dodal: ,Teď lituji, že jsem nabyl podoby lidského těla.

Teď je potřeba obrovského zvířete, které by tento balvan podepřelo.'

,Pche, lituje, že není obrovským zvířetem! Samozřejmě jsi mohl nabýt jeho podoby, ale pak

bys mu musel také odpovídat. Nedokázal bys mluvit jako člověk a uvažovat o tom, že balvan

brzy odplaví proud vody. Proč vlastně stále meleš o rodovém údolí, o Anastičce?.. Teď je jí

všechno jedno. Její duše se vznáší v nekonečném vesmíru.'

,Vznáší se. Ano...' zádumčivě a něžně pronesl Světlovlasý. ,Pečlivě v sobě uchovala myšlenku a

touhu. Velké uvědomění a poznání. Přece dokázala zastavit ledovec. Boží dcera poznala sílu

lidské mysli svými city. Jen lehce pozměnila Boží program.'

,No právě, „jen lehce“! Není důvod přehánět. „Jen trochu." Je třeba to zdůraznit - trochu. Ale

ty hned: „Poznala svými city," „Boží dcera...'" posmíval se Tmavovlasý. A se zápalem pokračoval:

,Rozbouřený proud se přece vyvalí do údolí. Vrhne se za davem šílenců, kteří ani netuší, že

příčina katastrofy se skrývá v nich samotných, v jejich myšlenkách a v chování, které se vzdálilo

přirozenému. Jejich úsilí je zatím v začátku, avšak my víme, že podobný směr je zhoubný jak pro

ně, tak pro Zem a celý vesmír. A aby se netrápili a netrýznili pozemský prostor, budou zničeni

Božím programem na začátku zhoubné cesty. Bouřlivý proud je dostihne. Obrovská řvoucí

lavina vody, kamenů, skácených stromů a mrtvol zvířat se k nim bude neúprosně blížit.

Nejdřív, až uslyší rachot za zády, pocítí, že něco není v pořádku a zrychlí svůj pohyb. Ale rachot

bude narůstat a najednou v dáli uvidí obrovskou vlnu, která se k nim bude blížit a nést smrt.

Bude pro ně znamenat celosvětovou potopu. Všech se zmocní zděšení. Mamutů, koček, dětí a

staříků. A jejich duše, naplněné jen hrůzou, vzlétnou do vesmíru.'

S nějakým jízlivým nadšením Tmavovlasý začal grimasami a gesty zobrazovat lidi zachvácené

hrůzou. Matky, jež tiskly k hrudi svá nemluvňata, lidi, kteří klečeli, vztahovali ruce k nebi a

horečnatě prosili o slitování anebo běželi z posledních sil a křičeli nelidským hlasem. Tmavovlasý

začal běhat do kolečka a ječet, při tom zobrazoval na tváři hrůzu. Pak se zastavil, podíval se

směrem, jímž lidé odešli, a zeptal se:

,Pochopil jsi, můj bledolící bratře, co čeká na tyto lidi? Takže děvče, jež usnulo na hoře, program

Boha podstatně nezměnilo.'

,Nelíbí se mi, jakou jsi vymodeloval budoucnost lidí. My, vesmírné bytosti, přece můžeme něco

podniknout. Není to dobré projevovat lhostejnost. Když jsme netečné, neexistujeme.'

,Budoucnost nezajímá tvé „líbí se" či „nelíbí se". Je nevyhnutelná,' usmál se Tmavovlasý, a když

neslyšel bratrovu reakci, prudce se otočil a uviděl...

Jeho světlovlasý bratr si stoupl pod žulový balvan a podepřel jej svým tělem. Proudy vody na

krajích balvanu se zmírnily.

,Je to hloupé, nesmyslné a neracionální,' pronesl po menší pauze Tmavovlasý. Pak ještě chvíli

mlčel, jako by přemýšlel, a s novým úsilím začal peskovat bratra: ,Nikdo tady není, aby se vysmál

tvé naprosté hlouposti. Stoupl sis pod žulový balvan, aniž bys předem propočítal jeho váhu.

Voda přece prosakuje a podpěry, které přidržují balvan, se podemílají, tedy budou na tebe tlačit

stále víc. Rozumíš tomu, bledolící tupce?'

,Svou vůlí se zpevním jako žula a udržím se. Potřebuji jen dva dni. Udržím se!' řekl světlovlasý

atlet.

86

,To je ale! „Udržím se", „Zpevním se"... Tak se klidně zpevňuj. A co tvá opěrná plocha? Má

velikost dvou chodidel. K poledni dalšího dne na tebe dolehne všechen tlak a jako žulový kůl se

zaboříš do země. Jakmile se zaboříš po kolena, proud vody žulový balvan srazí.'

,Natáhnu ruce a udržím se ještě půl dne.'

,Udržíš se, samozřejmě. Jenže ne půl dne. Vydržíš možná hodinu, ty tvrdohlavý blázne, pak

stejně dojde k sesuvu. Boží program od okamžiku stvoření ani jednou neselhal. A já s ním

souhlasím. Když už lidstvo nastupuje cestu absurdního rozvoje, je lepší jej uspat hned na

začátku. Možná, že nová civilizace na Zemi pochopí své předurčení, a potom i my ostatní. Vesmír

uvidí nové skutky, nikoliv dnešní - primitivní. Na Zemi nejednou docházelo ke katastrofě, jež

smývala špínu shromážděnou člověkem.

Koho chceš zachránit? Lidstvo, které bude vlastnoručně tvořit peklo na Zemi? Mám ti

připomenou, kam je v budoucnu zavede technokratická cesta? Ano? Proč mlčíš? Výborně!

Zpevňuješ se a tuhneš, již ani nemůžeš mluvit? Tak nemluv. Výborně! Stůj jako kamenný sloup

a dívej se. Dívej se na budoucnost lidí, které se snažíš zachránit. Tyto obrázky se mi vždy líbily.

Jsou plné hlouposti, nesmyslu a shonu. Nerad je vidíš. Avšak dívej se, můj bledolící, zkamenělý

a nehybný, dívej se! Ale ne, nejdřív si poslechni to, co nerad slyšíš.

Pokud ti, kteří opustili údolí, nebudou zničeni, nastoupí svou technokratickou cestu. Budou se

rozmnožovat a z generace na generaci ničit, přetavovat, bořit velkou pozemskou harmonii. A

budou zabíjet zvířata. Zvířata, jejichž předurčením bylo pomáhat lidem. Z dokonalého živého

materiálu vytvoří množství různých mechanizmů. Své činy pojmenují zvučnými slovy

„industrializace", „vědecko-technický pokrok" a tato slova u nich budou znamenat rozumný

vývoj.

Tak jaké to je? Mají rozum? Vyvíjí se rozumně? Jako šílenci budou ničit nepřekonatelné výtvory

a svým barbarským činům budou říkat „pokrok". Jsou nemocní! Do jejich rozumu se vkradl virus!

A pandemie zničí celé lidstvo. Tento virus je strašnější než zničení všeho pozemského. Je

hrozbou celému vesmíru. Jmenuje se... Již jsi pochopil jaké slovo pronesu? Nejednou jsi mě

prosil, abych jej neříkal, dokonce ses ke mně otáčel zády a snažil ses odejít stranou. Teď se ale

neotočíš a neodejdeš. Tuto celou lidskou společnost nakazí... antirozum.

Lidstvo nakažené virem antirozumu vejde do jeho roviny, začne se chovat nechutně a hloupě.

A své chování bude oblékat do takových slov, jako „pokrok", „dokonalost", „krásné",

„racionální" a „duchovní!". Co tomu říkáš?

Vidím, že bez znázornění se tu neobejdeme! Tak se dívej.'

Tmavovlasý mladík vyznačil v prostoru čtverec, v němž ihned vznikl hologram.

Zobrazoval stavbu jedenáctipatrového domu. Dva jeřáby zvedaly na patra, která již byla

postavena, stavební materiál. Skrz okenní otvory bylo vidět lidi v oranžových přílbách a modrých

kombinézách.

Tmavovlasý mladík to komentoval:

,Tomuto nesmyslu s množstvím buněk budou říkat dům. Antirozum proměňuje lidi v antilidi.

Zcela zkomolili význam a smysl, který stojí za slovy „můj dům".

Dům - živý prostor, vytvořený myslí člověka a odrážející jeho myšlenkovou schopnost, vyměnili

za umělou kamennou buňku. A jako by se vysmívali Rozumu, pojmenovali ji domem. Jejich

87

omezenou mysl vesmír nepotřebuje. Stává se živnou půdou pro antirozum, rozvíjí a zpevňuje

jeho moc. A tato živná půda se stále zvětšuje.'

Od horizontu k horizontu opět vznikl hologram: stavba velkého počtu betonových „krabic" s

umělými buňkami. Některé z nich se již rozpadaly, ale lidé v oranžových přílbách na tom místě

stavěli nové, ještě vyšší kamenné budovy s množstvím buněk.

A Tmavovlasý pokračoval:

,Aby získali právo žít v těchto buňkách, budou muset konat skutky, které nepřísluší rozumné

bytosti - Člověku. Boží děti! Bohyně! Dívej se, můj bledolící bratře, na jejich činy.'

Tmavovlasý mladík opět mávl rukou a objevil se čtverec s hologramem. Tentokrát znázorňoval

velký supermarket. Lidé tam nakupovali. Skládali vybrané věci do kovových vozíku a šli k některé

z pokladen, aby zaplatili za nákup.

,Jsou to bytosti z kamenných buněk. Každý den se věnují činnosti, která je neužitečná pro

rozum, a říkají tomu práce. Za svou práci dostávají papírky, kterým říkají peníze. Tady vidíš, jak

vyměňují vydělané peníze za potravu.

Bůh od začátku vše stvořil tak, že rozumnému člověku stačilo natáhnout ruku a vzít si božsky

výtvor. S potěšením jej použít, a tak zvětšit svou energii a uspokojit své tělo. Ale tyto bytosti

změnily svůj způsob života natolik, že božská potrava vedle nich není. Ta, kterou získávají

výměnou za papírky, božskou energii nevlastní. Bytosti, jež vytvořily takový způsob života, nelze

pojmenovat rozumnými. Jejich způsob života je produktem antirozumu.'

Obraz na hologramu se změnil. Na obrazovce byla vyzdvihnuta do popředí pokladní. Jeden za

druhým k její pokladně přicházeli lidé a vyndávali před ní nějaké balíčky, krabice, sklenky a láhve.

Žena ke každému s úsměvem promlouvala: ,Dobrý den,' brala do rukou balíčky, přejela jimi po

nějakém sklíčku a na pokladně se rozsvítily číslice, cena zboží. Pak si pokladní vzala od zákazníka

peníze a říkala mu: ,Děkujeme za nákup. Nashledanou,' a opět se usmála.

Ale najednou se na hologramu detailně zobrazila tvář pokladní, která se sklonila dolů k podlaze,

aby zvedla spadlý balíček. Na pouhých několik vteřin

se otočila od lidí stojících v řadě a na její tváři se objevil smutný a odevzdaný výraz. Oční víčka

se jí zavírala a prozrazovala neuvěřitelnou únavu. Jednou rukou žena zvedla balíček, druhou se

chytla za bok a zkřivila se bolestí. Trvalo to pouhý okamžik. Když se pokladní otočila k

zákazníkům, na tváři se jí znovu objevil úsměv a žena každému říkala: ,Dobrý den, děkujeme za

nákup, nashledanou.'

Tmavovlasý mladík to komentoval:

,Před tebou, můj bratře, je bytost, které říkáš bohyně. Sedí u přístroje vytvořeného z množství

šroubků a kabelů, a sama je méně dokonalá než tyto šroubky. Přístroj nemá duši ani rozum,

funguje podle zadaného programu. Ale bytost u něj sedí dvanáct hodin denně, ťuká po

klávesách a každému děkuje. Za co děkuje?

Za nic. Dělá to automaticky, jako přístroj. Tato bytost by měla mít rozum, jenže ona sedí a

dvanáct hodin ťuká po klávesách nějakého přístroje. A takto bude postupovat půl svého života,

aby nakonec získala kamennou buňku.

Rozum by nic takového nedopustil. Znamená to, že v ní pracuje virus antirozumu a tato žena

není člověk, ale antičlověk, jenž se nachází v rovině antirozumu. Její vnitřní orgány jsou zasaženy

nemocí, nedopřává si normální stravu, má špatný krevní oběh a v jejích žilách houstne krev,

88

protože musí dvanáct hodin denně sedět. Na svá léta vypadá mnohem starší. Podívej, jak by

vypadala, kdyby přebývala v rovině Rozumu a byla člověkem. Hned ti ji ukážu v přirozené rovině

ve stejném věku. Podívej.'

Na hologramu se objevil nový obraz. Urostlá světlovlasá kráska běžela podél potoka vstříc

nahému chlapečkovi, svému synovi. Mladá žena k němu přiběhla, popadla ho do náručí a se

šťastným smíchem začala kroužit.

Dvě ženy, jež žily v různých rovinách, se máločím podobaly.

A na pomyslné obrazovce se znovu objevila žena sedící u pokladny v supermarketu.

,Možná mi namítneš, že je to jen jedinečná situace, jež není charakteristická pro celé lidstvo,'

řekl Tmavovlasý. ,Tak se dívej.'

Rozhodil ruce do stran a čtvercová obrazovka se zvětšila do šířky i do výšky. Před mladíky se

objevil obraz: těsně u sebe seděly statisíce lidí u různých přístrojů a ťukaly prsty do kláves. Tito

lidé byli různého věku: zcela mladičké dívky a starší ženy, byli mezi nimi i muži. Pak se na

obrazovce ukázaly statisíce rukou, jež neustále ťukaly do kláves přístrojů. V rohu obrovské

obrazovky se objevilo slunce, které vystřídal měsíc, pak opět slunce, které vystřídal půlměsíc.

Nebeská tělesa jako hodiny odměřovala dni, měsíce a roky. Ale lidé zaplňující celý prostor, stále

ťukali do kláves a jako roboti opakovali: ,Dobrý den, děkujeme za nákup, nashledanou.'

,Dívej se, můj bratře, dívej, teď to bude ještě zajímavější. Dívej se na budoucnost lidstva.'

V prostoru vznikl hologram, jenž do detailů ukazoval člověka s tváří znetvořenou nenávistí, který

běžel s mečem v rukou. Pak jej vystřídal pohled na člověka, jenž ležel v bahně a střílel z

kulometu. Pak se objevili tři lidé, kteří stříleli z kanónu. Najednou se celý prostor zaplnil

množstvím lidí. Byli velmi maličcí, aby se jich více vešlo do obrazovky. Navzájem se sekali meči,

vidlemi a kosami a stříleli po sobě z pušek a kulometů. Škrtili jeden druhého rukama a kopali

nohama. Seshora na hemžící se lidi házely létající přístroje předměty, které když dopadly na

zem, explodovaly a zvedaly do výšky kusy bláta a zbytky lidských těl.

,Způsobili tento masakr rozumní lidé, můj bratře? Jsou antirozumní také proto, že to dokážou

ospravedlňovat. Tento masakr pojmenují válkami. A tomu, kdo se vyznamená v těchto jatkách,

dají různé odměny a on je s hrdostí bude nosit na hrudi. Naučí se vydávat zákony, které budou

ospravedlňovat tento po staletí se opakující masakr.'

Tmavovlasý znovu mávl rukama a v prostoru vznikl hologram, rozdělený na množství čtverečků.

V každém z nich byly interiéry různých místností, v nichž seděli lidé a poslouchali řečníky.

Tmavovlasý mladík to komentoval:

,Tomuto se u nich říká různě: kongres, parlament, duma, sněmovna. Jejich podstata je stejná.

Vidíš ty, kteří sedí? Dívej se, zatím to zvládáš. Oni vytváří zákony pro různé národy i pro celé

lidstvo. Vytváří je po tisíciletí, avšak dokonalé zákony nemají a nemohou mít. Rozumíš tomu,

můj bratře? Jistě, že rozumíš!'

Tmavovlasý se rozchechtal, jeho zlomyslný smích zaplnil celé údolí a jako ozvěna se odrazil od

pásu hor. Pak se přestal smát, obrátil se k sedícím lidem, jako by jej mohli slyšet, a zakřičel:

,Nikdy nedokážete vytvořit dokonalé zákony proto, že neznáte to hlavní. Neznáte předurčení

jednotlivého člověka a lidstva celkově. Toto vesmírné předurčení spočívá v pouhých třech

89

slovech. Jen ono, jako základ, může na sebe vázat zákony Země nebo je odrážet. Ale vy jej

neznáte, vy jste na něj zapomněli.

Rozumíš, můj bratře, oni zapomněli na to hlavní a teď jsou v rovině antirozumu. Zapomněli na

tři slova. Jaká jsou? Chceš, abych je pronesl, můj bratře? Samozřejmě, že to moc chceš. Vždy jsi

je pronášel s nadějí, že tě uslyší a pochopí. Jenže oni je neslyší. Neslyší je proto, že přebývají v

rovině antirozumu. Avšak pokud bych je pronesl, pokud bychom tato slova pronesli společně,

oni by je uslyšeli. Začali by konat a stali se lidmi. Ne, neudělám to.

Ať si zasedají až do další katastrofy nebývalé svou velikostí a sílou. Neúprosně se bude blížit a

jejich zákony tomu nezabrání. Tyto bytosti vědí o blížící se katastrofě, ale nedokážou, nijak

nedokážou změnit svůj způsob života. Navenek se ještě podobají lidem, ale jen navenek. Jen si

to představ, můj bratře, sami vynalézají různé mechanizmy - náhražky lidských schopností.

Podívej se, v co se proměňují.'

V prostoru vznikl hologram, v jehož pravé části bylo krásné harmonické tělo mladíka pouze s

bederní páskou a v levé - dívka v krátké sukničce z bylin. Mezi nimi byl kruh zaplněný množstvím

různobarevných kroužků.

,V kruhu jsou zobrazeny schopnosti, kterými byl původně obdařen každý člověk. Dokázali

mnohé.

Na hologramu noc vystřídala den. Mladík se podíval na nebe a pronesl: ,Dnes nad sebou vidím

devět miliard a osmdesát dvě hvězdy.' ,Má lásko,' odpověděla mladíkovi dívka, ,teď je nad tebou

devět miliard a osmdesát tři viditelné hvězdy. Jedné sis nevšiml, je zatím matná. Na ní budu na

tebe čekat. Vytvoříme tam Prostor lásky a naše sotva viditelná hvězda zazáří jasným modrým

světlem.'

,Ano, mohli dokázat mnoho,' komentoval Tmavovlasý, ,jejich původní schopnosti jim

umožňovaly vše, co se jen dalo představit. Dokonce to, co nebylo v představách. Avšak pokud

začnou vynalézat mechanizmy, hloupé náhražky lidských schopností, budou přicházet o vlohy

darované Bohem.' Na obrazovce se jeden za druhým objevovaly a mizely počítací pomůcky a s

objevením každého přístroje se zmenšovalo několik barevných kroužků, některé mizely úplně a

proměňovaly se v černé body. ,Mohli se jen na okamžik podívat na nebe a spočítat všechny

hvězdy, ale se svými vynálezy se dočkají toho, že „dva plus dva" budou počítat na kalkulačce.

Vynaleznou telefon a začnou přicházet o schopnost komunikovat na dálku, představovat si

místo, na kterém jsou jejich milovaní.

Nakonec si začnou do těla zavádět umělé mechanizmy,' pokračoval Tmavovlasý, ,a sami se stále

více budou proměňovat v bezduché primitivní bytosti. Nebude možné je nazývat lidmi. Jejich

rozum bude zatlačen někam do hloubky. Zmocní se jich antirozum. Je kolem nich a zároveň

uvnitř nich. Podívej se, bratře, teď uvidíš můj poslední obrázek.'

Tmavovlasý mávl rukou a na obrazovce se objevila rozložená mapa zeměkoule. Nejvýraznější

byla její hustě obydlená část. A v každém městě se mezi velkým nahromaděním lidí táhla tlustá

chapadla nějaké obří bytosti, při tom se kroutila a trhala sebou. Bylo jich nesčetné množství.

Obepínala a protínala město. Z velkého počtu pórů na každém chapadle se vylučoval nějaký

páchnoucí plyn tmavé barvy. Ale lidé se nelekali těchto hrozných zplodin, oni je dýchali. Poblíž

chapadel stavěli své domy. Občas, pod vlivem velkého zatížení se na tom či onom místě

čoudících chapadel objevily trhliny a lidé se vrhali tyto díry ucpávat, zahlazovat, obnovovali

životaschopnost příšerné chobotnice.

90

,Vidíš, můj bratře, chapadla příšerné chobotnice? Chceš, abych ukázal tělo této příšery, která

pokryla svými chapadly celý svět? Samozřejmě nechceš o tom ani mluvit, ani na to myslet. Ale

povím ti, kde je toto smrtonosné tělo. Řeknu ti, odkud vedou tato chapadla. Vychází z mozku

těch bytostí, které se dříve považovaly za rozumné. Tělo tohoto monstra je v jejich mozku, tam

vše začíná. A ony jsou pyšné na své smrtonosné dítko, hýčkají je. Příšerným chapadlům říkají

cesty, dálnice.' Tmavovlasý se rozchechtal. ,Tady je budoucnost lidstva! A ty chceš zachránit ty,

kteří kráčí do roviny antirozumu a odsoudit je k tomuto osudu?' zeptal se Tmavovlasý a otočil

se k bratrovi, jenž sotva udržoval žulový balvan před pádem.

Kolem balvanu nejenže prosakovaly kapky vody, ale již vytékaly tenké pramínky. Tělo

světlovlasého mladíka stále silněji kamenělo. Dokonce mu ztvrdly svaly ve tváři. Nedokázal ani

mluvit ani mrkat, jen jeho modré oči, jež zatím žily, se dívaly na obrazy lidské budoucnosti.

Tmavovlasý mladík podložil dlaň pod vodní potůček a jízlivě pronesl:

,Zbylo jen málo času do potopy, možná ti ještě stihnu, můj bratře, povědět několik vět, ale ty již

mě zřejmě neslyšíš.'

Tmavovlasý mladík rozpřáhl ruce do stran, ohnul je v loktech, pyšný na své atletické svaly,

zatřepal hlavou a odhodil dozadu prameny černých vlasů. Ještě nějakou dobu mlčky pozoroval,

jak výrazně se zvětšují potůčky vody kolem žulového balvanu, který podepíral svým tělem jeho

světlovlasý bratr, pak řekl:

,Je čas odejít. Ano, je to tak. Teď by se mělo splnit to, co je předurčeno. Ale... stane se jinak!'

Tmavovlasý atlet vykročil k žulovému balvanu, postavil se vedle svého světlovlasého bratra a

podepřel balvan svými rameny.

Atletické svaly se napnuly a naběhly žíly, ale mladý atlet pomalu narovnal pokrčené nohy a

nadzvedl žulu. Voda na krajích balvanu přestala prosakovat, spadlo jen několik posledních

kapek.

Vesmírné protiklady se na chvíli spojily do jednoho celku, a tak změnily program Boha. Změnily

Boží program...

Možná, že svým spojením otevřely nové možnosti tohoto programu?

Bouřlivý ničící proud vody za nějakou dobu pronikl k nížinám a nebezpečí zatopení Anastina

rodového údolí minulo. Zachránili se i lidé, kteří opustili údolí.

Zkamenělost světlovlasého mladíka postupně mizela, na jeho tváři se objevil úsměv a vrátila se

mu schopnost mluvit.

,Děkuji ti, bratře,' s námahou pronesl Světlovlasý.

,Jen mi neděkuj, nepotřebuji tvou vděčnost. Tato katastrofa, která byla pro lidstvo předurčena,

minula. Teď ve svém nesmyslném chápaní světa pokročí ještě dál a houževnatě budou stavět

antisvět. Budou se množit a nová katastrofa bude ještě větší.'

,K neštěstí nedojde, můj bratře. Byť za jeden okamžik před katastrofou, ale v lidských duších se

probudí částečky, city a znalosti, které poslala do prostoru holčička Anasta. A mnoho žen a mužů

svými úmysly zastaví nevídanou katastrofu. A lidé, kteří žijí v rovině antirozumu, najednou

prohlédnou. Začnou budovat na zemi nový svět, doposud nevídaný.

91

Oni, kteří mají zkušenosti antirozumu a Rozumu současně, harmonicky v sobě spojí protiklady.

A vtělí v realitě do hmoty a ducha vzplanutí Boží touhy. A nejen vtělí. Přidají dokonalost své

touhy.'"

Anastasia ztichla. Také jsem mlčel. Snažil jsem se pochopit to, co jsem slyšel a viděl.

Vybrané kapitoly z díla V. Megreho "Zvonící cedry Ruska".

Miroslav Matucha, březen 2015

mirekmatucha@gmail.com