Co můžeme udělat pro svět nyní z pozice peněz?

MILIARDÁŘ.

„Miliardář John Heitsmann umíral ve čtyřicátém druhém podlaží svého úřadu. Celé patro bylo zařízené jako jeho apartmá. Dvě ložnice, posilovna, bazén, přijímací pokoj a dvě pracovny se za poslední tři roky staly jeho útočištěm. Během tohoto období ani jednou neopustil své apartmá. Ani jednou nesjel svým rychlostním výtahem dolů do jedné z místností, kde pracovaly služby jeho finančně-průmyslového impéria. Ani jednou nevyšel na střechu, kde stála jeho helikoptéra a posádka byla neustále připravena splnit šéfovo nařízení, ale ten se za poslední tři roky ani jednou neobjevil.

Třikrát týdně přijímal John Heitsmann v jedné ze svých pracoven pouze čtyři své nejbližší pomocníky. Během krátkých porad, jež netrvaly více než čtyřicet minut, bez zvláštního zájmu poslouchal jejich zprávy, občas dával krátké instrukce. Miliardářova nařízení se neprodiskutovávala, plnila se bezpodmínečně a rychle. Finanční stav impéria, jehož výhradním vlastníkem byl John Heitsmann, se každoročně zvětšoval o 16,5 procenta. Ani během posledního půlroku, kdy Heitsmann úplně přestal pořádat jakékoliv porady, se zisk nezmenšil. Jeho sladěný systém řízení nikdy neselhával.

Nikdo nevěděl o skutečném stavu miliardáře. Jeho jméno se v tisku téměř nepřipomínalo. Heitsmann se přísně držel pravidla: ,Peníze nemají rády shon.'

Už otec učil mladého Heitsmanna: ,Ať se ti šplhouni z politiky míhají na televizních obrazovkách a na novinových stránkách. Ať prezidenti a guvernéři mluví s lidem a ubezpečují ho o šťastném životě. Ať veřejní miliardáři jezdí luxusními auty v doprovodu ochranky. Ty, Johne, tohle všechno nedělej. Vždy máš být ve stínu a pomocí své moci, moci peněz, řídit vlády a prezidenty, miliardáře a žebráky různých států. Ale oni nesmí tušit, kdo je řídí.

Maximálně jednoduché schéma. To já jsem stvořil měnový fond, jenž čítá mnoho vkladatelů. Ve skutečnosti je tam pod různými jmény sedmdesát procent mého kapitálu. Navenek, pro hloupý dav, je fond stvořený pro podporu rozvojových zemí. Ve skutečnosti jsem jej stvořil jako mechanizmus výběru daní ze všech zemí.

Například. Začíná válečný konflikt mezi dvěma státy, jeden z nich, ale častěji oba potřebují peníze. Ať berou, vracet budou s úroky. Probíhají v nějaké zemi sociální otřesy a opět jsou potřebné peníze - ať berou, vracet budou s úroky. Dvě 828

politické strany zahájily boj o moc, jedna z nich prostřednictvím našich agentů dostane peníze a opět budou vracet s úroky. Jen samotné Rusko nám každoročně platí tři miliardy dolarů.'

Ve dvaceti letech se mladému Johnu Heitsmannovi obzvlášť líbilo hovořit s otcem. Dříve vždy přísný a málo sdílný otec ho jednou pozval k sobě do pracovny, nabídl mu křeslo u krbu, sám nalil do šálku Johnovu oblíbenou kávu se šlehačkou a s opravdovým zájmem se zeptal:

,Líbí se ti studium na univerzitě, Johne ?'

,Ne vždy je to pro mě zajímavé, otče. Zdá se mi, že profesoři ne zcela jasně a srozumitelně vysvětlují zákony ekonomiky,' poctivě odpověděl John.

,Dobře. Trefná poznámka. Ale přesněji řečeno: dnešní profesoři nemůžou vysvětlit zákony ekonomiky, protože o nich nemají ponětí. Myslí si, že ekonomika je úděl ekonomů. Ale není to tak. Světovou ekonomiku ovládají psychologové, filozofové a hráči.

Když jsem dovršil dvaceti let, můj otec a tvůj děda mě zasvětil do tajemství procesu řízení. Je ti již dvacet, Johne, a pokládám tě za důstojného dědice těchto znalostí.'

,Děkuji ti, otče,' odpověděl John.

A tak prostřednictvím besed u krbu začalo vyučování zákonů ekonomiky, jiných než na univerzitě. Otec učil svého syna svérázným způsobem. Celé vyučování probíhalo v důvěrných besedách, laskavě, s příklady a prvky hry. Informace, kterou Johnovi odhaloval otec, byla neuvěřitelná a, samozřejmě, nebylo ji možné získat na žádné, dokonce i té nejprestižnější univerzitě na světě.

,Řekni mi, Johne,' ptal se otec, ,víš kolik bohatých lidí je v našem státě nebo ve světě ?'

Jejich jména se publikují v ekonomických časopisech v posloupnosti podle velikosti majetku,' klidně odpověděl John.

,A na jakémpak místě tohoto seznamu jsme my ?'

Poprvé otec neřekl „já", ale „my". Znamená to, že již považuje Johna za spoluvlastníka ? I když nechtěl působit otci bolest, John odpověděl:

,Tvé jméno, otče, v těchto seznamech není.'

,Ano. Máš pravdu. Není. Třebaže už jen náš roční příjem převyšuje všechen majetek mnohých lidí na těchto seznamech. A naše jméno tam není proto, že peněženka nesmí být průhledná. Mnozí z těchto lidí přímo nebo nepřímo pracují pro naše impérium, pro tvé a pro mé, synku.'

,Otče, jsi, zřejmě, génius v ekonomice. Ani mi to nejde do hlavy, jak bylo možno bez jakéhokoliv vojenského zásahu donutit tak obrovské impérium, aby nám každoročně platilo daň ? Dokázal jsi vypracovat tak grandiózní ekonomickou operaci.'

Heitsmann starší vzal krbové kleště, prohrabal dříví, pak mlčky nalil do sklenek sobě a synovi lehké víno. Upil malinký doušek a až potom dopověděl:

,Nevypracovával jsem vůbec žádnou operaci. Kapitál, jejž kontroluji, umožňuje pouze nařizovat - plní ostatní. Mnozí analytikové, géniové různých států 829

a prezidenti by se velice podivili, kdyby se dozvěděli, že dnešní stav jejich států nezáleží na jejich činnosti, ale na mém přání.

Centra politických technologií, analytické a ekonomické ústavy, vládní struktury mnohých států si neuvědomují, že pracují přesně v intencích, jež vypracovaly mé týmy. A ty jsou přitom málopočetné. Například, celá sociálněekonomická politika, vojenská doktrína Ruska jsou určeny a kontrolovány jedním týmem, který tvoří čtyři psychologové. Každý z nich má čtyři referenty a žádný neví o práci ostatních.

Ukážu ti, jak probíhá řízení, je to dosti jednoduché. Ale nejdřív, Johne, bys měl pochopit opravdové ekonomické zákony, o nichž se nikdy nedozvíš od univerzitního profesorstva. O jejich existenci jednoduše neví. Zákon je takový: v podmínkách demokratické společnosti prezidenti, vlády, banky, velcí a malí podnikatelé všech zemí pracují pouze na jednoho podnikatele, jenž stojí na vrcholu ekonomické pyramidy. Pracovali na mého otce, teď na mě a vbrzku budou pracovat pouze na tebe.'

John Heitsmann se díval na svého otce a nemohl si plně uvědomit to, co mu řekl. Ano, věděl, že jeho otec je bohatý. Ale v tomto případě šlo nejen o bohatství, ale o supermoc, kterou měl zdědit on, John. Fantastickou informaci bylo těžké zcela pochopit. Jakým způsobem v svobodné demokratické společnosti všichni, počínaje prezidentem a konče stovkami tisíců velkých a malých podniků, jež jsou samostatnými právnickými osobami, ve skutečnosti pracují pouze na jednoho člověka, na jeho otce ?

,Když jsem slyšel od tvého dědy to, co jsem teď sdělil tobě, nemohl jsem tomu hned porozumět, ty také všemu nerozumíš, Johne, ale pochop následující,' pokračoval Heitsmann starší. ,Na světě jsou bohatí lidé. Ale nad každým bohatým je ještě bohatší. A je jeden nejbohatší. Na něj, na nejbohatšího, pracují všichni ostatní bohatí, a tudíž také všichni jejich podřízení. Takový je zákon systému, v němž žijeme.

Všechny rozhovory o nezištné pomoci rozvojovým zemím - úplný bluf. Ano, bohaté státy prostřednictvím mezinárodních fondů poskytují půjčky rozvojovým, ve skutečnosti však proto, aby za ně dostaly solidní úroky - aby dostaly peníze.

Například, Rusko každoročně platí tři miliardy dolarů Mezinárodnímu měnovému fondu, ale tato částka - to jsou pouze úroky z půjčky, kterou si Rusko vzalo. Mnozí ekonomové vědí: hlavní finance Mezinárodního měnového fondu (MMF) vytváří kapitál USA. Je jim jasné, že vyděračské úroky za poskytnuté půjčky odcházejí do USA. Ale komu konkrétně - nikdo neví. Jako stát jsou USA pouze pohodlnou zástěrkou ve hře kapitálu. A jsou na něm nejvíce závislé. Řekni mi, Johne, víš o tom, že Amerika má státní dluh ?'

,Ano, otče, vím. Velikost dluhu je astronomická. Za minulý rok činí... Procenta, jež se platí za dluh, činí...'

,Takže je ti jasné, že stát, který poskytuje půjčky jiným zemím, si sám bere velké půjčky ? Ale u koho si je bere ? To ti je jasné ?'

,Ve vlastní Centrální bance ?'

,A komu patří tato Centrální banka ?'

,Ona... Ona...' 830

John nikdy nepřemýšlel, komu dluží Amerika, ale odpovídaje na otcovy otázky, pochopil: v USA každý plátce daně platí Centrální bance. Ale ona... Ona - Centrální banka USA - je soukromá banka. Tudíž celá Amerika platí stovky miliard dolarů nějakým soukromým osobám... nebo jedné osobě...

Ve svém životě byl Heitsmann vždy vyrovnaný. Vedl, jak se říká, zdravý způsob života, nepil, nekouřil, dodržoval ozdravné diety, každodenně cvičil v posilovně. Až posledního půl roku ji přestal navštěvovat. Půl roku ležel na posteli jedné ze svých prostorných ložnic, nacpaných supermoderními lékařskými přístroji. Ve vedlejším pokoji se střídali lékaři a ve dne v noci drželi službu. Ale John Heitsmann současné lékařské vědě nedůvěřoval. Nepovažoval ani za potřebné s doktory mluvit. Pouze jednoho profesora psychologie občas poctil krátkými odpověďmi. Heitsmann se ani nezajímal o to, jak se jmenují lékaři, včetně toho profesora, ale všiml si, že tenhle je nejupřímnější a nejpoctivější. Profesor mluvil hodně, v jeho řeči často zněla nejen lékařská tvrzení, nýbrž i úvahy a přání najít příčiny nemoci. Jednou přišel poněkud vzrušený a přímo ode dveří začal mluvit:

,Dnes v noci a celé ráno jsem přemýšlel o vašem stavu. Zdá se mi, že rozluštím příčinu vaší nemoci, a tudíž, pokud by se odstranila příčina, bychom mohli hovořit o rychlejším vyléčení. Och, promiňte, pane Heitsmanne, zapomněl jsem pozdravit. Dobrý den, pane Heitsmanne. Trochu jsem se nechal unést svými úvahami.'

Miliardář neodpověděl na profesorův pozdrav, neotočil se k němu, ale tak se choval ke každému lékaři. Občas doktorovi, jenž vešel, mírným pohybem ruky dával znamení a všichni věděli, že toto gesto znamená „odejděte".

Profesorovi takové znamení nedal, a proto profesor vzrušeně pokračoval ve svých úvahách:

,Nesouhlasím s kolegy v tom, že je ve vašem případě nutná transplantace jater, ledvin a srdce. Ano, tyto vaše orgány teď nefungují dost efektivně. Ano. Nedostatečně. Je to fakt. Ale transplantované orgány také nebudou fungovat naplno. Příčina jejich neefektivity se skrývá ve vaší hluboké depresi. Ano, v depresi. Několikrát jsem pročítal záznamy lékařského pozorování vašeho organizmu. A zdá se mi, že jsem objevil něco velice vážného. Váš ošetřující lékař je šikulka, všechno zapisoval velice podrobně. Pokaždé zaznamenával váš psychický stav. Práce vnitřních orgánů se zhoršovala, jakmile jste upadal do depresivního stavu. Ano. Stavu... Teď hlavní otázka: zda selhání činnosti vnitřních orgánu vyvolává depresi nebo naopak, deprese vyvolává selhání činnosti orgánů celého organizmu ? Jsem si jist ! Jsem si naprosto jist, že prvotní příčinou je deprese. Ano. Vaše velice hluboká deprese. Stav, kdy člověk přestává o něco usilovat, ztrácí zájem o dění kolem sebe, nevidí smysl existence. Pak mozek začíná dávat slabé nebo ne úplně důrazné povely celému organizmu. Celému ! Čím silnější je deprese, tím slabší jsou povely a na určité úrovni deprese může mozek přestat dávat tyto povely vůbec a tehdy přichází smrt.

Takže, prvotní příčina je deprese, jak se jí úplně zbavit však dnešní medicína neví. Obrátil jsem se na lidovou. A teď jsem přesvědčen, že příčinou vaší velice hluboké deprese je uhranutí. Ano. Přesněji řečeno, uhranuli vás a já jsem připraven dokázat to množstvím faktů.'

Miliardář chtěl udělat rukou gesto znamenající „odejděte". Neměl v oblibě různé současné léčitele-ezoteriky, kteří se zabývali zaříkáváním a slibovali zbavit 831

člověka uhranutí, uřknutí. Považoval je za drobné podnikatele nebo podvodníky. Vypadá to, že profesor z bezmocnosti dnešní medicíny také spadl do této kategorie takzvaných léčitelů. Miliardář nestihl dát znamení „odejděte". Profesor jej předstihl slovy, které vyvolaly byť mdlý, ale přece zájem:

,Cítím, že jste připraven poslat mě pryč. Možná, navždy. Prosím vás. Úpěnlivě prosím, dejte mi ještě pět až šest minut. Až pochopíte, co vám řeknu, možná se dokážete uzdravit a já udělám velký objev. Přesněji řečeno, už jsem ho udělal, jen se v tom potřebuji definitivně utvrdit.'

Miliardář neudělal gesto, jež znamenalo „odejděte".

Profesor se tři vteřiny bez mrknutí díval na ruku člověka, jenž ležel bez hnutí. Pochopil, že může pokračovat a opět začal rychle mluvit:

,Lidé se jeden na druhého dívají různě. Lhostejně, s láskou, s nenávistí, se závistí, se strachem, s úctou. Ale vnější výraz očí nehraje hlavní roli. To vnější může být nejobyčejnější maskou, jako falešný úsměv číšníka nebo prodavače. Důležité jsou opravdové vztahy, opravdové city jednoho člověka vůči druhému. Čím více pozitivních emocí lidé směrují na toho nebo onoho člověka, tím více pozitivní energie se v něm shromažďuje. A naopak, pokud v okolí vůči člověku převládají negativní emoce, shromažďuje se v něm to negativní, ničivé.

Lidově se tomu říká uhranutí. Právě na tomto jevu zakládají svou činnost zaříkávači. Zdaleka ne všichni z nich jsou šarlatáni. Jde o to, že člověk, jenž dostal od okolí příliš mnoho negativní energie, ji může neutralizovat sám, jinými slovy, vyvážit ji. Zaříkávač, když říká člověku, že pomocí nějakých činů jej zbavuje uhranutí, mu pomáhá uvěřit, že je očištěn. Pokud člověk zaříkávači uvěří, skutečně sám v sobě vyváží poměr pozitivního a negativního. Pokud neuvěří, nestane se to.

Vy nevěříte zaříkávačům, a tudíž vám nepomohou. Ale neznamená to, že nemáte v sobě přebytek negativní energie, jež ničí váš organizmus a psychiku. Proč negativní ? No proto, že na člověka ve vašem postavení se celé okolí může dívat jen se závistí, a ne malou. Navíc se na vás mohou dívat, přesněji, chovat se k vám s nenávistí. Jsou to ti, které jste propustil, nebo jim nezvedáte plat. Mnozí pociťují vaši moc a chovají se k vám se strachem. Jak vidíte, tohle všechno je negativní energie. Jako protiklad potřebuje pozitivní. Jejím zdrojem mohou být členové rodiny, příbuzní. Ale ženy vás zradily, děti a přátele nemáte, s příbuznými nekomunikujete. Kolem vás nejsou prameny pozitivní energie. I sám člověk v sobě může produkovat dostatečné množství pozitivní energie. Ale na to musí mít toužebný cíl - sen, jehož postupné naplňování bude vyvolávat pozitivní emoce. Mnohého jste dosáhl a teď to vypadá, že nemáte cíl-touhu.

A to je velmi důležité - mít cíl a snahu o jeho dosažení. Analyzoval jsem fyzický a psychický stav podnikatelů různé úrovně. Člověk, jenž zadělal těsto, upekl pirožky a prodal je, má radost z toho, že získal možnost obstarat si potřebné zboží, a touží po rozvoji svého podniku. Vždyť pouze díky němu dostává množství výdobytků civilizace. Velký bankéř nebo majitel prosperujícího koncernu se také snaží o rozvoj svého byznysu, o zvětšení zisků, ale často s menším nadšením než prodavač nebo výrobce pirožků. Je to paradoxní, ale fakt - s menším. S menším proto, že má před sebou méně vábivých rozkoší než prodavač pirožků. Většina vymožeností civilizace pro něj není rozkoší, ale všedností. Pokud se nepříliš bohatému člověku naskytne možnost koupit si auto, koupě v něm vyvolá 832

pocit uspokojení, nebo dokonce nadšení. Relativně bohatý člověk se nebude radovat ze supermoderního auta. Pro něj je to maličkost. Je to paradoxní, ale bohatí lidé mají opravdu méně důvodů k radosti než ti chudší. Je ještě jeden faktor, jenž přináší uspokojení - vítězství nad konkurencí. Ale vypadá to, že vy, pane Heitsmanne, konkurenty nemáte.

Takže na vás působí výhradně negativní energie, je jich hodně. Ano, ještě jsem zapomněl říci, že velké množství negativních energií může porazit pouze jedna, ale neuvěřitelně silná, jmenuje se energie lásky. Je to tehdy, když se nacházíte ve stavu zamilovanosti a někdo vás také miluje. Ale, bohužel, vůbec nemáte ženu a vypadá to, že se o ně nezajímáte a ve vašem věku a stavu se již zajímat nebudete.

Pro mé úsudky existuje mnoho důkazů. Porovnal jsem statistické údaje o délce života bohatých lidí, velkých politiků a prezidentů za posledních sto let. Výsledek je dosti přesvědčivý. Délka života mocných tohoto světa není velká ve srovnání s prostými lidmi, často je i menší.

Je to paradoxní, ale fakt zůstává faktem. Prezidenti a miliardáři, kteří jsou pod stálým lékařským dohledem, mají možnost využívat nejnovější technické prostředky a léky, mají možnost jíst výhradně kvalitní produkty, jsou nemocní a umírají stejně jako ostatní. Tato fakta výmluvně vypovídají o tom, že negativní energie okolí má obrovskou sílu a žádná, ani supermoderní medicína jí není schopna čelit.

Takže to vypadá, že situace je bezvýchodná?  Východisko existuje, i když malinké, jediné, ale existuje! Ano. Existuje. Vzpomínky!  Vážený Johne Heitsmanne, prosím vás, pokuste se vzpomenout si na etapy svého života. Ty etapy, které ve vás vyvolaly příjemné pocity.

A to nejdůležitější, jestli jste někomu něco vážně slíbil a nesplnil to, vynasnažte se, pokud to jde, slib splnit. Prosím vás, kvůli sobě, kvůli vědě alespoň dva tři dni se pokuste vzpomínat na to dobré. Přístroje zaznamenávají práci mnohých vašich orgánů. Zaznamenávají každou minutu. Pokud začnete dělat to, o co vás žádám, a přístroje ukážou pozitivní výsledky, objeví se šance najít cestu k uzdravení. Ano. Najít ! Určitě ji najdu. A možná, že vy ji najdete také. Nebo se sama... Život ji najde,' profesor zmlkl a opět se začal dívat na ruku člověka, jenž nehybně ležel. Za vteřinu svérázné gesto přimělo profesora, aby se vzdálil.

* * *

John Heitsmann, stejně jako mnozí jiní lidé, vzpomínal na to, co prožil. Profesorovy výroky do jisté míry chápal. Je možné pokusit se najít hezké okamžiky v minulosti, a možná že zapůsobí pozitivně, ale problém je právě v tom, že všechno, co prožil, mu teď nepřipadalo jako příjemné, ale jako nezajímavé, a dokonce nesmyslné.

Heitsmann si vzpomněl, jak se na otcovu radu oženil s dcerou miliardáře, a tak doplnil kapitál impéria. Sňatek mu nepřinesl uspokojení, ukázalo se, že manželka je neplodná a po deseti letech společného života zemřela na předávkování drogami. Pak se oženil s proslulou mladou modelkou, která si hrála na vášnivě zamilovanou ženu, ale za pouhého půl roku společného života mu ochranka předložila fotografie, na nichž se manželka veselila se svým bývalým milencem. Nepromluvil si s ní, jednoduše nařídil ochrance zařídit to tak, aby mu nikdy víc nepřišla na oči a nic ji nepřipomínalo. 833

Ve svých vzpomínkách se dostal Heitsmann k začátku své činnosti v otcově impériu, ale nedokázal najít ani jeden příjemný okamžik, u kterého by chtěl pozastavit své vzpomínky a získat pozitivní emoce.

Existoval pouze jeden příjemný okamžik. Když dokázal otci, že není nutno, aby se stal jediným vlastníkem měnového fondu. Ostatní vkladatelé, kteří dávají svůj kapitál fondu a přejí si ho zvětšit, budou využívat svou myšlenkovou energii na zvětšení celkového kapitálu fondu, a tudíž pracovat na ně, na Heitsmanny.

Otec, jenž byl skoupý na chválu, několik dní přemýšlel a jednou při obědě pronesl:

,Souhlasím s tvým návrhem ohledně fondu, Johne. Je správný. Jsi dobrý. Ještě popřemýšlej o jiných směrech. Je na čase, aby ses postavil ke kormidlu.'

Několik dní měl John Heitsmann povznesenou náladu. Posléze přijal ještě několik rozhodnutí a zvětšil zisk finančně-průmyslového impéria. Avšak zvláštní radost již nepocítil.

Výkazy s vyššími zisky než dříve jej nevzrušovaly. Nebylo již od koho očekávat chválu. Otec zemřel a chvála podřízených radost nepřináší. Tak se ve svých vzpomínkách John Heitsmann dostal do období dětství. Mysl si mdle vybavovala epizody občasných kontaktů s otcem. Zpravidla přísný otec ho poučoval za přítomnosti chův a učitelů.

Najednou tělem miliardáře, jenž ležel bez hnutí, proběhla vlna tepla. Tělo se zachvělo v příjemných pocitech. V Heitsmannových vzpomínkách vyvstal zářivý, velice jasný obraz. Vzdálený kout zahrady a asi dva metry vysoký domeček s jedním okénkem, stíněný nevelkým akátem.

Nepochopitelná touha téměř všech dětí zařídit si svůj malinký domek, svůj prostor. Tato touha nezáleží na tom, zda má dítě v rodičovském domě svůj vlastní pokoj, nebo žije ve společném s rodiči. Vždy a skoro u všech přichází období, kdy začíná vlastnoručně stavět svůj koutek. Zřejmě je v člověku gen, který uchovává nějakou starodávnou informaci, jež mu říká: ,Musíš si sám zařídit svůj prostor.' Člověk, dítě, poslechne volání z hlubin věčnosti a začíná jej budovat. A i když to, co vybuduje, je nedokonalé ve srovnání s apartmány moderního světa, stejně ve vlastnoručně vystavěném vznikají v člověku blaženější pocity než v přepychových apartmánech.

A devítiletý John Heitsmann, jenž měl pro vlastní potřebu dva prostorné pokoje ve vile, se přesto rozhodl vlastnoručně vybudovat svůj malinký domeček.

Vybudoval ho z plastových truhlíků na sazenice. Tyto truhlíky se ukázaly jako vhodný stavební materiál. Byly různobarevné a John vystavěl stěny z modrých a ze žlutých udělal po celém obvodu proužek. Truhlíky zasazoval do sebe, ty zapadaly do drážek, a tak se spojovaly. Jednu zeď Johnny složil tak, že truhlíky dal na sebe bočními částmi, dno truhlíků bylo vidět zvenku a uvnitř po celé stěně bylo množství poliček. Pro zastřešení domku John použil prkna, jež posléze pokryl igelitem, který připevnil k prknům mechanickou sešívačkou.

Svůj domeček budoval celý týden, využívaje na to tři hodiny denně, jež mu byly přiděleny pro vycházky na čerstvém vzduchu. Sedmý den, jakmile přišla doba vycházky, šel Johnny ihned ke svému výtvoru ve vzdáleném koutě zahrady. Rozhrnul větve akátu, uviděl domeček, který postavil, a ztuhl překvapením. Vedle vchodu do domku stála malinká holčička a dívala se dovnitř jeho výtvoru. 834

Byla ve světle modré sukničce pod kolena a bílé blůzičce s volány na rukávech. Kaštanové vlasy v kudrlinkách splývaly po jejích ramenech.

Johnny nejdřív rozhořčeně reagoval na přítomnost cizího člověka u jeho výtvoru a nespokojeně řekl:

,Co tady děláš ?'

Holčička otočila k Johnnymu svou krásnou tvářičku a odpověděla:

,Kochám se.'

,Čím ?'

,Tímto zázračným a moudrým domečkem.'

,Jakým že ?' zeptal se udivený Johnny.

,Zázračným a moudrým,' opakovala holčička.

,Zázračné domy být mohou, ale že by byly moudré, to jsem neslyšel. Moudří mohou být pouze lidé', hlubokomyslně poznamenal Johnny.

,Ano, samozřejmě, moudří mohou být lidé. A když moudrý člověk dělá domeček, tak se také vydaří moudrý domeček,' oponovala holčička.

,Co moudrého vidíš na tomto domečku ?'

,Velmi moudrá zeď uvnitř. Má mnoho, mnoho poliček. Lze do nich umístit hodně potřebných věcí a hraček.'

Johnovi se zalíbila holčiččina uvažování, lichotila mu a možná, že se mu zalíbila také holčička.

,Je krásná a moudře uvažuje,' poznamenal pro sebe. A nahlas řekl:

,Tenhle domeček jsem postavil já.' A ihned se zeptal: ,Jak se jmenuješ ?'

,Jsem Sally, je mi sedm let. Žiji tady v domě pro služebnictvo, protože můj tatínek tady dělá zahradníka. Ví hodně o rostlinách a mě také učí. Už také vím, jak se pěstují květiny a očkují větvičky stromů. A jak se jmenuješ ty, kde žiješ ?'

,Žiji ve vile. Jmenuji se Johnny.'

,Takže jsi syn našeho pána ?'

,Ano.'

,Pojď, Johnny, budeme si v domečku hrát.'

,Jak si hrát ?'

,Hrát si tak, jakože v domečku žijeme, jak žijí dospělí. Ty budeš pánem, když jsi pánův syn, a já budu tvou služebnou, protože můj tatínek patří mezi služebnictvo.'

,Takhle to nejde,' poznamenal Johnny, služebnictvo má žít v domku pro služebnictvo, ve vile mohou žít jen manžel, manželka a jejich děti.'

,Pak budu tvou manželkou,' vypálila Sally a zeptala se: ,můžu chvilku být tvou manželkou, Johne ?'

Johnny nic neodpověděl, vešel do domku, porozhlédl se, pak se otočil k Sally, jež stála venku u vchodu, a lhostejně řekl: 835

,Budiž, pojď sem jako manželka. Je třeba popřemýšlet, jak to tady uvnitř zařídit.'

Sally vešla do domku, laskavě a nadšeně se podívala do Johnnyho očí a téměř šeptem pronesla:

,Děkuji, Johnny. Budu se snažit být dobrou manželkou.'

Ne každý den Johnny navštěvoval svůj domeček. V době, která byla vymezena na procházky, mu nebylo pokaždé dovoleno hrát si v zahradě.

Obklopený ochrankou a vychovateli navštěvoval buď městský park, Disneyland, nebo absolvoval vyjížďky na koních.

Ale když se mu podařilo přijít ke svému domku, téměř vždy tam na něj čekala Sally. S každou novou návštěvou Johnny se zájmem pozoroval změny, jež probíhaly v domku. Nejdřív se na podlaze objevil kobereček, který přinesla Sally. Pak záclonky na okenním otvoru a nad vchodem.

Pak se objevil malý kulatý dětský stoleček s prázdným rámečkem na fotografie, stojícím na stolku, a Sally řekla:

,Stále méně přicházíš do našeho domku, Johne. Čekám tady a ty tu nejsi. Dej mi svou fotografii, vložím ji do toho rámečku. Budu se na ni dívat a bude pro mě veselejší na tebe čekat.'

Johnny tam nechal svou fotografii, když se přišel rozloučit s domečkem a se Sally. Stěhoval se s rodiči do jiné vily.

* * *

John Heitsmann, multimiliardář, ležel na posteli svého apartmá a usmíval se, vzpomínal si na stále větší podrobnosti své dětské komunikace s malinkou holčičkou Sally. Až teď pochopil: tato holčička jej milovala. Milovala svou první, ještě dětskou, odvážnou a neopětovanou upřímnou láskou. Možná, že ji také miloval, možná, že se mu jenom líbila. Ale ona jej milovala tak, jako jej, zřejmě, již nikdo nemiloval za celý jeho život, a proto vzpomínky spojené se stavěním domku na zahradě a chvílemi se Sally v něm i teď vyvolávaly příjemné a teplé pocity. S těmito pocity, jež zahřívaly tělo, se mu udělalo dobře.

Se Sally se viděl ještě jednou, jedenáct let po svém odjezdu. Ale toto setkání... Nové pocity vzrušily celé tělo. John Heitsmann se dokonce lehce zvedl na posteli. Jeho srdce se stále větší silou začínalo pohánět krev v žilách. Toto setkání... Zapomněl na něj. Nikdy nevzpomínal... Ale teď právě ono ovládlo všechny jeho myšlenky a vzrušilo ho.

Znovu přijel do vily, v níž strávil své dětství, až po jedenácti letech a pouze najeden den. Víc času neměl. Po obědě vyšel na zahradu a nějak mimovolně zamířil do vzdáleného koutu zahrady, kde v dětství mezi akáty stavěl svůj domeček. Rozhrnul větve, udělal krok na malinký palouček a překvapeně se zarazil. Domeček, jenž vybudoval z plastových truhlíků před jedenácti lety, stál jako dřív na stejném místě. Ale kolem... kolem byly malinké záhonky s květinami, ke vchodu vedla cestička posypaná pískem a u vchodu stála malinká lavička. I samotný domeček byl ověnčen květinami. ,Dříve tu lavička nebyla, teď je,' řekl si v duchu již dospělý Johnny, odhrnul záclonu, jež zakrývala vchod, sklonil se a vkročil do domku. Ihned pocítil nedávnou přítomnost člověka. Na stolku jako dříve stála jeho dětská fotografie. Na poličkách byly pečlivě rozloženy 836

Sallyiny dětské hračky. Na jedné z poliček, vedle stolku, na malé mističce leželo čerstvé ovoce. Na podlaze - nafukovací matrace pokrytá přikrývkou. Asi dvacet minut stál John v domečku a vzpomínal na příjemné dětské pocity. Přemýšlel: ,Proč se to stává ?'

Jejich rodina má mnoho luxusních vil, má zámek. Ale ani vily, ani zámek nepřináší ty příjemné pocity, které se rodí tady v domku z obyčejných plastových truhlíků od sazenic.

Když vyšel z domku, uviděl Sally. Mlčky stála u vchodu, jako by se neodvažovala rušit vzpomínky, jež zaplavily Johna. Podíval se na ni a Sally se zarděla. Stydlivě sklopila oči a měkkým, sametovým, neobyčejně něžným a chvějícím se hlasem pronesla:

,Buď zdráv, Johne !'

Neodpověděl ihned. Stál a kochal se neobyčejně krásným tělem dospělé Sally. Tenké šaty, obepínající postavu, se zlehka „třepotaly" ve větříku. Skrz šaty se rýsovaly obrysy již ne dětské, ale dívčí půvabné a pružné postavy.

,Ahoj, Sally,' přerušil John pauzu, jež se protáhla. Jako dříve tady udržuješ pořádek ?'

,Ano. Vždyť jsem to slíbila. Je tam ovoce, je omyté. Dej si. Je pro tebe.'

,Hm... ...Pro mě... Tak pojďme, dáme si spolu.'

John odhrnul na stranu záclonu a pustil Sally dopředu. Vešla, sedla si na bobek, vzala mističku s ovocem a postavila ji na stolek vedle fotografie v rámečku.

Židle v domku nebyly, a tak si John sedl na kobereček, natáhl se ke hroznu vína a neúmyslně se dotkl Sallyina ramena. Otočila se, jejich pohledy se střetly a Sally se nějak prudce nadechla. Prudkým nadechnutím se rozepnul knoflík na pevných prsou. John vzal Sally kolem ramen a přitáhl ji k sobě. Neodporovala. Naopak, celým svým planoucím tělem se k němu přivinula. Sally neodporovala ani tehdy, když ji John pomalu a opatrně položil na kobereček, ani když laskal a líbal její rty, prsa, ani když...

Sally byla dívka... Ani před tím, ani potom neměl John intimní styk s dívkami. A teď, po čtyřiceti pěti letech, jež minuly od toho posledního setkání, on, John Heitsmann, najednou pochopil, že to bylo jediné skutečně překrásné sblížení se ženou, které zatemňovalo rozum... Přesněji s dívkou, z níž udělal ženu.

Pak na nějakou dobu usnuli. Když se vzbudili, o něčem mluvili. O čem ? John Heitsmann namáhal paměť. Moc se mu chtělo vzpomenout si alespoň na část rozhovoru. A vzpomněl si.

Sally mluvila o tom, jak je život překrásný. Říkala, že její otec spoří peníze a koupí jí pozemek a že možná na tomto pozemku, pokud budou stačit peníze, postaví nevelký dům. A Sally sama udělá na pozemku krajinářský design, zasadí mnoho různých rostlin a bude žít šťastně, vychovávajíc své děti.

John se tehdy rozhodl, že Sally pomůže. ,To jsou věci,' říkal si v duchu. ,Pouze nějaký pozemek a domek potřebuje tato dívka ke štěstí. Taková maličkost. Je třeba, abych nezapomněl a pomohl jí obstarat půdu a dům.'

Ale John na své přání zapomněl. Úplně zapomněl na Sally. Život ho uchvátil svými kouzly. Nová jachta, soukromé letadlo přinášely radost v první dny svého 837

objevení. Nadlouho jej upoutávala jen hra na finanční kombinace, upoutávala a zvětšovala o miliardy otcův majetek, který posléze zdědil sám. Tato záliba, zneklidňující city a nervy, trvala přes dvacet let. Převládala nad vším ostatním. Jakoby mimochodem skončilo jedno manželství, pak druhé. Ženy v něm nezanechaly žádnou stopu. Po čtyřiceti letech ho hra na finanční kombinace přestala těšit a začala stále častěji se opakující depresivní období, která vyústila v hlubokou krizi.

Ale teď John Heitsmann nebyl v depresi. Vzpomínky na Sally jej příjemně zneklidnily. A zároveň rozzlobily: ,Jakpak se to stalo ? Sám jsem si dal slovo, že pomůžu Sally, dívce, jež mě milovala, získat půdu a dům, ale zapomněl jsem.' John Heitsmann, jenž byl zvyklý plnit sliby, obzvlášť ty, které dal sám sobě, chápal: neuklidní se, dokud... Zmáčkl knoflík na přivolání svého sekretáře. Když sekretář vešel, John Heitsmann, jenž seděl na posteli, s námahou poprvé za půl roku promluvil:

,Před více než padesáti lety jsem žil ve vile. Přesnou adresu si nepamatuji. Je v archivu. V této vile pracoval zahradník. Jeho jméno si nepamatuji, ale v archivu v účetních dokladech je. Zahradník měl dceru. Jmenovala se Sally. Je třeba zjistit, kde teď Sally bydlí. Informaci potřebuji nejpozději zítra ráno. Pokud ji získáte dřív, dodejte mi ji v kteroukoliv dobu. Proveďte !'

Sekretář zavolal za úsvitu. Když vešel do pracovny, John Heitsmann seděl na kolečkovém křesle stojícím u okna. Byl oblečený do trojdílného tmavě modrého obleku, učesaný a oholený.

,Pane, zahradník byl propuštěn před čtyřiceti lety a brzy zemřel. Před smrtí stihl koupit dva hektary půdy na opuštěném ranči ve státě Texas. Na tomto pozemku začal budovat dům, strhal se na stavbě a zemřel. Jeho dcera Sally dobudovala dům a teď v něm žije. Tady je adresa. Víc informací zatím nemáme. Ale pokud to nařídíte, získáme všechny informace, které potřebujete.'

John Heitsmann vzal z rukou sekretáře lístek, pozorně si jej přečetl, pak pečlivě složil, vsunul do vnitřní kapsy obleku a pronesl:

,Helikoptéra musí být připravena k odletu za třicet minut. Přistát musí pět až deset kilometrů od domu ve státě Texas. Na místě přistání na mě bude čekat auto. Auto střední třídy, bez ochranky, pouze s řidičem. Proveďte.'

* * *

Ve tři hodiny odpoledne pomalu šel John Heitsmann, kulhaje a opíraje se o hůl, po cestičce zpevněné štěrkem k nevelkému rodinnému domku, jenž se utápěl v zeleni. Nejdřív ji uviděl zezadu. Starší žena stála na nízkých štaflích a myla okno. John Heitsmann se zastavil a začal si prohlížet ženu s krásnými popelavými vlasy. Ucítila pohled a otočila se k němu. Nějakou dobu si pozorně prohlížela staříka, stojícího na cestičce, pak najednou seskočila z žebříku a běžela k němu. Běžela lehce a vůbec nevypadala stará. Zastavila se asi metr před Johnem Heitsmannem a tichým chvějícím se hlasem pronesla:

,Buď zdráv, Johne,' a ihned sklopila oči, oběma rukama zakryla zčervenalé tváře.

,Buď zdráva, Sally,' pronesl John Heitsmann a zmlkl. Přesněji řečeno mluvil, ale jenom pro sebe, ne nahlas: ,Jak jsi krásná, Sally, a jak jsou krásné tvé zářící oči a jemné vrásky kolem nich, jsi stejně krásná a hodná.' A nahlas řekl: 838

,Cestou jsem se zastavil, Sally. Dozvěděl jsem se, že tady žiješ. Rozhodl jsem se tě navštívit. A možná, že i přenocovat, pokud tě neobtěžuji.'

,Ráda tě vidím, Johne. Samozřejmě, zůstaň přes noc, teď jsem sama, až zítra mi na týden přivezou vnoučata. Jsou dvě: vnučka - je jí devět let a vnouček - je mu již dvanáct. Pojďme, Johne, do domu, nabídnu ti odvar. Vím, jaký odvar potřebuješ. Pojďme.'

,Takže jsi byla vdaná, Sally ? Narodily se ti děti ?'

,I teď jsem vdaná, Johne. Narodil se nám syn. A vnoučata jsou dvě,' radostně odpověděla Sally. Jestli chceš, posaď se u stolku v besídce, přinesu ti odvar.'

John Heitsmann se posadil na plastové křeslo na verandě domu, a když Sally přinesla velkou sklenici s nějakým odvarem, zeptal se:

,Proč jsi řekla, že víš, jaký odvar potřebuji, Sally ?'

,Vždyť můj otec pro tvého sklízel byliny, sušil je, pak dělal odvary a ty tvému otci pomáhaly. Také jsem se naučila sklízet byliny. A můj tatínek říkal, že u tebe, Johne, je to dědičná nemoc'

,Ale jak ses dozvěděla, kdy přijedu ?'

,Nevěděla jsem to, Johny. Jen tak jsem to sklízela pro každý případ. A jak šel tvůj život, Johne ? Čím se zabýváš ?'

,Život se vyvíjel různě. Věnoval jsem se různým věcem, ale teď na to nechci vzpomínat. Je tady u tebe dobře, Sally, krásně, mnoho květin, zahrada.'

,Ano, dobře, moc se mi líbí, jenže vidíš, z pravé strany je zahájena stavba, bude to továrna na zpracování odpadků, a z levé strany se také má stavět nějaká továrna, doporučují nám přestěhovat se. Ale jsi unavený z cesty, zřejmě z daleké, Johnny. Vidím, jak moc jsi unavený, ustelu ti postel u otevřeného okna, lehni si, odpočiň. Jenom dopij odvar.'

John Heitsmann se s námahou svlékal. Byl skutečně unavený. Ochablé svaly těla, jež půl roku leželo bez pohybu, jej sotva držely na nohou. S námahou se přikryl pokrývkou a ihned usnul. Poslední dobou vůbec nedokázal usnout bez uspávačích prostředků. A tady ihned...

Jitro neviděl, protože se vzbudil téměř v poledne. Osprchoval se a vyšel na verandu. Sally připravovala oběd v letní kuchyni a pomáhali jí chlapeček a holčička.

,Dobrý den, Johne. Zřejmě se ti dobře spalo. Vypadáš nějak mladší. Seznam se s vnuky, to je Emmie a mladík se jmenuje George.'

,A já jsem John Heitsmann, dobré ráno !' podal ruku chlapci.

,Tak jste se seznámili, než s Emmy připravíme oběd, mohli byste se, muži, projít po zahradě a dostat chuť k jídlu,' navrhla Sally.

,Jsem připraven vám ukázat zahradu,' řekl George Heitsmannovi.

Stařík a chlapec šli překrásnou zahradou. Chlapec ukazoval na různé rostliny a nepřetržitě mluvil o jejich vlastnostech. Heitsmann myslel na své věci. Když byli na konci zahrady, chlapec sdělil:

,Za tímto akátem je mé apartmá, vybudovala mi jej babička.' 839

Heitsmann odhrnul větev a uviděl... Na malinkém paloučku za akátem stál jeho domeček. Ze stejných plastových truhlíků od sazenic. Jenom střecha byla udělána jinak. Také záclona, jež zakrývala vchod, byla jiná. Heitsmann ji odhrnul, lehce se sklonil a vešel do domečku. Všechno zařízení bylo jako dříve, jen na stolku stála fotografie z obou stran zaletována do plexiskla. Byl na ní Sallyin vnuk. ,Vše je správně - teď má domeček jiného majitele a jinou fotografii.' Heitsmann vzal do rukou fotografii, a aby alespoň něco řekl, pronesl:

,Dobře ses na té fotce povedl, Georgi.'

,Ale to není má fotografie, strýčku Johne. Je na ní zobrazen chlapeček, s kterým se babička přátelila v dětství, jenom se mi podobá.'

* * *

John Heitsmann se snažil jít stezkou zahrady co možná nejrychleji, kulhal, opíral se o hůl a klopýtal. Přišel k Sally, a rychle dýchaje, se trochu nesouvisle zeptal:

,Kde je teď ? Kde je teď tvůj manžel, Sally ? Kde ?'

,Uklidni se, prosím, Johne, nesmíš se tak vzrušovat. Posaď se, prosím,' tiše pronesla Sally. ,Bylo to tak, Johne, že ještě v dětství jsem jednomu hodnému chlapečkovi slíbila být dobrou manželkou...'

,Ale to byla hra,' téměř vykřikl John Heitsmann a vyskočil z křesla, ,dětská hra.'

,Budiž. Takže berme to tak, že ji hraji i teď. Jen tak, ne doopravdy tě považuji za svého manžela,' pronesla Sally a tiše dodala: ,za manžela a milovaného.'

,George se velmi podobá mně v dětství. Takže jsi po té noci porodila, Sally ? Porodila jsi ?'

,Ano, porodila jsem našeho syna, Johne, podobá se mně. Ale má velmi silné tvé geny a náš vnuk je tvou kopií.'

John Heitsmann se díval jednou na Sally, podruhé na chlapce a holčičku, kteří připravovali na verandě stůl, a již nemohl mluvit, myšlenky a pocity se mu pletly. Potom velice strohým hlasem, aniž by sám chápal proč, pronesl: ,Nutně musím odejít. Na shledanou, Sally.' Udělal dva kroky po cestičce, otočil se a přiblížil se k mlčky stojící Sally. John Heitsmann se opřel o hůl, s námahou poklekl před Sally na jedno koleno, vzal její ruku a pomalu políbil.

,Sally, mám velmi důležité a naléhavé záležitosti. Okamžitě musím odejít.'

Položila mu na hlavu svou ruku, lehce rozcuchala vlasy: ,Ano, samozřejmě, je třeba jít, když máš důležité záležitosti, problémy. Pokud budeš v nesnázích, Johne, přijď do našeho domu. Náš syn je teď ředitelem malinké firmy s krásným názvem „Lotos", která se zabývá krajinářským designem. Nemá speciální vzdělání, ale učila jsem ho sama a on vytváří velice zdařilé projekty, téměř stále má zakázky. Pomáhá mi finančně, každý měsíc mě navštěvuje. Ty máš zřejmě problémy s penězi ? A trochu se zdravím. Přijď, Johne. Vím, jak ti vylepšit zdraví, s penězi také vystačíme.'

,Děkuji, Sally... Děkuji... Musím to stihnout ! Musím...' Šel cestičkou k východu, v myšlenkách ponořený do svého plánu. Sally se dívala na vzdalující se Johnovu postavu a v duchu si šeptala: ,Vrať se, můj milovaný !' Tuto větu opakovala jako zaklínadlo i po uplynutí hodiny. Zapomněla na vnoučata a nevšimla si, jak nad 840

jejich pozemkem s malým domečkem a krásnou zahradou víc než půl hodiny kroužil vrtulník.

* *

Helikoptéra Johna Heitsmanna teprve přistávala na střechu budovy společnosti, ale nejbližší pomocníci a sekretáři se již nacházeli v konferenčním sále, horečně porovnávali čísla a připravovali se podat šéfovi hlášení. Již odvykli poradám za jeho přítomnosti. A teď čekali na šéfa s určitým rozechvěním a strachem.

John Heitsmann vešel, všichni vstali. Začal mluvit, aniž by došel ke svému křeslu v čele stolu:

,Posaďte se. Žádná hlášení. Pozorně mě poslouchejte, nic nebudu opakovat. Čas nečeká. Takže. Ve státě Texas je rodinný dům, tady je adresa. Nařizuji skoupit všechnu půdu v okruhu sto mil kolem tohoto domu. Skoupit všechny podniky, jež jsou na této půdě, i kdyby se za ně měla zaplatit trojnásobná cena. Kdo je zodpovědný za nákup a prodej nemovitostí, může opustit sál a okamžitě zahájit operaci. Pokud to bude potřebné, zapojte všechny své agenty. Celá akce nesmí trvat déle než jeden týden.'

Jeden z pomocníků vyskočil a svižným krokem zamířil k východu.

John Heitsmann pokračoval:

,Všechny budovy, podniky a továrny, jež jsou na této půdě, musí být demontovány ve lhůtě ne delší než jeden měsíc, i kdyby se do toho měli zapojit stovky stavebních firem. Na jejich místě musí být za měsíc zaseta tráva.'

Pomocníkovi, jenž zůstal v sále jako poslední, John Heitsmann řekl:

,Ve státě Texas je malinká firma s krásným názvem „Lotos". Podepište s ní smlouvu na pět let. Nařiďte této firmě, aby se ujala projektování osady na pozemku koupeném kolem rodinného domu v Texasu, částku, o kterou si řekne firma, zdvojnásobte. Proveďte to.'

Za dva týdny John Heitsmann vystupoval před posluchačstvem čítajícím půl druhého tisíce lidí. V sále seděli odborníci v krajinářském designu, biologové, agronomové shromáždění za pomoci agentů. Všichni chtěli dostat práci. Tím spíše, že v reklamě byla uvedena částka dvakrát převyšující průměrnou.

John Heitsmann vyšel na pódium a začal mluvit kategorickým, dokonce trochu ostrým způsobem, jenž mu byl vlastní:

,Podle smluv, které vám byly předloženy, každému bude bezplatně přidělen na doživotí pozemek o velikosti dvou hektarů. Bude vám předloženo několik projektů montovaných rodinných domů podle vašeho výběru a na účet společnosti, domy budou postaveny na každém pozemku na místě, které určíte. V průběhu pěti let bude společnost každému dospělému členovi rodiny vyplácet částky dohodnuté ve smlouvě. Vaším úkolem je zvelebit území, které jste dostali na doživotí. Založit zahrady a květinové záhony, udělat rybníky a cestičky. Všechno udělat krásně a dobře. Společnost zaplatí náklady na sazenice a jakákoliv semena podle vaší objednávky. To je vše. Pokud nejsou otázky, zájemci mohou podepisovat smlouvu.'

Ale v půldruhatisícovém sále bylo naprosté ticho. Nikdo se nezvedl ze svého místa a nenamířil ke stolkům, kde seděli sekretáři s připravenými smlouvami. Po minutě úplného mlčení se zvedl starší člověk a zeptal se: 841

,Rekněte, pane, ta krajina, kterou nám nabízíte pro usídlení, je smrtelně zamořená ?'

,Není,' odpověděl jeden z Heistmannových pomocníků, ,tato krajina naopak vyniká čistým prostředím a má dost úrodnou půdu.'

,V tom případě poctivě odpovězte, jaký pokus chcete provádět na lidech ?' vyskočila z místa mladá žena. ,Mnozí z nás mají děti a já například nechci své dítě zatáhnout do bůhvíjakého experimentu.'

Sál zahučel, začaly se ozývat výkřiky: „podvodníci", „je to nelidské", „netvoři", lidé se zvedli ze svých míst a jeden po druhém začali opouštět sál. Heitsmannovi pomocníci se něco pokoušeli vysvětlit, odpovědět na nějaké otázky, ale marně. Heitsmann se beznadějně díval na lidi, kteří opouštěli sál. Chápal, že s jejich odchodem se zhroutí jeho naděje. Nebo dokonce víc... Tolik se mu chtělo udělat něco příjemného pro Sally, pro svého syna a vnoučata. Chtěl, aby vedle útulného Sallyina domu nebyly čoudící komíny. Aby kolem kvetly zahrady a žili dobří sousedé. Skoupil půdu, na jeho povel byly zbourány čoudící komíny. A byla zasetá tráva. Jenže půda může krásnět pouze tehdy, když na ni vstoupí dobří lidé. Ale oni odcházejí. Nepochopili to. Jenže jak mají pochopit, jak mají uvěřit ? Stop ! Heitsmann najednou dostal nápad. Vždyť o ničem nevědí, proto také nevěří. A co kdybych jim řekl pravdu ? John Heitsmann se zvedl a tiše, zatím nejistě, promluvil:

,Lidi. Pochopil jsem. Je třeba vysvětlit motivaci těchto činů společnosti. Ale vysvětlit ji není možné. Nijak to nejde. Je to proto, že... Rozumíte, tato motivace... přesněji všechny tyto smlouvy mají osobní charakter. Nebo, jak bych to řekl...'

Heitsmann se zamotal a nevěděl, jak má pokračovat. Ale lidé se zastavili. Stáli v uličkách a ve dveřích východu ze sálu. Pozorně se dívali na Heitsmanna. Lidé mlčeli a on nevěděl, jak má mluvit dál. A přesto se vzchopil a pokračoval:

,V dětství... V mládí... Zamiloval jsem se do jedné dívky. Ale tehdy jsem nevěděl, že jsem se zamiloval. Byl jsem ženatý s jinými ženami. Věnoval jsem se byznysu. S touto dívkou jsme se neviděli padesát let. Nevzpomínal jsem na ni. Nedávno jsem si vzpomněl. Pochopil jsem, že je jediným člověkem, který mě upřímně miloval. Miluje i teď. Ale nevěděl jsem o tom. Dokonce jsem na ni nevzpomínal. A ještě jsem pochopil, že pouze ji jedinou bych mohl milovat. Setkali jsme se s touto dívkou. Teď už je, samozřejmě, v pokročilém věku. Ale pro mě zůstala taková, jaká byla. Miluje zahradu. Všechno dělá krásně. A mě se zachtělo, aby kolem ní byla krása. A dobří sousedé. Je lepší, aby kolem žili dobří, šťastní sousedé. Ale jak to udělat ? Věnoval jsem se byznysu a shromáždil jsem nějakou částku peněz. Koupil jsem půdu, rozdělil ji na pozemky, vymyslel tyto smlouvy. Udělal jsem to pro svou milovanou. Ale možná, že jsem to udělal pro sebe ?' Poslední větu John Heitsmann pronesl, jako by se ptal sám sebe, a mluvil dál, jako by neviděl lidi stojící před ním, jako by uvažoval nahlas sám se sebou. ,Pro něco žijeme. Pro co ? O něco usilujeme. O co ? Brzy zemřu, co po mně zůstane ? Jen prach. Ale teď nezemřu, dokud neuskutečním svůj projekt. A zanechám po sobě něco věčného, zanechám zahradu pro svou milovanou. Zanechám zahrady. Nejdřív jsem chtěl jednoduše najmout mnoho pracovníků nebo podepsat smlouvu s velkou firmou, jež se zabývá krajinářským designem. Podepsat smlouvu, aby se pracovníci starali o rostliny. Ale potom jsem pochopil. Krása, pokud není něčí, vypadá nějak neživě. Proto jsem se také rozhodl udělat to tak, aby byla něčí. Proto vám 842

odevzdávám pozemky a domy, a na oplátku vás žádám pouze o krásu pro svou milovanou. Neuvěřili jste v reálnost podmínek, jež se nabízejí ve smlouvě. Nechápali jste, jaký cíl sleduje strana, která nabízí takové smlouvy. Teď ho znáte.'

John Heitsmann zmlkl. Mlčeli také lidé stojící v sále. Jako první přerušila ticho žena, která předtím vyjadřovala největší nedůvěru. Nejdřív rychle šla k řadě stolů u pódia s rozloženými smlouvami, požádala jednoho ze sekretářů, aby napsal její jméno, a podepsala kontrakt, aniž by jej přečetla, pak se otočila k lidem stojícím v sále a řekla:

,Ano, podepsala jsem. Podepsala jsem první. Tím vejdu do dějin. Protože jsem první. Jen se nad tím zamyslete: žádný muž, ať byl jakkoliv bohatý, nezařídil větší dárek pro svou milovanou, než tento člověk stojící na pódiu. A víc udělat není možné.'

,Nikdo nedokázal ani vymyslet něco většího. Kam až lidská paměť sahá,' vykřikla ze sálu další žena.

,Miluji vás,' vykřikla třetí.

,Chci pozemek vedle vaší milované, jak se jmenuje ?' zeptala se čtvrtá.

,Jmenuje se...' začal Heitsmann a pokračoval: ,možná, že není třeba, aby o tom věděla. Ať si myslí, že je to vůle osudu.'

Lidé v sále jedinou vlnou zamířili ke stolům u pódia. Vytvořila se fronta. Lidé radostně žertovali a říkali si navzájem ne jinak než soused, sousedka, ale většina z nich, obzvlášť ženy se dívaly na člověka stojícího na pódiu, zářícími, zamilovanými pohledy.

John Heitsmann poprvé v životě pocítil na sobě energii dobra, lásky a upřímného obdivu, jenž vycházel z množství lidských duší. Energii, která léčí jakékoliv nemoci a nad vším vítězí.

Z pódia odcházel již bez kulhání. A několik měsíců se sám osobně čile účastnil demontáže podniků, jež stály na koupené půdě, projednával detaily projektu celé osady kolem Sallyina domu, varianty krajinářského designu jednotlivých pozemků a celé infrastruktury.

Když se za rok opět přiblížil k brance Sallyina domu, kolem, co oko dohlédlo, již lidé sázeli malinké sazeničky budoucích velkých zahrad a vedle Sallyiny branky stálo několik sazénic s pečlivě přikrytými kořeny. Sally, jako by vycítila jeho příchod, vyběhla mu vstříc:

,Johne, je skvělé, že jsi přijel ! Jak je to skvělé ! Buď zdráv, Johne !'

Přiběhla k němu, rychlá a vášnivá jako holčička. Uchopila Johna za ruku, odvedla do domu pít čaj a po celou dobu bez ustání radostně mluvila:

,Víš, Johne ! Kolem se děje takový zázrak ! Jsem šťastná ! Neobyčejně šťastná. Nebudou teď kolem našeho domu čoudit komíny. Budou ale dobří sousedé. Život kolem kypí ! Krásně kypí ! Pokud máš nějaké problémy s podnikáním, nevzrušuj se, Johne. Vykašli se na všechno a žij tady. Teď jsme bohatí, náš syn podepsal velice výhodnou, dokonce neobyčejně výhodnou smlouvu. Teď tady řídí celý projekt rozvržení a designu. Také jsme si vzali ještě trochu půdy. Náš syn si na ní bude stavět nový dům. A my spolu, pokud budeš chtít, budeme žít tady.'

,Budu chtít,' odpověděl John Heitsmann, ,děkuji ti, Sally za pozvání.' 843

,Ale proč byste měli žít ve starém domě ?' zazněl za zády Johna Heitsmanna hlas. Otočil se a uviděl svého syna. Hned pochopil, že je to syn. A mladý muž pokračoval:,Chápu to tak, že jste můj otec ? Když mi George pověděl, že fotografii mámina přítele z dětství jste pokládal za jeho, pochopil jsem, kdo byl na návštěvě. Máma se také nenaučila skrývat své city.

Zatím k vám samozřejmě necítím to, co máma, ale jsem připravený svým šťastným rodičům financovat stavbu nového rodinného domu.'

,Děkuji ti, synku,' pronesl John Heitsmann tlumeným hlasem. Chtěl se přiblížit a obejmout svého syna, ale z nějakého důvodu se neodvážil.

Mladý muž sám udělal krok k němu, podal ruku a představil se:

,John.'

,To je dobře ! Je skvělé, že jste se seznámili. Až se poznáte víc, tak si jeden druhého oblíbíte, teď pojďme pít čaj,' řekla Sally.

A u stolu Sally opět bez zastavení vzrušeně mluvila o neobvyklých událostech, jež se děly poslední měsíce.

,Jen si to představ, Johne. Jen si to představ. Tady se vypráví taková historka, podobá se nejkrásnější legendě na světě, legendě, která se mění ve skutečnost. Představ si, Johne, lidé vyprávějí, že všechnu tu půdu kolem koupil jeden člověk. Pak ten člověk pozval nejlepší designéry, agronomy a zahradníky a každému dal bezplatně na doživotí několik hektarů půdy. Řekl jim, aby své pozemky zkrásnili. Bezplatně jim poskytl všechny sazenice a semena k tomu jim bude pět let platit za zvelebení jejich pozemků. Představ si, ještě jim bude platit. Ten člověk vložil do tohoto projektu všechen svůj kapitál do posledního centu.'

,No, možná, že ne všechen,' namítl Heitsmann.

,Lidé říkají, že všechen. A víš, proč to všechno udělal ?'

,Proč ?' klidně se zeptal Heitsmann.

,Právě v tom je celá krása. Udělal to proto, aby uprostřed té krásy žila jeho milovaná. Říkají, že se také zabývá krajinářským designem. A někde tady bude také její vila. Jenomže nikdo neví, kde je a kdo je. Můžeš si představit, Johne, co se stane, když se lidé dozví, kdo to je ?'

,Co ?'

,Jak co ? Vždyť se všichni lidé hned budou chtít na ni podívat, a dokonce se jí dotknout, jako bohyně. Například já bych se jí chtěla dotknout. Zřejmě je nějaká zvláštní. Možná, že je zvláštní navenek, anebo uvnitř. „Žádná žena na světě není schopná nadchnout muže pro tak neobyčejný a krásný čin," říkají všichni kolem. Proto ji také budou chtít uvidět, a dokonce se dotknout takového muže a jeho neobyčejné ženy'

,Zřejmě budou chtít,' souhlasil John Heitsmann a dodal: ,no a co s tím budeme dělat, Sally ?'

,Proč my ?' podivila se Sally.

,Proto, že tato neobyčejná žena, kvůli níž se všechno kolem děje, jsi ty, Sally.'

Sally se bez mrknutí dívala na Johna ve snaze uvědomit si to, co uslyšela. Něco 844

pochopila, protože pustila z rukou šálek, ale zvuku rozbitého skla si nikdo nevšiml. John Heitsmann se otočil za zvukem padající židle, když jeho syn v nějakém návalu prudce vyskočil ze svého místa. John mladší se přiblížil k otci a příjemným barytonem vzrušeně pronesl:

,Otče ! Otče ! Mohu tě obejmout ?!'

John Heitsmann objal syna jako první a uslyšel, jak buší jeho srdce. John mladší objímal otce a nadšeně šeptal:

,Tak silné vyznání lásky bez slov o lásce ještě svět neslyšel. Jsem pyšný ! Jsem na tebe pyšný, otče !'

Když se otec a syn vrátili k Sally, ještě stále se snažila pochopit, co se stalo. Najednou na jejích tvářích vzplanul ruměnec, který jako by vyhlazoval vrásky. Z jejích očí tekly slzy. Kvůli slzám Sally zrozpačitěla, rychle se přiblížila k Johnovi staršímu, chytla jej za ruku a odvlekla k východu z verandy. John mladší pozoroval, jak se jeho rodiče vzali za ruce, nejdřív šli pomalu po cestičce směrem k akátu, za kterým stál jejich dětský domeček, ale potom se najednou rozběhli jako děti.

Po deseti letech omládlý John Heitsmann seděl v klubové kavárně mezi ostatními muži osady a se smíchem vysvětloval:

,Nebudu kandidovat na žádné prezidenty, nepřemlouvejte mě. A nejde tady o věk. Stát lze řídit i bez toho, aby byl člověk prezidentem. Stát lze řídit z vlastní zahrady. Vždyť jste ukázali na vlastním příkladu, jak je třeba budovat skutečný život, a celá Amerika se teď proměňuje v kvetoucí zahradu. Pokud se to takhle bude vyvíjet dál, možná, že doženeme Rusko.'

,Doženeme ! Doženeme,' potvrdila Sally, jež vešla, ,ale teď pojď prosím domů, Johne. Dítě bez tebe nechce usnout,' pak už jen šeptem dodala: ,a já také...'

Stinnou, libě vonící alejí šli k svému domu a drželi se za ruce dva mladí lidé - John Heitsmann a Sally. Na jaře vždy měli pocit, že jejich život teprve začíná. Stejně jako začínal skutečný život po celé Americe."

* * *

„Tvůj příběh má velice krásný konec," řekl jsem Anastasii, když ukončila své vyprávění o budoucnu. „A všechny tvé povídky pouze dodávají naději. Ale stane se něco podobného ve skutečnosti ? V realitě ?"

„Rozhodně se to stane, Vladimíre. Tohle není vymyšlená povídka, ale projekce budoucna. Nejsou v ní důležitá jména a místo činu. Důležitá je podstata, idea a touha ! A pokud mé vyprávění vyvolalo pozitivní pocity, lidé určitě promítnou podstatu do budoucnosti, mnoho lidí vlastními detaily dodá obrazu velký smysl a velké uvědomění."

„Jak se to všechno stává ?"

„Podívej se, jak je to jednoduché. Líbila se ti historka ?"

„Mně ? Ano."

„Chceš, aby se to stalo v budoucnu ?"

„Chci, samozřejmě." 845

„A když ji povíš lidem, co si myslíš, budou chtít vidět ve skutečnosti něco podobného ?"

„Myslím si, že budou."

„Tak vidíš, budou to chtít také lidé, kteří v této historce převezmou na sebe roli nejen pozorovatele, ale také účastníka. A vylíčené se promění ve skutečnost."

„Ano, zdá se mi, že chápu. Ale je mi trochu líto, že jsi tak krásné obrazy nakreslila o cizích podnikatelích, ale ne o ruských."

„Vladimíre, o ruských podnikatelích již samotný život kreslí překrásné, reálné obrazy. Přesněji řečeno, mnozí z nich tvoří božskou věčnost. O tomto bys mohl povědět sám."

„Sám ? No ano. Skutečně znám mnohé ruské podnikatele, kteří si obstarali ne jeden, ale několik hektarů půdy a budují na nich své statky. Takové, o jakých jsi mluvila. Jenomže jejich příběhy nejsou tak romantické."

„O každém člověku, který se s uvědoměním dotkne půdy, je třeba napsat vznešená slova. To vyprávění bude nevyčerpatelné.“