O dětech 2

PORODÍM TĚ, MŮJ ANDĚLI.

„Podnikatel Viktor Čadov se probudil za úsvitu. Po jeho boku sladce spala jeho mladá milenka. Tenká pokrývka obepínala souměrnou ženskou postavu.

Pokaždé, když se spolu objeví na banketu nebo v hotelu luxusních lázní, její tvary upoutávají buď závistivé, nebo smyslné pohledy mužů.

A navíc Inga - tak se spící kráska jmenovala - měla okouzlující úsměv a na své okolí působila dojmem moudré a sečtělé ženy. Viktorovi se líbilo stýkat s ní, proto koupil ještě jeden čtyřpokojový byt, zařídil ho supermoderním nábytkem, dal Inze klíče a občas, když to dovoloval jeho nabitý program, zůstával s ní přes noc nebo dvě. Byl vděčný této pětadvacetileté ženě za krásné noci a za společnost, ale oženit se s ní neměl v úmyslu. Necítil k Inze zvláštní lásku. A navíc chápal, že mu je třicet osm, jí dvacet pět. Uplyne pár let a mladá žena, samozřejmě, bude chtít mladšího milence. S jejím zevnějškem a rozumem to nebude složité. Najde si mladého a ještě bohatšího, a tohle všechno díky němu. Vždyť pokud se s ní ožení, uvede ji do okruhu vlivných podnikatelů.

Inga se otočila k němu, usmívajíc se ve snu, sklouzlá pokrývka trochu odhalila svůdná ženská prsa dokonalého tvaru. Ale Viktor Čadov nepocítil, jako obvykle, vzrušení při pohledu na polonahé tělo. Opatrně přikryl spící Ingu. Tiše, ve snaze nevzbudit ji, vstal z postele a šel do kuchyně.

Uvařil si a vypil kávu. Zapálil si cigaretu, a jakoby v mrákotách, začal chodit sem a tam po prostorné kuchyni.

Sen! Neobvyklý sen, jenž se mu v noci zdál, znepokojoval jeho city. Právě city, ne rozum. Viktorovi se zdálo, že jde nějakou stinnou alejí a usilovně promýšlí účelnost další komerční dohody. Před ním a za ním je jeho ochranka, jejíž přítomnost jej dráždila a bránila mu v plném soustředění. Ještě mu

v urovnávání myšlenek vadil hluk aut, jež se proháněla za ohradou parku. A najednou zmizela ochranka, ztichl hukot aut. Viktor uslyšel zpěv ptáků, uviděl, jak překrásné je listoví na jarních stromech aleje a květy keřů. Zastavil se, vychutnávaje blažené pocity, jež vznikly uvnitř. Bylo mu dobře jako nikdy před tím. A tehdy uviděl: zdáli mu alejí běží vstříc chlapeček. Slunce svítilo zezadu, vytvářejíc kolem něj aureolu, a Viktorovi se zdálo, že alejí mu běží vstříc malinký anděl.

V následujícím okamžiku jej osvítilo: vstříc mu běží jeho malinký syn. Chlapeček běžel k němu, pečlivě pracoval malinkýma ručkama a nožkama. V radostné předtuše si Viktor sedl na bobek, široce rozevřel ruce pro objetí a jeho malinký syn také rozevřel za běhu ručičky. Ale najednou se chlapeček, aniž by doběhl k Viktorovi, zastavil asi tři metry před ním. Na dětské tvářičce zhasl úsměv a vážný pohled dětských očí vyvolal u Viktora zesílené bušení srdce.

,Tak pojď ke mně! Pojď sem, obejmu tě, synku.'

Chlapeček se smutně usmál a odpověděl:

,Nedokážeš to, tatínku.'

,Proč ?'

,Proto,' se smutkem v hlase odpověděl chlapeček, ,proto, tatínku, mě nedokážeš obejmout, že není možné obejmout svého nenarozeného syna. Vždyť jsi mě nezplodil, tatínku.'

,V tom případě pojď ke mně a obejmi ty mě, synku. Pojď sem.'

,Není možné obejmout otce, jenž tě nepřivedl na svět.'

Chlapeček se pokusil usmát skrz slzy, po ruměné tvářičce se pomalu skutálela slzička. Pak se otočil, sklonil hlavu a pomalu se vzdaloval alejí.

Viktor klečel na kolenou a neměl sílu se pohnout. Chlapeček odcházel. A spolu s ním mizel příjemný a blahodárný vnitřní pocit. Jakoby zdálky opět začal zesilovat hluk aut. Viktor se nemohl hýbat ani mluvit, ale z posledních sil vykřikl:

,Neodcházej, kampak jdeš, synku ?'

Chlapeček se otočil a Viktor uviděl druhou kutálející se slzičku.

,Odcházím do nicoty, tatínku. Do nekonečné nicoty.' Chlapeček sklopil oči, chvilku mlčel, pak dodal:, Je mi smutno, tatínku, že když se nenarodím, nedokážu tě opět znovuzrodit sebou.'

Malinký anděl se skloněnou hlavou se od něj vzdaloval a vbrzku zmizel, jako by se rozptýlil v slunečních paprscích...

Sen skončil, ale vzpomínky na překrásné, blahodárné pocity zůstaly. Jako by jej vyzývaly něco podniknout.

Viktor dokouřil třetí cigaretu, náhle a rázně ji uhasil a vešel do ložnice. Za chůze nahlas pronesl:

,Probuď se, Ingo. Probuď se.'

,Však já nespím. Jen si tak ležím. Hovím si. A říkám si, kam ses poděl ?' odpověděla kráska ležící na posteli.

,Ingo, chci, abys porodila. Mohla bys mi porodit syna ?'

Odhodila přikrývku a vyskočila z postele. Běžela k němu, chytla jej kolem krku, přitulila se k němu celým svým krásným pružným tělem a horkým šeptem pronesla:

,Nejpříjemnější a nejkrásnější vyznání lásky je, když muž žádá ženu, aby mu porodila dítě. Děkuji ti, pokud nežertuješ.'

,Nežertuji,' rozhodně odpověděl Viktor.

Oblékajíc se do županu, Inga odpověděla:

,Pokud nežertuješ, ale myslíš to vážně, je to nepromyšlené rozhodnutí. Zaprvé, chci, aby mé budoucí dítě mělo otce, ale ty jsi ženatý, můj drahý a milovaný.'

,Rozvedu se,' odpověděl Viktor, nehledě na to, že již třetí měsíc byl rozvedený se svou manželkou, ale z určitých důvodů to Inze nesdělil.

,Až se rozvedeš, pak si můžeme popovídat o dítěti. Ale řeknu ti to hned, Viktore. I když se rozvedeš, ještě není na čase mluvit o dětech. Zaprvé, potřebuji ještě rok, abych dokončila doktorát. Zadruhé, jsem z toho studia tak otrávená, že po ukončení bych se chtěla rok nebo dva rozptýlit, jezdit do lázní, pobavit se. A dítě... Děti tomu všemu mohou udělat konec jednou provždy,' napůl žertovně a napůl vážně uvažovala Inga.

,Dobrá, byl to žert,' přerušil její úvahy Viktor. ,Musím jít, mám před sebou důležitou schůzku. Už jsem zavolal auto. Tak zatím.'

Viktor odešel, ale ne na schůzku, a žádné auto nevolal. Pomalu šel po chodníku a prohlížel si ženy pospíchající proti němu. Díval se na ně novým, dokonce pro něj nezvyklým pohledem. Vybíral ženu, která by byla hodná porodit mu syna. Od které by chtěl mít dítě.

Hned vyloučil moderní, namalované dívčiny, jež dříve upoutávaly jeho pozornost. Úplně zavrhl všechny polonahé ženy v oblečení minimálních rozměrů nebo v obepínajících šatech a vystavujících na ukázku své tvary.

,Je jasné, proč to dělají, co mají na mysli. A ještě se snaží o oduševnělý výraz tváře,' řekl si v duchu. ,Lákají muže různými částmi těla, možná, že se někdo chytne. Také se chytají, samozřejmě, ale ne proto, aby si obstarali děti. Toto je lov na samce, ne ale na ploditele. Jen kruťte svými zadky, husičky.'

Dvě dívky, jež se mu dostaly do cesty, za chůze kouřily a jedna měla v rukou otevřenou láhev piva.

,Nu, tyhle vůbec nejsou pro rození dětí. Jen idioti mohou od takových chtít dítě.'

A ještě si Viktor všiml, že mezi ženami a dívkami, jež se mu dostávaly do cesty, bylo málo úplně zdravých. Jedny se hrbily, druhé měly výraz tváře, jako by dostaly koliku, třetí - se zjevnými příznaky obezity nebo nezdravé hubenosti.

,Ne. Takové nemohou rodit děti,' říkal si v duchu Viktor. ,To jsou věci, každá z těchto žen zjevně touží, aby za ní přijel princ v bílém mercedesu, ale udělat pro toho prince elementární věc nemohou. Nedokážou porodit zdravé dítě, když samy nejsou příliš zdravé.'

Viktor nevolal svého řidiče a dostal se do kanceláře trolejbusem. Cestou si po celou dobu prohlížel ženy ve snaze vybrat mezi nimi tu, která by byla hodná porodit mu syna, ale marně.

V průběhu dne a polední přestávky, když zůstal ve své kanceláři sám, nepřestával myslet na ženu, která mu porodí syna.

Občas měl pocit, jako by vybíral ženu, která bude rodit jeho samotného. Nakonec přišel k závěru, že ideální matku pro syna nenajde, je třeba ji vytvořit. Pro tohle je třeba najít víceméně zdravou, mladou ženu příjemného, nebo alespoň neodpudivého zevnějšku, s dobrou povahou, vytvořit jí podmínky pro všemožné tréninky a vylepšení zdraví v nejlepších lázních. Ale hlavně - poslat ji na studium do nejlepší školy, kde by mohla dostat znalosti o přípravě na těhotenství, o průběhu těhotenství, o samotném porodu a předškolní výchově.

* * *

Na konci pracovní doby si zavolal právničku firmy Valentinu Petrovnu, ženu se životními zkušenostmi. Nabídl jí křeslo a začal zeširoka:

,Mám na vás trochu neobvyklou otázku, Valentino Petrovno. Je jakoby osobní, ale pro mě velice důležitá. Jedna má příbuzná mě požádala, abych zjistil... Zkrátka, chystá se provdat a chce si obstarat dítě. Požádala mě, abych zjistil, kde v našem státě je dobrá škola, na níž by se vyučovalo, jak je nejlepší žít v průběhu těhotenství, jak dítě porodit a posléze vychovávat. A jak se má chovat otec.'

Valentina Petrovna jej pozorně vyslechla, nějakou dobu mlčela, pak řekla:

,Jak víte, Viktore Nikolajeviči, mám dvě děti a vždy mě zajímala literatura o porodu, výchově dětí, ale o existenci takové školy v našem státě nebo v cizině jsem nikdy ani neslyšela.'

,To je divné. Všemu se vyučuje, ale téhle, nejdůležitější otázce se ve školách ani na univerzitách nikdo nevěnuje ? Proč ?'

,Ano, je to divné...' souhlasila Valentina Petrovna, ,o tom jsem nějak ani nepřemýšlela, teď se mi takový stav věcí zdá také divný. Státní duma snad otázku sexuální výchovy na školách projednávala, ale otázka vyučování toho, jak správně rodit a vychovávat děti, se nezdůrazňovala.'

,Takže každý manželský pár je nucen experimentovat na svém dítěti ?'

,Vypadá to tak. Experimentovat. Existuje samozřejmě množství všemožných kurzů, na nichž jsou rodiče vyučováni tomu, jak se mají chovat u porodu, komunikovat s novorozencem, ale jelikož vědecký výklad tohoto procesu neexistuje, určit, jaký kurz skutečně pomůže a jaký uškodí, je prakticky nemožné,' odpověděla Valentina Petrovna.

,A vy jste byla na kurzu, Valentino Petrovno ?'

,Mladší dceru jsem se rozhodla rodit doma ve vaně s pomocí porodní asistentky. Teď to tak dělá mnoho žen. Má se zato, že přicházet na svět v domácích podmínkách za přítomnosti rodičů je pro dítě komfortnější. Říká se, že novorozeně cítí, kdy se k němu chovají s láskou a kdy s nezájmem, jak to často bývá v porodnicích. Vždyť tam to je jako na běžícím pásu.'

Rozhovor s Valentinou Petrovnou Viktorovi nedodal naděje, ale naopak, přivedl ho do skličujícího stavu. Dva týdny veškerý volný čas věnoval přemýšlení o problému rození dětí. Dva týdny, když chodil městem pěšky, navštěvoval luxusní restaurace, bary, divadla, stále si hodnotícím pohledem prohlížel ženské tváře. Dokonce jezdil na vesnici, ale tam také nenašel nikoho, kdo by se mu hodil.

Jednou přijel svým džípem k pedagogické fakultě a přes tónovaná okna se díval na kolemjdoucí děvčata. Za tři hodiny se všiml mladé dívky s krátkým, ale pevným rusým copem, s urostlou postavou, a jak se mu zdálo, nehloupou tváří, jež vyšla na schody. Když procházela kolem džípu k autobusové zastávce, otevřel Viktor okno a zavolal na ni:

,Slečno, promiňte, prosím, čekal jsem tady na přítele, ale nedočkal jsem se, nemohla byste mi ukázat, jak bych se nejlépe dostal do centra města, pak vás odvezu domů, pokud si budete přát.'

Dívka se hodnotivě podívala na džíp a klidně odpověděla:

,Proč ne, ukážu.'

Když se usadila na předním sedadle a seznámili se, ukázala Ljusja na krabičku cigaret a řekla:

,Máte dobré cigarety, můžu si zapálit ?'

,Ano, prosím, zapalte si,' odpověděl Viktor a zaradoval se, když zazvonil mobilní telefon. Sdělení nebylo důležité, ale po ukončení rozhovoru Viktor udělal znepokojenou tvář a sdělil Ljusje, jež lačně vtahovala cigaretový kouř:

,Okolnosti se změnily. Musím naléhavě odjet na obchodní jednání. Tak mě omluvte.'

Vyložil kouřící Ljusju s rozhodnutím, že nedovolí otravovat svého syna kouřem.

Tyto dva týdny se Viktor nescházel se svou milenkou a nevolal jí. Rozhodl se: pokud nechce rodit, pokud se chce jenom bavit a jezdit do luxusních lázní, nepotřebuje ji.

Samozřejmě, že bylo velice příjemné trávit s ní čas, s krásnou a chytrou, ale teď se jeho životní plány značně změnily. ,Nechám jí byt, přece mi tato žena nějakou dobu zpříjemňovala život,' rozhodl se Viktor a zamířil na univerzitu, na které studovala Inga, aby jí odevzdal svůj svazek klíčů. Cestou jí zavolal z mobilního telefonu:

,Ahoj, Ingo.'

,Ahoj,' odpověděl z telefonu známý hlas, ,kde teď jsi ?'

,Přijíždím k tvé univerzitě, končíš brzy ?'

,Již deset dní nechodím na univerzitu a zdá se, že v dohledné době tam již chodit nebudu.'

,Stalo se něco ?'

,Ano.'

,Kde jsi teď ?'

,Doma.'

Když Viktor svými klíči odemkl dveře a vešel do bytu, Inga ležela na posteli v domácím županu a četla nějakou knihu. Podívala se na Viktora:

,Káva a sendviče jsou v kuchyni,' řekla Inga, aniž by vstala, a opět se zahloubala do čtení.

Viktor šel do kuchyně, upil dva doušky kávy, zakouřil si, položil na stůl klíče, pak přistoupil ke dveřím do ložnice a sdělil Inze, jež stále četla:

,Odjíždím možná nadlouho, nebo dokonce navždy. Nechám ti byt. Sbohem. Buď svobodná a šťastná.'

Namířil k východu. Inga jej dohonila až u dveří:

,Ale ne, počkej, darebáku,' pronesla beze zloby a chytla Viktora za rukáv. ,Takže odcházíš. Zničil jsi mi celý život a teď sbohem ?'

,Čímpak jsem ti zničil život ?' podivil se Viktor. ,Bylo mi s tebou dobře, ale i tobě, myslím si, nebylo nikterak špatně. Teď budeš mít vlastní byt, plno oblečení. Žij si a raduje se, jak jsi to chtěla. Nebo bys ještě chtěla také peníze ?'

,Skutečně jsi darebák. To je jako bys mi plivl do tváře. Byt, oblečení, raduj se...'

,Ale přestaň. Nedělej scény - mám důležité záležitosti. Sbohem.'

Viktor se chopil kliky u dveří, ale Inga jej chytla za ruku a opět přidržela:

,Ale ne, drahý, počkej. Řekni mi, prosím. Žádal jsi, abych ti porodila dítě ? Žádal ?'

,Žádal jsem, ale odmítla jsi.'

,Ze začátku jsem odmítla. Pak jsem dva dni přemýšlela a souhlasila jsem. Vzdala jsem se aspirantury, nechala jsem kouření, ráno cvičím a tady se mi ještě dostaly do rukou knihy o životě, o dětech, nedokážu se od nich odpoutat: studuji, jak je lepší rodit a on: „Sbohem." „Jenom tebe si představuji jako otce našeho...“

Když si Viktor uvědomil to, co slyšel, prudce objal Ingu a přidušeným šeptem opakoval: ,Ingo, Ingo...' pak ji vzal do náruče a odnesl do ložnice. Opatrně, jako největší klenot, ji položil na postel a rychle se začal svlékat. Vášnivě, jako nikdy dřív, objal Ingu ležící na posteli, začal líbat její prsa a ramena a snažil se sundat z ní župan, ale Inga najednou mlčky odporovala a začala jej odstrkovat:

,Uklidni se, prosím. Tady jde o něco jiného. Zkrátka žádný sex spolu dnes mít nebudeme. Ani zítra, ani za měsíc nebude,' sdělila Inga.

,Jak to, že nebude ? Vždyť jsi řekla, že chceš porodit ?'

,Řekla jsem to.'

,Ale jak můžeš porodit bez sexu ?'

,Sex má být úplně jiný, zásadně jiný.'

,Jak to ?'

,Takto. Řekni mi, můj drahý, budoucí milující otče, proč chceš, aby se narodilo tvé dítě ?'

,Jak to proč ?' udiveně se na posteli posadil Viktor. ,To je všem jasné. A žádné varianty tu nejsou.'

,Říkáš, že je to jasné. Ale pojďme si přesto upřesnit, co chceš a jakou variantu zvolíš. Chceš, aby se tvé dítě narodilo jako důsledek, jako vedlejší efekt tvého nebo našeho společného potěšení ? Nebo jej chceš vidět jako vytoužený plod naší lásky ?'

,Myslím si, že pro dítě není příjemné být vedlejším produktem.'

,Takže plod lásky. Ale vždyť nejsi do mě zamilovaný. Líbím se ti, samozřejmě, ale to ještě není láska.'

,Ano, Ingo, moc se mi líbíš.'

,No vidíš, také se mi líbíš, ale to ještě není láska. Musíme si zasloužit lásku jeden druhého.'

,Zřejmě jsi četla příliš mnoho něčeho divného, Ingo. Láska je takový cit, který sám přichází neznámo odkud a odchází neznámo kam. Zasloužit si lze úctu, ale ne lásku...'

,My ale si máme zasloužit právě lásku jeden druhého a pomůže nám v tom náš syn.'

,Syn ! Cítíš, že budeme mít syna ?'

,Proč budeme, již existuje.'

,Jak to existuje ?' vyskočil Viktor. ,Takže ty už máš dítě ? Takže jsi to tajila. A od kohopak ? Kolik mu je ?'

,Od tebe. Zatím nemá žádný věk.'

,Takže ještě není ?'

,Je.'

,Poslouchej, Ingo, vůbec ti nerozumím. Mluvíš o nějakých podivných věcech. Můžeš se vyjadřovat nějak jasněji ?'

,Zkusím to. Projevil jsi, Viktore, přání mít dítě a začal jsi o něm přemýšlet. Pak jsem chtěla i já a také jsem začala na něj myslet. Teď je známo, že lidská mysl je materiální. Tudíž, pokud si v myšlenkách představujeme své dítě, znamená to, že již existuje.'

,A kdepak je teď ?'

,Nevím. Možná, že v nějaké jiné, neznámé rovině. Možná, že v nějaké vesmírné galaxii běhá bosýma nožkama po hvězdách a pozoruje modrou Zem, na níž se má vtělit do materiálna. Možná, že teď si vybírá místo, kde se má narodit a za jakých podmínek, a nějak nám chce o tom povědět. Neslyšíš, necítíš jeho prosby ?'

Viktor se díval na Ingu udivenýma očima, jako by ji viděl poprvé. Nikdy takhle neuvažovala. Nemohl pochopit, zda žertuje, nebo mluví vážně. Ale věta ,možná, že si teď vybírá místo, kde se má narodit' ho přiměla k zamyšlení.

Lidé se rodí na různých místech: stává se, že v letadle, na lodi nebo v autě, mnozí se rodí v porodnicích, někteří doma, ve vaně. Rodí se, jak se to povede, ale kde by se chtěly rodit děti ? Například on, Viktor, kdyby měl možnost volby, kde by se chtěl narodit ? V Rusku, nebo v nejlepší porodnici Anglie, Ameriky ? Ale žádná z variant ho nějak zvlášť nezaujala.

Inga přerušila Viktorovo přemýšlení:

,Mám přesný plán naší společné přípravy na setkání s naším synem.'

,Co je to za plán ?'

,Poslouchej mě pozorně, můj drahý.' Inga mluvila rázně, odhodlaně jako nikdy dříve, jednou si sedala do křesla, podruhé se procházela po pokoji. 

,Nejdřív musíme dát do úplného pořádku svůj fyzický stav. Ód tohoto okamžiku nebudeme kouřit a pít alkohol. Pomocí odvarů a půstu očistíme organizmus, v první řadě ledviny a játra. Už jsem vybrala metodu. Od tohoto okamžiku a nadále budeme pít pouze pramenitou vodu - je to velice důležité. Už se mi denně dováží pět litrů pramenité vody, pravda, je dvakrát dražší než v obchodě, ale to nevadí, zvládneme to.

Potřebujeme každodenní fyzickou zátěž, aby se upevnily svaly a intenzivněji kolovala krev v žilách. Ještě je potřebný čerstvý vzduch a pozitivní emoce, uskutečnit to není tak jednoduché.'

Viktorovi se líbila Ingina odhodlanost a její plán, a aniž by ji vyslechl do konce, prohlásil:

,Koupíme si nejlepší přístroje pro posilování, objednáme si nejlepší maséry. Každý den budu jednoho ze svých řidičů posílat pro pramenitou vodu. Pro vzduch také bude jezdit řidič do lesa, bude ho tlakovat kompresorem do láhví a my jej potom budeme potichoučku vypouštět v bytě. Jenom nevím jak si máme obstarat pozitivní emoce. Možná, že nějakou dobu budeme jezdit do dobrých lázní, jako na svatební cestu ? Právě na svatební.'

Viktorova nálada se zvedala každou chvílí. Zlepšila se jednak z odhodlaného a promyšleného Ingina přístupu k narození dítěte a pak z toho, že chce porodit dítě od něho. A také proto, že budoucího syna, jehož viděl ve snu, neporodí nějaká vypočítavá lehkomyslná žena, ale Inga, která k tomu přistupuje tak vážně a zodpovědně. A tolik se mu chtělo udělat něco velice příjemného pro Ingu, kterou již považoval za matku svého budoucího syna ! Viktor se zvedl, rychle si vzal oblek, přistoupil k Inze a slavnostně pronesl:

,Ingo, vezmi si mě !'

,Samozřejmě, že si tě vezmu,' stejným tonem odpověděla Inga, zapínajíc župánek. ,Náš syn musí mít oficiální rodiče. Jenomže není třeba jet na svatební cestu do luxusních lázní, neodpovídá to mému plánu přípravy na porod dítěte.'

,A co odpovídá ? Kde ještě můžeme získat pozitivní emoce ?'

,Musíme objet okolní vesnice a najít místo, jež by se nám zalíbilo. Musí se zalíbit tobě i mně, a tudíž našemu synovi také, až ho uvidí. Na tomto místě si koupíme hektar půdy a postavíš tam menší domek, v kterém počneme naše dítě. Na tomto místě budu po celých devět měsíců, možná jen občas nakrátko odejdu. Na své půdě zasadíme novou zahradu. Rodit našeho syna nebudu v porodnici, ale v malinkém domku na našem rodovém statku.'

Viktor nemohl uvěřit tomu, že Inga - mladá, efektní žena, která tak ráda navštěvovala elitní kluby a proslulé lázně, je schopná tak rázně změnit svůj způsob života. Z jedné strany mu lichotily Inginy plány, vždyť myslela na jeho dítě, ale z druhé strany, nejsou v těchto záměrech prvky nenormálnosti ? Od jednoho svého známého slyšel o existenci knih, v nichž se vypráví o neobvyklé přípravě na porod dítěte. Známý mu vyprávěl o významu vlastního hektaru půdy pro každou rodinu a daroval mu knihu v zelené vazbě pod názvem „Rodová kniha". Nestihl ji přečíst, ale slyšel, že tyto knihy vyvolávají bouřlivou reakci ve společnosti. Lidé, kteří si je přečtou, začínají měnit svůj způsob života. Najednou se Viktorův pohled zastavil na hromádce knih v zelené vazbě, jež ležely na nočním stolku. Šel blíž a přečetl název série: „Zvonící cedry Ruska". Mezi nimi byla také „Rodová kniha". Viktor pochopil: všechny neobvyklé nápady přípravy na narození dítěte, na samotný porod vzala Inga z těchto knih a má v úmyslu se jimi přísně řídit. Nechápal, zda je to dobré, nebo špatné.

Znepokojovalo ho neobvyklé, bezpodmínečné Ingino přesvědčení. Jako by někdo neviditelný změnil její názory na život, její světonázor. ,Ale změnily tyto knihy Ingu k lepšímu, nebo z ní udělaly poněkud divného člověka ?' Viktor si stále kladl tuto otázku a začal jí oponovat:

,Vím, Ingo, že jsi ideje převzala z těchto knih. Slyšel jsem o nich. Někdo je jimi nadšený, někdo říká, že je v nich mnoho pohádkového, neprokazatelného. Možná, že není třeba slepě věřit všemu, co je v nich napsáno. Posuď to sama, proč si máme brát nějaký pozemek, budovat na něm nevelký domek a dřít při sázení stromů ?

Mé prostředky nám umožňují koupi pěkné vily na zvelebeném pozemku, s bazénem, trávníkem, cestičkami a zahradou, pokud to takhle chceš.'

,Koupit, samozřejmě, je možné dokonce i imitaci lásky, ale chci, abychom zahradu založili sami,' z nějakého důvodu velice vzrušeně vypálila Inga. ,Pouze sami ! Protože svému synovi, až vyroste, chci říci: Tuto jabloňku, synku, hrušeň a višničku jsem zasadila a zalévala sama, když jsi byl ještě úplně malinký. Udělala jsem to pro tebe. Když jsi byl úplně malinký, stromečky byly také malinké. Teď jsi povyrostl a ony vyrostly též, začaly pro tebe dávat plody. A celý prostor kolem tvé malé vlasti jsem se snažila udělat pro tebe příjemným a krásným.'

Ingino vášnivé vyjádření bylo přesvědčivé a Viktorovi se líbilo. Dokonce pocítil lítost, že nikdo na světě jej nemůže přivést do takové zahrady a říci: ,Tuto zahradu zasadili a vypěstovali pro tebe tví rodiče.'

,Ano, samozřejmě že má Inga pravdu, avšak proč mluví jen o sobě, jako by on neexistoval ?' pomyslel Viktor a nějak se uraženě zeptal:

,A pročpak, Ingo, dospívajícímu synovi budeš vyprávět jen o sobě ?'

,Vždyť ty nechceš vysázet zahradu,' klidně odpověděla Inga.

,Co znamená „nechceš“ ? Samozřejmě, že chci, pokud je to potřebné pro budoucnost.'

,V případě, že to všechno budeme dělat spolu, našemu synovi řeknu: „Tuto zahradu jsme s tatínkem zasadili pro tebe.'"

,No právě,' uklidnil se Viktor.

* * *

Dva měsíce po celé víkendy křížem krážem jezdili v okolí města a vyhledávali místo pro založení svého budoucího rodového statku. Tato činnost byla velice zajímavá a tehdy se Viktorovi zdálo, že v životě není nic důležitějšího než hledání jediného místa na světě, které se má zalíbit jeho duši, a tudíž také budoucímu synovi.

A jednou se zastavili na kraji opuštěné vísky, jež se nacházela třicet kilometrů od města.

,To je ono,' tiše řekla Inga a jako první vystoupila z auta.

,Také tady něco cítím,' odpověděl Viktor.

Pak na toto místo přijeli ještě jednou, strávili tam celý den, prohlíželi okolí a povídali si s místními obyvateli. Dozvěděli se, že půda není moc úrodná: poblíž byla spodní voda. Avšak Viktora to nezneklidňovalo, stále víc v něm rostl pocit, že tato půda, malinké břízky rostoucí na ní, nebe a oblaka jsou mu blízké. Pro něho a jeho budoucího syna. Pro jejich vnoučata a pravnoučata. A nepříliš úrodná půda není neštěstí - udělá z ní úrodnou.

Vyřizování dokladů na koupi dvou hektarů půdy nezabralo mnoho času a již za čtyři měsíce stál na pozemku krásný dřevěný dům jako z pohádky.

V nevelkém domě byla sauna, ekotoaleta, teplá a studená voda, jež se čerpala přímo ze studny vykopané na pozemku. Ve druhém patře byla útulná ložnice, z jejíchž oken byl výhled na jezero a les.

Celkové zařízení v domě promýšlela Inga, také rostliny na pozemku plánovala ona, spolu vysazovali cedry, jedle, borovice po obvodu pozemku a malinké sazenice ovocných stromů. Každý večer Viktor pospíchal ke svému domku na svém budoucím statku, kde naplno hospodařila budoucí matka jeho dítěte.

Všechny ženy, jež Viktor znal dříve, se jednoduše odsunuly do pozadí, pro něj naprosto neexistovaly. Nestandardní Ingin přístup k narození dítěte v něm zrodil nové pocity. Ještě je úplně nechápal, možná, že se podobaly obyčejné lásce, ale rozhodně věděl, že se s ní nikdy nedokáže rozejít a že pouze ona...

Jenom s ní lze vybudovat budoucnost. Spolu jezdili do Moskvy na kurz o porodu dětí v domácích podmínkách. Ale jedna zvláštnost v Ingině chování Viktora zneklidňovala: kategoricky odmítala intimní styk s ním, odvolávajíc se na to, že jejich dítě se nemá narodit jako důsledek tělesného potěšení, ale v důsledku jiného, nesmírně většího a významnějšího přání člověka.

Přehnal to autor těchto zelených knížek. To jsou věci: ne jako důsledek tělesného potěšení. Copak je něco takového možné ?

Ale jednou, když ležel na posteli vedle Ingy a již neměl žádnou naději na sex, v myšlenkách pouze na budoucího syna se dotkl jejích prsou, Inga se najednou k němu přitulila a objala ho...

Ráno, když Inga ještě spala, zamířil Viktor k jezeru. Okolní svět již byl úplně jiný: neobvyklý a radostný.

To, co se stalo v noci, nikdy dříve nezažil ani s Ingou, ani s jinými ženami. To nebyl obyčejný sex. Bylo to nadšené vzplanutí tvoření. Vypadá to, že se lidé rodí a umírají, ale za celý život nic podobného neprožijí. Promeškají ve svém životě možná to nejdůležitější. Ale on to nepromeškal díky Inze.

A zrodil se v něm nový, teplý, dokonce spalující cit k jeho jediné ženě v životě - k Inze.

* * *

Všech devět měsíců svého těhotenství strávila Inga na statku, jen zřídka vyjížděla do města. Plánovala, kde bude stát kočárek, postýlka, a dokonce donutila Viktora zasít malinký trávníček, po němž se bude procházet jejich malinký syn. Ale porod začal o týden dříve, než určoval termín. Zřejmě jejich syn spěchal objevit se v překrásném pozemském prostoru. Z informací, jež získal na kurzech porodu dítěte, Viktor věděl, co musí dělat otec při porodu, ale jedinou rozumnou věcí, kterou mohl podniknout, bylo to, že přivolal známou porodní asistentku a zavolal sanitku, pro každý případ. Inga si musela sama naplnit vanu vodou, připravit ručník, měřit teplotu vody, on ale pobíhal po pokoji ve snaze si vzpomenout, co důležitého má udělat, ale nijak si na to nedokázal vzpomenout.

Inga, nespoléhajíc na mužovu pomoc, sama vlezla do vany. Porodní bolesti přetrvávaly, ale ona, když napínala síly, svým krásným hlasem vydávala radostné a slavnostní tóny.

Nakonec, z množství informací získaných na kurzu, si Viktor vzpomněl na pozitivní emoce. Podíval se na parapet a uviděl, jak rozkvétá květina, kterou zasadila Inga. Popadl květináč, běžel s ním do koupelny a stále rozechvěle opakoval:

,Dívej se, Ingo, rozkvetla tvá květina ! Rozkvetla tvá květina ! Rozkvetla, jen se podívej.'

A takhle stál s touto květinou, když se ve vaně objevilo malinké tělíčko jeho syna.

Porodní asistentka dorazila, když si již Inga položila na břicho toto drobounké tělíčko. Když viděla Viktora, který stál s květináčem v rukou, rychle se zeptala:

,Co děláte ?'

,Rodím syna,' odpověděl Viktor.

,Aha...' chápavě souhlasila porodní asistentka. ,Tak položte svůj květináč na parapet a doneste mí...'

,Je třeba všem mužům sdělit...' říkal si Viktor, když pokolikáté obíhal kolem domku.

Skutečná a věčná láska přichází jen tehdy, když spolu se svou milovanou rodíš vytoužené dítě."

Jedna z kapitol decalogie Vladimíra Megreho "Zvonící cedry Ruska"